Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 30.7.2012 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Dawn Over the Ruins of Jerusalem 02. Silencing Machine 03. And I Control You 04. The Lepers of Destitution 05. Borrowed Hope and Broken Dreams 06. I Wait in Hell 07. Decimation, Annihilation 08. Reduced to Ashes 09. Give Me the Grave 10. These Rooms in Which We Weep Hodnocení: H. – 8,5/10 Ježura – 8,5/10 Kaša – 9/10 Průměrné hodnocení: 8,7/10 Odkazy: twitter

Američtí Nachtmystium mají něco, co už dnes příliš běžné není, až by se dalo říct, že už se to vlastně ani moc nenosí – jsou sví a jasně rozpoznatelní. Nenazýval bych je přímo originální, ani bych netvrdil, že jsou naprosto a zcela unikátní a nevídaní, přece jenom v jejich tvorbě vždy byly cítit vlivy jiných, starších uskupení, přesto je myslím dost nezpochybnitelné, že jsou svým způsobem velice pozoruhodní a nezvyklí. Když posloucháte jejich muziku, tak slyšíte kapelu, jež je do jisté míry opravdu nezaměnitelná, byť ne přímo originální, přesto však značně inteligentní – jakkoliv tento přívlastek třeba někomu může znít u drogami pohaněného black metalu divně – a zcela jistě i něco vyjadřující, na hony vzdálenou čemukoliv povrchnímu a konzumnímu. Právě díky těmto atributům, díky nimž jsem si Nachtmystium já osobně vždy cenil, dokázala skupina oslovit i lidi mimo black metalovou scénu, navzdory nepopiratelné extrémnosti a špinavosti, jaká v jejich hudbě je a vždy byla.

Snažení Nachtmystium podle mnohých vyvrcholilo se vzájemně provázanými deskami “Assassins: Black Meddle Pt. I” a “Addicts: Black Meddle Pt. II”, které výraz kapely posunuly – aniž by popřely fakt, že jsou Nachtmystium stále hlubokým black metalovým undergroundem – do mnohem experimentálnějších až psychedeličtějších vod. Očekávání toho, s čím Nachtmystium přijdou nyní na nové nahrávce “Silencing Machine”, bylo velice netrpělivé – tím spíš, že po tom, jak zněly oba díly “Black Meddle”, se mohla sešlost okolo Blakea Judda pohnout ve své podstatě kamkoliv.

O to víc je ovšem překvapující, kam se nakonec Nachtmystium se “Silencing Machine” pohnuli doopravdy – po značně experimentálním dvojalbu nepokračovali vpřed, ale doslova provedli otočku a skočili zpátky do hypnotického black metalového bahna. Nečekejte black metal, který je mnohdy natolik experimentální, že jej už snad ani nelze nazývat black metalem, připravte se na špinavou neurvalou jízdu s drogově psychedelickým oparem, která stále naplňuje onen do jisté míry nezaměnitelný zvuk Nachtmystium, o němž již padla řeč výše, dělá to však takovým způsobem, že mnoha lidem způsobila zklamání. “Silencing Machine” totiž doopravdy není přímo krokem vpřed, spíše se jako kruhem vrací k něčemu, co má nejblíže asi k podobě Nachtmystium z roku 2006 a desky “Instinct: Decay”. Pokud je toto argument, proč mnozí “Silencing Machine” odsuzují, pak jej chápu a beru, vlastně jsem byl tímhle po prvním poslechu sám poněkud rozčarován, ve skutečnosti je ale “Silencing Machine” počinem, jenž si odsouzení opravdu nezaslouží…

Osobně mi však přijde, že mnozí “Silencing Machine” odsuzují na základě toho, že je to prostě barbarský chlívácký bordel; jako by někteří čekali, že když se Nachtmystium celosvětově upsali velké firmě, jejich zvuk se vyčistí a zpřístupní, ne doslova naopak. V tomto ohledu je vlastně novinka a její zahuhlaná masa zvuku jakýmsi plivancem do tváře všech, kteří očekávali něco řekněme poslouchatelnějšího a líbivějšího. Samozřejmě záleží na osobním úhlu pohledu, jak se k celé této problematice postavit, sám za sebe však mohu říct, že nakonec mi “Silencing Machine” velice rychle zachutnalo. Mám podobný podzemní zvuk opravdu upřímně rád, v kombinaci s oním charakteristickým intenzivním výrazivem Nachtmystium, které se nikam nevytratilo ani v nejmenším, je pak tato kombinace velice působivá.

Je to právě uhrančivá atmosféra, která celým “Silencing Machine” prostupuje a která tu desku posouvá do vyšších sfér. V podstatě po celou délku jsou zde čtyři určující prvky – špinavá kytarová hradba, až nechutně (v tom pozitivním slova smyslu) dunivá baskytara, Juddův bestiální řev a totálně vyhulené efekty a klávesy Sanforda Parkera, jenž se už k Nachtmystium zjevně připojil nastálo. Bylo by ovšem velice povrchní, kdybychom nedodali, že “Silencing Machine” toho ve svém vyznění nabízí mnohem víc – zde je to třeba vskutku surový nářez, tady ale naopak rockovější háv, támhle zase až punkový náboj… vždy však v rámci toho, co od Nachtmystium čekáte.

“Dawn Over the Ruins of Jerusalem” je hned na úvod dost silné kafe a spoustu lidí okamžitě odradí. Celá skladba je v podstatě jedna velká rychlá monotónní plocha humusu, kterou nejeden posluchač nebude s to strávit a album ihned vypne. Že v ní jsou poschovávané nápadité basové linky, podpůrné klávesy a dokonce i kytarové melodie, si uvědomíte až po vícero posleších. Nachtmystium zde člověka napínají, kdy už se song někam zlomí, když už nastane nějaký přechod, ale pořád ne a ne, až téměř ve třech čtvrtinách se objeví “odpočinkovější” moment s chytlavým riffem, aby následně “Dawn Over the Ruins of Jerusalem” opět pokračovala v extrémním duchu. Netvrdil bych, že se jedná o muziku vyloženě ultra rychlou a bezhlavou, kopáky sice jedou naplno, přesto to nepůsobí vyloženě rychle, ve výsledném dojmu, jaký Nachtmystium vytvoří, je ovšem něco neskutečně hrubého, neotesaného a intenzivního, co je zde následně přítomno až do úplného konce, ať už se Nachtmystium pohybují v jakékoliv poloze – a právě to je to, co činí “Silencing Machine” tak těžko stravitelnou záležitostí, ale co je na ní zároveň tak přitažlivé.

Obrovskou silou disponuje druhá titulní věc s výtečným refrénem, jenž hned na první poslech poskytuje jeden z mála vyloženě záchytných bodů. Díky jeho naléhavosti bych se jej dokonce nebál přirovnat k dnes již kultovnímu refrénu “Assassins” z “Assassins: Black Meddle Pt. I”. Uhrančivou tryznou je následující “And I Control You”, jež se sice rozjíždí poněkud klidně (na poměry “Silencing Machine”), ale následně vás srazí takovým způsobem, že se z toho jen tak nevzpamatujete. Jedna z nejpůsobivějších věcí desky! Za zmínku jistě stojí až nečekaně chytlavá a melodická (v uvozovkách) “Borrowed Hope and Broken Dreams”, jež však není o nic méně hypnotická než její zbylé kolegyně. Jako její přímý protiklad může působit třeba animální primitivnost “Decimation, Annihilation” s nervózní hlasitou baskytarou a zmiňovaným punkovým duchem. Pokud by vás naopak zajímalo, kde hledat onu rockovější polohu, směřujte své kroky ke “Give Me the Grave”. Dosti netradičně působí i závěrečná “These Rooms in Which We Weep”, která díky své drogové vůni může plnit stejnou úlohu jako třeba další depresivní závěrečná balada “Every Last Drop” z “Addicts: Black Meddle Pt. II” (byť jde hudebně o rozdílnou věc, jen ta pozice a vyznění v rámci alba je obdobná).

Ačkoliv “Silencing Machine” zpočátku působí poněkud jednotvárně a oproti oběma dílům “Black Meddle” dosti triviálně až primitivně, je to jen povrchní dojem, protože uvnitř se stále nacházejí ti Nachtmystium, které já osobně chci slyšet, opět jsou sice malinko jiní, tentokrát vlastně i malinko zpátečničtí, stále však fascinující, experimentující, neobvyklí a sví. Kdo s touhle kapelou přišel do styku až s “Black Meddle” a jiná alba nezná, asi bude zklamán, ale myslím, že my, kteří je sledujeme už déle, zvládneme pochopit, že “Silencing Machine” je cokoliv jiného, jen ne nahrávka triviální či nezáživná. Je to náročná hudba pro náročné lidi, přesto jakýmsi prapodivným kouzlem neuvěřitelně přitažlivá.

Další názory:

Není to tak dávno, co jsem neměl sebemenší ponětí, co Nachtmystium vlastně tvoří, ale jen co jsem to zjistil, kapela vyletěla v mém osobní žebříčku oblíbenosti zatraceně vysoko a moje těšení na novinku “Silencing Machine” tedy bylo značné. A co to natahovat, Nachtmystium natočili další výbornou desku. Úplnou poklonu ale složit nemůžu, a to proto, že některé skladby na mě působí ve srovnání s ostatními tak nějak nevýrazně. Neříkám, že jsou špatné, ale proti fenomenálnímu středu alba, kde excelují naprosto famózní vály jako “Borrowed Hope and Broken Dreams” nebo “I Wait in Hell”, případně proti první polovině s neméně skvělou titulkou “Silencing Machine” nebo chorobnou “And I Control You”, se prostě nechytají. Anebo že by to bylo mnou? Popravdě, na nebesa vynášené “Black Meddle” mě taky neuzemňovaly každou vteřinu, takže to možné je. Za mě tedy 8,5, protože i s těmi výhradami, které k desce mám, je “Silencing Machine” vysoko nad průměrem a maličko slabší v kontextu tvorby Nachtmystium znamená v obecné rovině opravdu hodně, hodně dobré.
Ježura

Nebudu-li počítat dva videoklipy, které jsem měl tu možnost vidět na YouTube, je “Silencing Machine” mou první velkou zkušeností s hudbou atmosférických, neurvalých black metalistů Nachtmystium. Již nějakou dobu jsem je měl zařazené ve škatulce “zajímavé” a teprve novinka byla tím správným impulzem, který mě donutil se s jejich hudbou seznámit hlouběji. A jsem tomu rád. Nemám sice možnost srovnání s předchozími počiny, ale to, co jsem se dostal na “Silencing Machine”, mě uchvátilo. Pro mne dříve neposlouchatelná variace black metalu mne zaujala hned na první poslech a spolu s včera recenzovaným albem A Forest of Stars bych označil “Silencing Machine” za jedno z nejlepších alb, ke kterým jsem se letos dostal. Od začátku do konce, celou hodinu je album nesmírně vyrovnané a až po okraj napěchované chytrými, nosnými nápady a (pro mne) překvapivými momenty. I když je to vzhledem ke kvalitně ostatních skladeb skoro až neuctivé, nad všemi ční “The Lepers of Destitution”. Rozmáchlá, osmiminutová kompozice na mě působí jako esence toho nejlepšího z celé desky a za uplynulý měsíc jsem ji slyšel nesčetněkrát, aniž by mě přestala překvapovat. Na celém albu jsem stále objevoval nové a nové zajímavé momenty a díky tomu má “Silencing Machine” dlouhou trvanlivost, která jen tak nevyčpí. Tady se není o čem bavit. Nachtmystium umí a já se co nevidět pustím do zbytku diskografie, abych dohnal to, co jsem měl udělat už hodně dávno, protože tohle za to stojí!
Kaša