Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. And My Father Left Forever 02. To Shiver in Empty Halls 03. A Cold New Curse 04. Feel the Misery 05. A Thorn of Wisdom 06. I Celebrate Your Skin 07. I Almost Loved You 08. Within a Sleeping Forest Hrací doba: 62:51 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu.

První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a zcela upřímně přiznávám, že během těch čtyř let od vydání jsem „Evintu“ nebyl schopen ani jednou doposlouchat do konce (a už nikdy to nehodlám zkoušet), protože to je prostě neskutečná zívačka. Nicméně – byl to experiment, bral jsem to jako ojedinělý přešlap, přes nějž jsem se nakonec dokázal přenést. Tím spíš, že následné EP „The Barghest o’ Whitby“, které nabídlo jednu dlouhou půlhodinovou kompozici a které vyšlo ještě v tomtéž roce, mi náladu okamžitě spravilo.

Jenže následující a tentokrát již klasická dlouhohrající deska „A Map of All Our Failures“ byla dalším zklamáním. Všichni okolo byli tenkrát nadšení, hlasy kritiky i fanoušků velmi pozitivní, po rozporuplné nahrávce „Evinta“ to byli opět staří dobří My Dying Bride, jak je máme rádi, všechno bylo na svém místě a všechno znělo tak, že jsem z toho měl být také nadšený. A přesto jsem nebyl, to album mě moc nebavilo a i s odstupem jej řadím snad až na úplně poslední místo diskografie „Brajdů“ (dobře, budeme-li počítat i „Evintu“, tak na předposlední) – a tentokrát dojem zas tak moc nespravilo ani další navazující EP „The Manuscript“, byť bylo o kousek lepší než samotné „A Map of All Our Failures“.

Další tři roky uběhly jako voda, ze sestavy se po 14 letech odporoučel kytarista Hamish Hamilton Glencross, na jehož místo naskočil navrátilec Calvin Robertshaw, jenž v My Dying Bride hrával v 90. letech, a britská stálice je tu s tříletým rozestupem, na nějž si zjevně za poslední dekádu zvykla, zase s novou nahrávkou „Feel the Misery“. Doufal jsem v jediné – že po slabším „A Map of All Our Failures“ a neposlouchatelné „Evintě“ to konečně bude zase ta stará známá paráda, na niž jsem byl vždy zvyklý. A víte co? Ono to tak skoro opravdu je…

Nechci říkat, že jsou My Dying Bride zpátky nebo že se vrátili, protože vlastně nikdy nikam nešli. „Evinta“ byla přece jen od počátku prezentována jako jednorázový experiment a kromě ní je skupina v novém tisíciletí stále na svém. Vývoj se zastavil již před mnoha lety a Britové už pouze přidávají další skladby do své kolekce, jejíž podoba byla dávno definována. Takové je i „Feel the Misery“ – opět je to album, jež do tvorby My Dying Bride nepřináší nic nového (kolikáté už?) a od nějž by bylo bláhové něco takového očekávat. Jednoduše je to prostě typická „brajdovina“, a pokud vám jejich starší práce nejsou neznámé, pak jistě víte, o čem mluvím, protože vyjma sestřihu zpěváka Aarona Stainthorpa se vlastně v posledních letech nic nezměnilo.

Nicméně konzervatismus My Dying Bride sluší a až na výše propírané výjimky jsou v něm prostě silní. A to je přesně ono – ten důvod, proč „Feel the Misery“ na rozdíl od svého předchůdce funguje, je vlastně až prozaicky prostý. Ostrovní pětice prostě tentokrát dala dohromady silné skladby, které dokážou posluchače vtáhnout. Nic víc v tom není, a přece je to setsakra cítit, jelikož tohle je přesně tím, co mi na „A Map of All Our Failures“ tak chybělo.

Vzhledem k nevývoji asi nemá příliš cenu obšírně popisovat, jak to zní, a probírat se celým tracklistem, protože… jednoduše, My Dying Bride všichni známe, už dávno je to skupina, která by měla patřit k základnímu vzdělání v oblasti metalu, a pokud někdo nemá představu, jaký má tahle kapela zvuk, tak by měl vážně zapřemýšlet o tom, zdali se vůbec může nazývat fanouškem metalové hudby. Co si budeme povídat, vykládat v recenzi v roce 2015 a charakteristických brajdovských melodiích a o tom, že Aaron Stainthorpe je skvělý zpěvák, jenž vládne podmanivým čistým zpěvem, ale dokáže i zařvat jako zvíře… to je jako kdybyste napochodovali na přednášku posledního ročníku inženýrského studia na matfyzu a začali tam zaníceně prezentovat svůj objev trojčlenky. Tyhle formality tedy přeskočíme a vypíchneme jenom ty nejlepší kusy, jaké se na „Feel the Misery“ nacházejí…

Pro mě osobně se jedním z vrcholů alba stala dvojice „To Shiver in Empty Halls“ a „A Cold New Curse“, které se nacházejí na druhé a třetí pozici. Ani ty sice nenabízejí nic, co bychom u My Dying Bride ještě nikdy neslyšeli, ale jednoduše fungují, Britové v nich vymysleli několik vážně skvělých melodií i riffů, atmosféra šlape a především závěry obou se nadmíru povedly. Úplné finále „A Cold New Curse“ je dokonce tak působivé, že bych se jej nebál pasovat na vrcholný moment celé nové kolekce. Po třech úvodních písních, jejichž stopáž shodně přesahuje devět minut, kapela dále nabídne několik kratších věcí, které jsou rovněž parádní. Už titulní táhlá věc „Feel the Misery“ je dobrá, ale opravdová síla přichází až s „A Thorn of Wisdom“, což je další z vrcholných momentů desky. Hlavní roli zde hrají klávesy a rytmika, protože kytary se přidají vlastně až v závěrečné třetině, a rozhodně to dopadlo výtečně.

„Feel the Misery“ je ovšem zábavné takřka po celou svou dobu, ačkoliv má nahrávka lehce přes hodinu. Není problém udržet pozornost až k závěrečné jedenáctiminutovce „Within a Sleeping Forest“, a i když některé její riffy nápadně připomínají některé starší věci, stále mi to dává smysl a už jen díky několika vysoce povedeným klávesovým linkám stojí za to vydržet až sem. Snad jediný kus, který mě moc nezaujal, je předposlední „I Almost Loved You“, což je poklidný nemetalový kus stojící jen na klávesách, houslích a Aaronově vokálu – bohužel však působí příliš utahaně. Inu, takovéhle věci asi My Dying Bride zas tak nejdou (viz „Evinta“). Naštěstí ale těch pět a půl minuty není tak zásadní věc, aby to dojem z celé nahrávky pokazilo.

„Feel the Misery“ tedy rozhodně není ničím překvapivým a vlastně je to prostě jenom další album My Dying Bride v řadě. A kdyby došlo na lámání chleba, tak by nejspíš skončilo až v druhé polovině pomyslné diskografijní tabulky – přece jenom na sílu takového „Songs of Darkness, Words of Light“ či „A Line of Deathless Kings“ (chceme-li zůstat v novém tisíciletí) to nemá, o majstrštycích z 90. let jako „The Light at the End of the World“ neřkuli rovnou „The Angel and the Dark River“ ani nemluvě. Přesto se jedná o příjemnou doomovou desku, která zabaví a jménu My Dying Bride rozhodně neškodí. Nicméně, buďme upřímní – svá nejlepší díla již mají Britové za sebou a to už se s největší pravděpodobností nikdy nezmění…

---

Druhý pohled (Onotius):

Nová deska britských doomových matadorů My Dying Bride je pro mě příjemným překvapením. Tedy, ne snad, že by se jednalo o něco zásadního a novátorského, co jsme u kapely potažmo v doomovém žánru ještě neslyšeli, ale jde o desku, jež zkrátka prezentuje kolekci poctivých, účinně koncipovaných skladeb, které nejedním momentem mají potenciál posluchače upoutat. Jistě, kdekdo může argumentovat proti nahrávce tím, že skupina vsadila více na jistotu a vyrovnaný až transparentní zvuk, ale album solidními nápady opravdu nešetří. Zvláště v kontrastu s předchozí deskou, jež sice působila osobněji a byla o špetku atmosferičtější, avšak plynula tak nějak do ztracena a k nějaké patřičné katarzi ve stylu klasik nedošlo ani omylem, pak letošní počin považuji za velmi pozitivní posun.

Perfektním kouskem je hned otvírák „And My Father Left Forever“, který se v textu věnuje nedávné smrti Aaronova otce a hudebně prezentuje jedeny z nejchytlavějších postupů na desce. Je zde patrný hutnější a syrovější zvuk kytar, jenž sice ubírá trochu oné melancholičnosti, nicméně zase skladbu táhne a v průběhu riffů zachovává pozornost posluchače ve střehu. V protikladu k tomu na albu zároveň místy výrazněji vystupují významnější houslové a klávesové pasáže, jež poskytují onen aspekt různorodosti, který byl na minulé desce spíš minimalizován. Zároveň jsou zde však takové party rozmístěny s rozvahou, tak aby vedly k vývoji skladeb a zbytečně nezaplácly celek, tj. šly přes hranici vkusnosti. Případem, který exemplárně ilustruje, jak zde silnější klávesy napomůžou ke gradaci, je například závěr skvělé „A Cold New Course“. Zároveň se zde nachází i pár skladeb, jež by se daly v jistém smyslu nazvat baladami – „A Thorn of Whisdom“  a „I Almost Loved You“ a v nich právě klávesy (a v první zmiňové i brilantní basa) hrají takřka dominantní roli. Závěrečná „Within a Sleeping Forest“ pak složky „syrové vs. epické“ staví do rovnosti, a ačkoliv je místy možná až kontraproduktivně repetetivní, zase dává velký prostor pro hru s aranžemi.

Deska je relativně vyrovnaná, jen předposlední skladby působí možná trochu unaveněji než zbytek materiálu. Hudba hraje něco málo přes hodinu, ovšem přesto leze do ucha celkem rychle a velmi příjemně se vstřebává. Jistě, čekat, že My Dying Bride pokoří své skvosty z 90. let, by bylo dnes už asi celkem bláhové, avšak dokud budou nahrávat tak solidní desky jako „Feel the Misery“, není třeba se o jejich pověst obávat.

---