Země: Portugalsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 26.2.2021 Label: Napalm Records Tracklist: 01. The Greater Good 02. Common Prayers 03. All or Nothing 04. Hermitage 05. Entitlement 06. Solitarian 07. The Hermit Saints 08. Apophthegmata 09. Without Rule 10. City Quitter (Outro) Hrací doba: 52:24 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Moonspell byli vždy kapelou, k níž jsem měl respekt, ale ne všechno, co kdy nahráli, chovám v oblibě. Jejich debut „Wolfheart“ (1995) je nepochybně triumfální album s unikátní atmosférou. O rok mladší „Irreligious“ bývá ceněno stejně, ale u mě stojí o stupeň níže, přesto jde pořád o výtečnou záležitost.

Nicméně i v pozdější tvorbě se dají najít povedené věci. Minimálně „Memorial“ (2006) je super a osobně nemám nic ani proti „Night Eternal“ (2008). Od téhle doby dál ale můj zájem o Moonspell postupně začal upadat. „Alpha Noir“ (2012) jsem v době jeho aktuálnosti docela točil, ale zpětně nevidím důvod se vracet a moc si toho z té nahrávky. Přidružené bonusové album „Omega White“ mě pak nebavilo nikdy. Pokud si na něj pamatujete a slyšeli jste letošní novinku „Hermitage“, asi začínáte tušit, jaký bude verdikt… Než se k němu ale dostaneme, ještě zmíním, že následující album „Extinct“ (2015) mi přišlo slabé a slyšel jsem v něm jen rutinu. A nakonec „1755“ (2017) jsem doteď neslyšel celé a vlastně nemám motivaci na tom něco měnit. Obzvlášť po poslechu „Hermitage“.

Už jsem to vlastně naznačil, takže nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu to na rovinu – „Hermitage“ se mi nelíbí. Vůbec. Kdo to má opačně a desku si zamiloval, ať mi klidně do komentů napíše, že jsem kokot, pro mě za mě. Nebudu ale kvůli věhlasu Moonspell tvrdit, že album je v pohodě, když mě brutálně nudí od prvního poslechu a ani ty další s tímhle pocitem nehnuly ani o píď.

„Hermitage“ v jistém smyslu navazuje na už zmiňované dvojalbum „Alpha Noir / Omega White“, respektive tedy na jeho druhou polovinu „Omega White“. Moonspell tehdy udělali nahrávku, na jejíž první půli se soustředili na tvrdší pojetí své hudby, zatímco na té druhé pěstovali melancholičtější a jemnější podání. „Hermitage“ v tomhle ohledu sice nejde do takového (anti)extrému jako „Omega White“, takže nejde o vyloženě gothicrockový počin, ale důraz na tklivější polohu je zcela evidentní.

Jasně, Moonspell vždycky byli romantici jak poleno, takže by asi nebylo úplně fér jim to po skoro třiceti letech existence mlátit o hlavu. Takhle pojatá deska by vlastně neměla nikoho překvapit, protože portugalská pětice si s jemnějšími a gotickými náladami zahrává po celou svou kariéru. Já osobně jsem ale vždy preferoval jejich kytarovější stránku, takže dává smysl, proč mě „Hermitage“ tak nebaví. Prostě klasika, jakou pravidelní čtenáři slyšeli už mockrát – je to prostě moc gay. Jako svůj největší argument vám ukážu na songy jako „Entitlement“, „Solitarian“, „Apophthegmata“ nebo „Without Rule“. A to ne, že by šlo o jediné kusy, co mě neba. Třeba za „Common Prayers“ či „The Greater Good“ dávám taky palec dolů.

Jasně, Moonspell nejsou amatéři, takže sem tam se objeví nápad, který i mně přijde fajn. „Hermitage“ nicméně v mých očích podráží nohy skutečnost, že se tu nenachází ani jedna (!) písnička, jež by se mi líbila jako celek. A to podle mě znamená jednoznačně tristní výsledek.

Nepopírám, že tohle plyne z mého subjektivního pohledu. Měkčí Moonspell pro mě vždycky byli ti horší Moonspell, ale dokázal jsem jim to tolerovat, dokud se jednalo o (ideálně menší) součást alba. Asi budou lidi, jimž tohle naopak sedne. Mě osobně ale taková deska jednoduše nezajímá a za mě se tím pádem jedná o jednu z nejhorších dlouhohrajících nahrávek Moonspell.