Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 15.10.2012 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. Kneel Till Doomsday 02. The Poorest Waltz 03. A Tapestry Scorned 04. Like a Perpetual Funeral 05. A Map of All Our Failures 06. Hail Odysseus 07. Within the Presence of Absence 08. Abandoned as Christ Hodnocení: Onotius – 6/10 H. – 5,5/10 Kaša – 8/10 Stick – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,4/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Pokud se řadíte mezi příznivce temné, depresivní či melancholické hudby, jistě jste zaznamenali vydání alba “A Map of All Our Failures” od britské doom metalové stálice, která brázdí vlny žánru přes dvě desetiletí. Ano, mám samozřejmě na mysli skupinu My Dying Bride, která během devadesátých let stála po boku Anathemy a Paradise Lost na špičce tehdejší doomové scény a vlastně jako jediná z nich zůstala svému stylu až na pár výjimek věrná. Kromě docela experimentálního zářezu z roku 1998, “34.788%… Complete”, a loňského symfonického/ambientního “Evinta” se povětšinou jedná o klasický náladotvorný doom metal, který nejlépe reprezentují alba “The Angel and the Dark River”, “Like Gods of the Sun” či z novějších například “Songs of Darkness, Words of Light”. Již u mladších alb, jakým je např. poslední jmenované, se často ozývaly stížnosti rozhořčených recenzentů tvrdících, že výtvory My Dying Bride v novém tisíciletí nejenže nenabízí nic nového, ale dokonce pomalu začínají nudit. Do nynějška jsem jejich zklamání nesdílel, minimálně “The Dreadful Hours” z roku 2001 či již dříve zmíněné “Songs of Darkness, Words of Light” (2004) dodnes považuji za alba kvalitní a zábavná. Co však s novinkou? Nezmění se mé smýšlení o novější tvorbě? Nu, čtěte dál…

Ani novinka se výrazněji žánrovému klišé nevymyká, což samo o sobě jako velký zápor nepovažuji – kdo by koneckonců od My Dying Bride očekával po dvaceti letech existence nějakou razantní stylovou změnu? Navíc když minulým albem byla již zmiňovaná “Evinta”, fanoušci se spíše těšili na další porci klasických pomalých riffů a depresivních nálad. Instrumentace si tentokráte trochu více zakládá na kytarách (trochu neobvykle ozvučených) a klávesy s houslemi zde mají (až na několik výjimek) spíše doprovodný charakter. Ač kytarový zvuk v žádném případě nepovažuji za zápor (ba naopak) obávám se, že materiálu, jakým je “A Map of All Our Failures” by docela prospěly aranže pestřejší. Tuším, že kdyby například pomocí kláves byla podpořena pestrost materiálu, nemusel bych v několika momentech desku nazývat nudnou. Takto se ovšem tomuto označení nemohu vyhnout, ani stále teskné a náladotvorné vokály Aarona to bohužel nezmění.

Do alba nás uvede zvuk zvonů (nic až tak neobvyklého, říkáte si jistě), kterým začíná první kompozice “Kneel Till Doomsday”. Celkem povedená skladba, pouze tradiční až běda. Obsahuje každopádně pěkné houslové vyhrávky (ač jste v minulosti jistě mohli slyšet zajímavější) a společně s dvojkou “The Poorest Waltz”, patří mezi ty lépe zapamatovatelné. Atmosféru je schopna pěkně navodit i třetí stopa, která s úvodní celkem zapamatovatelnou melodií naloží docela necitlivě, využívá totiž zbytečného množství repetic. Ve střední části přijde zostření s growlingem, recitace za doprovodu táhlých houslí a rytmus doplňujících kytar (později pouze bicích s baskytarou). Na závěr nastoupí varhany, které společně se zbylou instrumentací vyhrávají variaci na úvodní téma. Celkem banálním motivem začíná “Like a Perpetual Funeral”, která se nese v pohřebním tempu. Opět se ovšem vnucuje pocit, že ona temná atmosféra je zde upřednostňována před nápady. Nu, alespoň že ta atmosféra je bravurní. “A Map of All Our Failures” se nese v lehce baladičtějším duchu, housle zde tentokrát hrají roli výraznou, což skladbě prospívá. Podladěným riffem je uvedena skladba “Hail Odysseus”, která byla zveřejněna již před vydáním alba a nese se v tvrdším a hutnějším duchu než zbytek desky. Klávesy zde vyhrávají apokalyptický doprovod, který po boku s Aaronovými vokály tvoří celkem působivý celek. Album uzavírá dvojice “Within the Presence of Absence” a “Abandoned as Christ”.

Pokud nepatříte mezi doom metalové nadšence, obávám se, že vás deska bude těžce nudit. Jedná se totiž především o opáčko standardní postupů zasazených do trochu jiného zvukového hávu. Tentokrát ovšem o dost méně nápaditým způsobem, než tomu bylo například začátkem minulého desetiletí, o devadesátých letech nemluvě. Na stranu druhou, pokud si dopřejete soustředěnější poslech, atmosféra vás bude schopna mocně pohltit a odnést do krajin stínů a černých mračen. Nyní mi ovšem poraďte: mám snad podlehnout melancholickým náladám, nebo poslechnout tichý hlas, který album označuje za nudný vývar staré tvorby?

Další názory:

My Dying Bride patří dlouhodobě mezi mé stabilní oblíbence a v podstatě všechny jejich desky mám opravdu rád, ať už se jedná o staré klasiky, experimentálnější počin “34.788%… Complete” nebo novější tvorbu, o níž spousta lidí tvrdí, že už to není ono a že už britští doom metaloví klasici tak trochu vyčpěli a jen recyklují sebe sama. I pozdější mnohdy poněkud kritizovaná alba jsem vždy bránil, protože se mi líbí, ale v poslední době však ty skeptické hlasy na adresu My Dying Bride začínám až nepříjemně moc chápat. Jenže zatímco netradiční “Evinta” pro mne byla jen nepovedeným experimentem, v případě “A Map of All Our Failures”, která je klasickou řadovkou, je už opravdu něco špatně, protože bohužel musím konstatovat, že se nejspíš jedná o úplně nejnudnější desku v dlouhé historii skupiny, což je docela překvapující, protože loňské EP “The Barghest O’ Whitby” je jasným důkazem toho, že My Dying Bride stále ještě umí dělat moc dobrou muziku. “A Map of All Our Failures” je však přespříliš standardní a průhledné; nemohu tvrdit, že by mne na nahrávce opravdu zaujala byť i jen jediná skladba jako celek, silných momentů je velice pomálu, což u My Dying Bride rozhodně nebylo zvykem, většina desky se naopak nese v dost nezáživných a utahaných (ne v tom dobrém slova smyslu) vodách. Sice ano, pořád to není nic neposlouchatelného, ale na jméno jako My Dying Bride je tohle prostě strašně málo. Doufám, že si Britové s “A Map of All Our Failures” jen vybrali svou slabší chvilku a na dalších počinech to opět bude silný a působivý doom, na jaký jsem od nich zvyklý… nechtěl bych, aby se My Dying Bride stali kapelou, nad níž bych musel zlomit hůl, protože zrovna v jejich případě bych to dělal velice nerad, jelikož mám jejich muziku obecně pořád hodně rád…
H.

S přibývajícími poslechy se můj názor na “A Map of All Our Failures” měnil. Zpočátku jsem jej považoval za standard, který si mě nějakým způsobem nedokázal podmanit, protože, přiznejme si, My Dying Bride už vlastně řekli vše podstatné při vzniku doom metalu, a přestože jsou jejich alba i nadále celkem kvalitní počiny, tak pouze rozvíjejí nápady, kterými kdysi stáli u zrodu scény. Po nějaké době se mi však podařilo do jedenácté řadovky britské legendy proniknout a vůbec bych se nebál jej přirovnat ke skvělému “Songs of Darkness, Words of Light” z roku 2004. Od úvodních úderů zvonů po závěrečnou “Abandoned as Christ” do sebe všechny momenty parádně zapadají. Kytarové riffy se táhnou jako za nejlepších časů a zpěvák Aaron Stainthorpe ví moc dobře, kde je jeho hlas nejsilnější, takže umně střídá melancholický vokál s tím agresivně death metalovým. I když je album vyrovnané především jako celek, tak bych se nebál vyzdvihnout “A Tapestry Scorned”, “Within the Presence of Absence” a hymnickou “Hail Odysseus” jako nejsilnější položky. Tímto počinem se ve mně po dlouhé době probudila “My Dying Bride mánie”, tak jak ji jednou za dlouhou dobu zažívám a s chutí tak oprašuji své oblíbené desky z dílny těchto melancholiků. Mě osobně My Dying Bride mile překvapili, protože ač jsem očekával hudební nálož průměrnou, dostalo se mi skvělé desky, na kterou jen tak nezapomenu.
Kaša

Na novou desku mých doomových hrdinů My Dying Bride jsem se děsně těšil. Od minulé mnou oblíbené desky “For Lies I Sire” se do kapely vrací zvuk houslí, a přestože je to jiné než v době, kdy je použili naposledy, pořád dokáží nadělat atmosférickou paseku. To jsou aspoň pozitiva téhle desky. Pak už moc nemám čeho se chytit, kapela se nějak zamotala do svých melancholických provazů a téměř se na nich přiškrtila. Co mě značně na novém albu irituje, tak to je projev zpěváka Aarona; on měl vždy těžce stravitelný vokál, ale tady se krapet “překňoural”. Další věcí je jakási až stupidní primitivita kytarové práce. Ono méně je někdy více, ale tady je toho tak málo, že z toho už víc vydolovat většinou nepůjde. Většina skladeb se potácí v takovém kulhavém stylu, kdy dobrý nápad utlučou k smrti naprostou repetitivností, nebo zpěvem, nebo absolutně triviální kytarovou melodií. Pokud bych měl přece jen zmínit nějaké “highlights”, dá se říct, že skladba titulní je asi nejlepší skladbou. Temná dusivá balada, která rozhodně dobře nekončí. Docela mě baví i výpravná “Hail Odysseus”. Sem tam potěší deathový sypec. Pro mě je album prazvláštním kompilátem a velmi schizofrenní deskou. Doposlouchám to bez problémů, ale bez nějakých dodatečných pocitů. Očekával jsem víc.
Stick