Země: Norsko / Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 24.4.2020 Label: Wheelwright Productions Tracklist: 01. Boat That Takes You Away 02. No One to Hear, No One to See 03. Comprehend the Dark in Yourself 04. Drink the Wine, Watch Them Die 05. D.R.A.G.O.N. 06. Made of Mirage 07. Ghost Riders in the Sky (Stan Jones cover) Hrací doba: 44:59 Odkazy: facebook / bandcamp

Pokud náš webíček čtete pravidelně a delší než krátkou dobu, jméno norsko-polských Narrenwind vám pravděpodobně bude povědomé. Téhle docela zajímavé formaci jsem se zde již několikrát věnoval – recenzovali jsme obě předešlá alba a pravidelně sem sypu také novinky z tábora kapely, objeví-li se nějaké hodné zmínky.

I kdybyste si Narrenwind dosud nikdy nepustili, dle řečeného by vám snad mohlo být jasné, že jejich muzika nebude špatná. Sem tam sračku si sice zrecenzuji s chutí, ale zase nemám potřebu věnovat akustickým retardacím prostor intenzivněji než formou občasné výsměšné recenze. Řečeno srozumitelněji, „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ i „Ja, Dago“ se mně osobně líbily a pořád si myslím, že stojí za případný poslech i zpětně.

Neviděl jsem tedy důvod, proč by si člověk neměl pustit také třetí řadovku „I, Shaman“. Narrenwind sice ta alba jedou v poměrně rychlém sledu a zatím si poctivě drží kadenci co rok – to nová řadovka, ale na druhou stranu, ve skupině působí zkušení borci, kteří toho mají v metalové muzice už dost za sebou. O instrumentální stránku věci se stará Ævil ze Sauron a do mikrofonu huláká Klimorh z Non Opus Dei / Alne. Člověk se tedy myslím nemusí strachovat, že by se snad mělo jednat o provar, dodržení určitých standardů lze nepochybně očekávat.

Na třetí desku Narrenwind poprvé lákali už v březnu skrzeva ípíčko „The Joker, the Thief and the D.R.A.G.O.N.“, na nějž jsem se ale já osobně trochu vykašlal. Na první poslech mě to zásadně nezaujalo a podruhé už jsem to nezkoušel, poněvadž jsem k tomu nenašel jediný důvod. Stěžejní skladba „The D.R.A.G.O.N. (Dusty Roads Are Going onto Nadir)“ se totiž nachází i na „I, Shaman“ (pod zjednodušeným názvem „D.R.A.G.O.N.“) a druhý přítomný song „All Along the Watchtower“ je předělávkou od Boba Dylana, což mě taky zrovna dvakrát nerajcuje.

Celé „I, Shaman“ na mě zapůsobilo o něco lepším dojmem než ukázkové minialbum, což platí i o zmiňované „D.R.A.G.O.N.“, která mi v kontextu nahrávky dává větší smysl. Bez výhrad se to nicméně tentokrát neobejde…

Jak je u Narrenwind zvykem, album se opět může pochlubit zastřešujícím konceptuálním rámcem, s nímž se pojí i určitý posun ve zvuku. „I, Shaman“ má vyprávět kněze / šamana ze starých slovanských náboženství, takzvaného volkhva (detaily si omrkrěte na Wiki, nebudu to sem přepisovat), a jeho cesty napříč světy a časovými obdobími.

V reálu to znamená, že oproti předešlé desce „Ja, Dago“ se Narrenwind zbavili folklórního nádechu a výpravnější atmosféry (což jsem už v minulé recenzi předpokládal – musím se taky jednou pochválit!). „I, Shaman“ se vydává cestou větší melodičnosti. „lehkosti“ a provzdušněnosti.

Sama o sobě to špatná volba není a ve spoustě případů takové směřování funguje. Třeba první minuta a půl „No One to Hear, No One to See“ ukazuje, že Narrenwind určitě vědí, že s melodiemi se dá pracovat citlivě a střídmě. Také ve zmiňované „D.R.A.G.O.N.“ jsem nakonec našel jednu skvělou pasáž a pár dalších, třeba v úvodní „Boat That Takes You Away“, bych v tom určitě ještě vyštrachal, kdybyste mě nutili. Vrcholem „I, Shaman“ se ale pro mě trochu paradoxně stala poslední „Ghost Riders in the Sky“, což je předělávka slavné country písničky od Stana Jonese. Osobně v tom originál vůbec neslyším, pominu-li text, ale song jinak nabízí nejzapamatovatelnější a nejhezčí motivy na albu.

Najdou se ale i slabiny. Snad s výjimkou „Ghost Riders in the Sky“ není žádná stopa vyloženě bez chyb a obyčejnějších míst. Zmiňované dokážou přijít alespoň s nějakým zajímavým momentem, ale třeba „Drink the Wine, Watch Them Die“ a „Made of Mirage“ jen drží nastavený zvuk, ale samotnou desku nikam neposouvají a jejich vynecháním by člověk o nic nepřišel. „Comprehend the Dark in Yourself“ mi pak přijde vyloženě nudná, až otravná a jedná se podle mě o doposud nejhorší písničku, jakou Narrenwind na nějakém albu pustili do světa.

V jistých ohledech lze tedy „I, Shaman“ považovat za zklamání. Pořád se jedná o slušnou desku, která neurazí, poslouchá se fajn a má svoje světlé chvilky, ale stejně tak se dá mluvit o slabších pasážích a nelze opomíjet, že z dosavadních dlouhohrajících počinů je „I, Shaman“ jednoznačně nejslabší.