Mörkhimmel / The Tower - split

Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.