Moonspell - Alpha Noir

Moonspell – Alpha Noir / Ómega White

Moonspell - Alpha Noir
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Axis mundi
02. Lickanthrope
03. Versus
04. Alpha Noir
05. En nome do medo
06. Opera Carne
07. Love Is Blasphemy
08. Grandstand
09. Sine missione

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Alpha Noir [H.]

Co se dá vlastně od Moonspell v roce 2012 očekávat? Kapela již jako bezesporu to největší, co kdy z portugalského metalu vzešlo, nemusí nikomu nic dokazovat; myslím, že rozhodně ani nikdo z nás nebude očekávat nějaké obrovské stylové skoky a hledání nových cest tak, jak se o to Moonspell pokoušeli v 90. letech. S deskou “The Antidote” z roku 2003 si totiž jejich muzika definitivně “sedla” a portugalští vlkodlaci našli ten svůj pravý zvuk, který od té doby jen postupně pilují a obrušují. Nicméně, nutno dodat, jde jim to opravdu skvěle, alespoň dle mého názoru, jelikož následné nahrávky “Memorial” a “Night Eternal” považuji za to nejlepší, co Moonspell dokázali vytvořit od svého geniálního debutu “Wolfheart”. Očekávání od novinky “Alpha Noir” do této konstelace spadají vcelku jednoduše – jediné, co jsem od ní já osobně chtěl a očekával, bylo potvrzení vysoké formy skupiny v posledních letech. Pokud by tohle Moonspell dokázali, byl bych nadmíru spokojen. A hned na začátek bude stát za zmínku fakt, že se to vskutku povedlo, dokonce na výbornou…

“Alpha Noir” sice skutečně více či méně pokračuje v duchu svých dvou předchůdců, ale ke cti (a také ke cti jejích autorů) jí slouží to, že tato formule stále baví a ani se netváří, že by s tím někdy měla přestat. Do jisté míry to jistě bude dáno tím, že se nejedná o prachsprostý obšleh toho, co již bylo, ale že Moonspell dokázali každé své album z posledních let zabalit do sice podobné, ale vždy malinko rozdílné nálady, čímž se desky mezi sebou neslévají v jednu, ale jsou snadno odlišitelné, což také znatelně přispívá tomu, že i “Alpha Noir” stále posluchače baví, protože toto platí i o ní. Osobně mi vždy seděla více ta tvrdší forma muziky Moonspell, v porovnání s tou řekněme rockovou, a právě v tom “Alpha Noir” vyniká. Tentokrát totiž kapela tyto své dvě polohy zcela zřetelně oddělila tlustou čárou – tu rockovější představila na bonusovém “Ómega White” (viz kolegův text níže) a na “Alpha Noir” se tak dostaly jen ty rychlejší a agresivnější kusy s temnější atmosférou.

S touto pocitovou povahou desky se samozřejmě pojí i celkové hudební pojetí. Moonspell se na “Alpha Noir” ženou kupředu a místa pro zvolnění jsou minimální. Ne, že by se jednalo o vyloženě rychlou muziku, Moonspell však vždy velice umně dokázali vytvořit opravdu intenzivní tlak – a právě to je tou největší devízou “Alpha Noir”. Atmosféra by se na ní dala doslova krájet. Zpěvák Fernando Ribeiro se téměř po celou dobu pohybuje výhradně v agresivnějších polohách, ale přesto pokaždé, když spustí, zcela jasně dává najevo, proč je tak uznávaným zpěvákem. Jeho vokál, ten řvaný nevyjímaje, je prostě nezaměnitelný a po vteřině jasně identifikovatelný – a kdo o sobě tohle může říct? Nedá se však tvrdit, že by za ním ostatní členové jakkoliv zaostávali. Jak již bylo řečeno, zvuk Moonspell je dnes již pevně daný, ale tak snadno rozpoznatelný a charakteristický, že měnit jej by bylo spíše kontraproduktivní.

Za jeden z největších kladů “Alpha Noir” považuji to, že celá kolekce devíti skladeb je až podivuhodně vyrovnaná. Ačkoliv to možná bude znít jako klišé, na desce opravdu není jediná slabší píseň. Když jsem uvažoval, jaké kusy vyzdvihnout jako názornou ukázku toho nejlepšího, v podstatě jsem si nedokázal vybrat, což rozhodně o něčem vypovídá. Nejlepší je na tom ovšem fakt, že stejně jako jsou nezaměnitelná jednotlivá alba Moonspell mezi sebou, jak jsme o tom již hovořili výše, nezaměnitelné jsou i jednotlivé songy na každém z těchto alb. Vůbec nevadí, že “Alpha Noir” představuje pouze tu tvrdší polohu Moonspell, že tempo relativně stejné, už po nějakém druhém nebo třetím poslechu nebudete mít sebemenší problém skladby mezi sebou rozlišit. V každé se objevuje něco, díky čemu si ji zapamatujete – ať už je to odpalující riff, skvělý refrén, kytarové melodie (které záměrně nejsou vytažené úplně nahoru nad ostatní nástroje, což také přispívá tvrdšímu vyznění nahrávky), výborná vokální linka nebo cokoliv jiného. Jak ale člověk zjistí po dalších posleších, “Alpha Noir” zdaleka není tak triviální, aby stavěla “pouze” na výborných riffech a melodiích, jak by se možná mohlo někomu zdát, postupně totiž člověk začne odhalovat i spoustu malých detailů, které byly v závěrečném mixu strčeny jakoby do pozadí tak, že je posluchač primárně nevnímá, ale podvědomě tam cítit jsou a velice výrazně se podílí na oné nezaměnitelné atmosféře, jíž byli Moonspell vždy pověstní. Většinou to jsou klávesy, ale někdy dokonce i cello, které je naaranžované tak šikovně, že zvládne suplovat pomalu celý orchestr, ale stejnak ho člověk explicitně neslyší, jenže i tak dokáže dodat několika málo vteřinám, kde se objeví, doslova monumentální ráz.

“Alpha Noir” je ve své podstatě typická deska Moonspell posledních let – ale už jen to rozhodně není málo. Byť “Memorial” zůstává nepokořen (bavíme-li se o těch novějších počinech) a u “Night Eternal” si ještě nejsem úplně jistý, jak si v porovnání s novinkou stojí, nic to nemění na tom, že ani “Alpha Noir” se v už tak silné diskografii Moonspell neztratí ani náhodou. A přesně jak jsem prohlásil v úvodním odstavci, už jen tohle mi stačí k naprosté spokojenosti. Parádní matroš!


Další názory:

Moonspell jsem dlouhé roky naprosto opomíjel a pak mě jednoho krásného dne totálně rozložili předposledním opusem “Night Eternal”. A čím více se blížilo vydání novinky, tím více mnou mlátily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si nepřipouštěl, že by tvůrci takového díla mohli natočit špatné album, na stranu druhou jsem se ale bál, jestli se jim podaří na “Night Eternal” navázat, aniž by se snížili k vykrádání sebe sama. Jenže album “Alpha Noir” se opět neskutečně vydařilo a přitom je od předchůdce jasně odlišitelné. V celé své čtyřicetiminutové délce jde o prvotřídní materiál, kde jedna silná skladba střídá druhou. Pokud mám nějaké vypíchnout, nesmí mezi nimi chybět neuvěřitelně majestátní “Opera Carne”, po úrovních vystavěná “Versus” a takhle bych mohl pokračovat na celé ploše setlistu, protože se tu opravdu urodilo. Jakkoli se ale od sebe jednotlivé skladby zřetelně liší, tak mají společného jmenovatele – je to výbušná energie, která srší z každého riffu a verše a která desku tak odlišuje od neméně skvělé “Night Eternal”. Je neuvěřitelné, jak je na soundu desky poznat skladatelská pohoda, která její vznik údajně doprovázela…
Ježura

Novinka “Alpha Noir” potvrzuje, v jak úžasné formě Moonspell posledních pár let jsou. Kvalitativně se na posledních albech dostali někam ke svým legendárním opusům. Z ohlášení nového alba mne však při pohledu na tracklist (počítaje bonusový disk) na chvíli přepadla lehká skepse. Nikdy jsem nebyl příznivcem dvojalb, protože jsem vždy, dříve nebo později, usoudil, že dobrá polovina skladeb působí vatovitě a spojením těch zbylých by vzniklo o několik tříd lepší album (viz poslední Avantasia). Moonspell však dokázali, že výjimka potvrzuje pravidlo a svou novinkou mě posadili na prdel. Začněme tedy logicky s “Alpha Noir”, které je prezentováno jako to hlavní, nové řadové album. Zastupuje agresivnější tvář současných Moonspell a nezní vůbec špatně. Portugalci okolo charismatického Fernanda Ribeira sází jeden skvělý riff za druhým. Fernando nám na celé ploše alba představuje výhradně svůj drsnější projev. Mohlo by se zdát, že oproti předchozím deskám, které byly přece jen trošku rozmanitější, musí působit při svém zaměření “Alpha Noir” poněkud nudným dojmem, ale není tomu tak. Garantuju vám, že od úvodní “Axis mundi”, přes singlovou “Lickanthrope” (k té vznikl mimochodem dost stupidní klip), vynikající portugalskou jízdu “En nome do medo”, až po závěrečnou instrumentálku “Sine missione” se nebudete nudit. Zcela určitě bych “Alpha Noir” označil za druhé nejlepší album v diskografii kapely, protože mne opravdu nenapadá nic, co bych vytknul…
Kaša


Moonspell - Ómega White
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. White Omega
02. White Skies
03. Fireseason
04. New Tears Eve
05. Herodisiac
06. Incantatrix
07. Sacrificial
08. A Greater Darkness

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Ómega White [Ježura]

Když vyšla na světlo světa zpráva, že s sebou album “Alpha Noir” přinese i dvojvaječné dvojče v podobě desky “Ómega White”, lidé očekávali leccos, jen ne druhé plnohodnotné album, protože, co si budeme povídat, tahle 2/2 alba jsou většinou pouhopouhou sbírkou toho, co nebylo pro základní desku dost dobré. Jenže jsou kapely a Kapely. A po zkušenosti, kterou ve mně zanechal poslech tohoto “druhořadého” alba, mohu naplno říci, že v mém soukromém žebříčku Moonspell zamířili do vybrané společnosti Kapel…

Jak se jim to povedlo? Tak předně hrají vynikající muziku, ale to není žádná novinka. Novinkou je naopak dvojalbum “Alpha Noir / Ómega White”, respektive vzájemný vztah obou stran téže mince. Přiznám se, že jsem se na výsledek omegy začal opravdu těšit v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o něco znatelně odlišného od alfy. A jak se podobné věštby obyčejně ukážou být spíš marketingovým balastem, tak v tomhle případě se stalo realitou úplně všechno, o čem na tohle téma Moonspell kdy promluvili. A čím déle oba počiny poslouchám, tím více mi dochází, jak trefnými tituly je muzikanti obdařili. “Alpha Noir” je poměrně přímočaré a energické album (tj. Alpha), ale je z něj cítit nezpochybnitelná agrese a trocha špíny (tj. Noir). Naproti tomu stojí značně potemnělý a gotikou prostoupený počin (tj. Ómega), který ale ve výsledku svým pozitivním zabarvením hladí na duši a dává zapomenout na chmurné zítřky (tj, White). Vážně magie, to vám povídám…

Tím se celkem elegantně dostáváme k jádru pudla, tedy co je “Ómega White” vlastně zač a jak zní. Pokud to mám vyjádřit co nejstručněji, je to gothic rock jak noha, který se ke skutečnému metalu blíží jen zřídka, a to ještě nikterak ochotně. Ortodoxní true metalisté teď určitě přestávají číst a jdou si spravit chuť jedinými pravými Manowar, ale kdo setrvává, dělá dobře. Dozví se totiž, že právě tahle nemetalovost tvoří stěžejní pilíř “Ómega White” a je jeho hlavním plusem. Člověka sice nejímá nutkání páchat zuřivý headbanging při každé skladbě, ale namísto toho si může nalít sklenku červeného, usadit se do pohodlného křesla a nechat se unášet hudební poetikou, která v sobě nese všechny typické poznávací znaky Moonspell, ale přitom jde úplně jinou cestou, než na jakou je fanoušek Moonspell zvyklý. Jde cestou, kterou před nějakými 25 lety vytyčili pionýři gotického rocku, kapely jako The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo The Fields of the Nephilim.

Je tedy nasnadě, že zde nemůžeme čekat záplavu masivních riffů. Pravda, pár se jich tu také objeví a nejsou vůbec špatné, ale prim tu hrají jemné, zdánlivě jednoduché, ale přitom nesmírně působivé kytarové kompozice, které vytvářejí komorní, v některých případech až intimní atmosféru, která je pro celé album příznačná. Delikatesou jsou potom různé specialitky, které celek velice příjemně ozvláštňují. Mluvím třeba o jiskřivém zvuku, který otevírá celé album potažmo titulní skladbu “White Omega”, o decentním klavíru v závěrečné “A Greater Darkness” a našlo by se toho ještě hodně. Korunu tomu pak nasazuje pěvec, Fernado Ribeiro osobně. Na “Ómega White” nechává v plné šíři vyniknout svůj čistý a sametově jemný vokál, který spolu se zdařilým hudebním základem zásadním způsobem přispívá k celkové podobě mimořádně charismatického díla.

Do jmenování nejlepších skladeb se zde pouštět nechci, protože na osmatřiceti minutách stopáže “Ómega White” není jediná, která by za ostatními jakkoli zaostávala. Největší vztah jsem si však za tu dobu, co album poslouchám, vybudoval k “New Tears Eve”, “Herodisiac”, “Sacrificial” nebo “A Greater Darkness” a za ty dám ruku do ohně, protože jde o skutečné skvosty.

Jak to tak vypadá, Moonspell se podařil opravdový husarský kousek – natočit dvojalbum, kde ani jeden z nosičů nepůsobí méněcenným dojmem, a co víc – oba jsou mimořádně vydařené. Co se týče konkrétně “Ómega White”, v mých očích vystoupalo ještě o nepatrný stupínek výše než její sourozenec “Alpha Noir” a může za to jeho atmosféra zvláštně povznesené nálady, doprovázené postupným střízlivěním v nočním podniku okolo čtvrté ranní. Kdo to někdy zažil, asi mi dá za pravdu…


Další názory:

Zatímco z “Alpha Noir” jsem stejně z jako předchozích alb Moonspell opětovně nadšený, ohledně “Ómega White” už jsou mé pocity poněkud rozporuplnější. Na jednu stranu je to určitě dobrá věc, to jednoznačně, na druhou stranu na mě částečně působí spíše jen jako reakce kapely na neustálé volání starých fanoušků po “něčem jako ‘Irreligious’“, což ale může být jen můj osobní pocit. Nicméně i tak… pomineme-li samozřejmě stylovou rozdílnost, která byla jasně dána a avizována předem, vidím hlavní rozdíl mezi “Alpha Noir” a “Ómega White” v jedné věci – zatímco první jmenovaná dokáže v tom jednom svém agresivnějším mustru neskutečně bavit po celou dobu, “Ómega White” v tomhle trochu selhává, a i když by se mohlo zdát, že právě ona je tím rozmanitějším z obou disků (což technicky vzato opravdu je), výsledek je až příliš rozvláčný a málo dynamický, jestli mi rozumíte. Nechci zase vzbudit dojem, že “Ómega White” je špatné, to rozhodně ne, poslouchá se dobře, ale ani náhodou není podle mě na takové úrovni, aby si zasloužila tak nadšené reakce, jakými ji příznivci Moonspell častují… Ale vzhledem k tomu, že je od počátku avizována jakožto bonusový disk, asi je zbytečné remcat (smích).
H.

..pojďme dál. Přestože je “Ómega White” předkládán fandům jako bonusový disk deluxe edice, vůbec bych se nebál označit jej jako samostatné album, protože obsahuje osm původních skladeb, navíc působících jako protipól k agresivnímu “Alpa Noir”. Na “Ómega White” se dočkáme zvolnění a od drsného temného dark metalu jsme se šikovně dostali ke gotickému rock/metalu, plnému ponuré nálady s vynikajícím hlubokým, ale dostatečně melodickým vokálem. Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, protože mi album přišlo nudné a ne tak zajímavé jako jeho temnější bratr. Ale dal jsem tomu šanci a dobře jsem udělal, protože po pár dalších posleších si mě “Ómega White” naprosto získalo a v současnosti jej točím snad ještě častěji než první disk. Jako vrchol bych označil “Incantatrix”, opravu krásná skladba, ve které si užijeme skvělé kytarové vyhrávky doplněné o ženský doprovodný vokál. Nejsem si jistý, komu ženský hlas patří, ale vždy když se vynoří, posouvá hudbu Moonspell o něco výš. Kapela se pro mě s tímto albem (teď mluvím jak o “Alpha Noir”, tak i “Ómega White”) definitivně vrátila mezi špičku tvrdě metalové scény. Vše, co mám na Moonspell rád, bylo dotaženo takřka do dokonalosti. Bez ztráty kvalitativní laťky dokázali přijít s 80 minutami tak skvělého materiálu, že tomu nemůžu ještě pořád uvěřit.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.