Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 20.2.2020 Label: Amor Fati Productions Tracklist: 01. Warassuz 02. Maino 03. Skuwwe 04. Ūtfurskō 05. Sunjo 06. Thwerhanassuz 07. Umbibrautiniz 08. Thrawo 09. Hradjungo Hrací doba: 59:18 Odkazy: web / facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Amor Fati Productions

První pohled (H.):

Němečtí Nawaharjan se studiově poprvé prezentovali v roce 2011 prostřednictvím slibného minialba „Into the Void“. Jeho věhlas postupem času rostl, čemuž hodně dopomohly i rozšířené reedice na CD v luxusním koženém obalu v roce 2014 a nakonec i na LP v roce 2016. S novým materiálem si nicméně Nawaharjan dávali docela na čas, díky čemuž další nahrávka „Lokabrenna“ dorazila až více jak osm let po svém předchůdci…

Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo mezi „Into the Void“ a „Lokabrenna“, asi nepřekvapí, že první řadovka přináší oproti pilotnímu miníčku značný posun. A to nejen ve zvuku – který je asi dle očekávání čitelnější a objektivně vzato „lepší“ –, ale také po hudební stránce. Na „Lokabrenna“ se plně projevuje přírodní zaměření Nawaharjan a „pagan“ atmosféra. Nejen díky jakémusi „filozofičtějšímu“ náhledu na dané téma pak novinka připomene švédský projekt Arckanum v po-návratové éře. Dále bych „Lokabrenna“ určitě doporučil i těm z vás, koho už nebaví čekat na další desku krajanů Fyrnask. Už trochu vzdáleněji, ale stále s nějakou relevancí nebude od věci vzpomenout i na jména jako Panphage, Lunar Aurora nebo pozdější Angantyr. Už jen tahle přirovnání sama o sobě značí, že Nawaharjan nejspíš nebudou hrát nějakou vylízanou kokotinu.

Tenhle předpoklad je určitě správný. Nawaharjan nepochybně neprodukují žádnou plytkou hloupost. Naopak předkládají nadprůměrný materiál, jenž dokazuje, že výsměch, jehož se občas dostává německému black metalu s přírodní / pohanskou tématikou, je oprávněný jen zčásti a že jsou skupiny tohoto druhu, které by měl posluchač brát seriźoně. Nawaharjan k takovým rozhodně patří.

Lze ovšem „Lokabrenna“ označit za nějakou skutečně excelentní nebo snad dokonce výjimečnou desku? To zase ne. Myslím, že takové soudy by znamenaly zbytečné nadhodnocování alba, které sice svou kvalitu nepochybně má, ale výjimečné docela jistě není. Což o to, pokud bych měl psát recenzi čistě na základě prvotních dojmů, pak by možná nějaké takové superlativy i padly. Úvodní poslechy „Lokabrenna“ mě totiž zastihly v rozpoložení vyladěném na přesně takový druh hudby, čehož deska náležitě zneužila využila. Jinými slovy řečeno, první pocity z debutu Nawaharjan mířily hodně vysoko.

Všichni ale víme, první pocity dokážou být hodně zrádné, což se u „Lokabrenna“ potvrdilo. Další seance přinesly jistě vystřízlivění a nadšení jsem musel výrazně zkorigovat. Stále si myslím, že „Lokabrenna“ je povedená deska a že patří do nadprůměru; jen jsem tím chtěl říct, že zas až taková bomba to nakonec není. Najdou se tu výborné skladby jako „Ūtfurskō“, „Thwerhanassuz“ nebo „Hradjungo“, ale celkově se mi zdá, že hodinová hrací délka je o trochu víc, než by bylo třeba. Takových deset minut dolů by nahrávce pomohlo, protože působí hodně homogenně a bez plné pozornosti snad i jednotvárně. Navzdory obecně dobré úrovni a nějakým povedeným pasážím by pak prvotině Nawaharjan slušely i nějaké skutečně působivé momenty. Deska sází víc na celistvou atmosféru než na sílu jednotlivých kompozic, ale ta celková atmosféra je nakonec „jenom“ hodně dobrá, nikoliv opravdu strhující.

Nechci ale „Lokabrenna“ nějak zásadně kritizovat, protože se pořád jedná povedený počin, jemuž byste se neměli bát věnovat poslech. Co si budeme povídat, kdyby nějaká kapela vydala takový debut u nás v republice, tak bychom si všichni pískali a zamířilo by si to první flek v Břitvě (oukej, to zase ne… skoro jsem zapomněl, že tam to mají předplacené Master’s Hammer a Malignant Tumour). Každopádně sympatická záležitost.

---

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nedokážu dobře posoudit, nakolik jsou Nawaharjan známí, i když se před lety objevili na soupisce elitního festu Arosian Black Mass a nedávno zase na sympatickém Howls of Winter v Estonsku. Každopádně EP „Into the Void“ mi název kapely vypálilo do paměti dostatečně, abych se na novinku „Lokabrenna“ těšil. Jistě jsem nebyl sám.

Dle mého názoru Nawaharjan primárně vychází z minimalismu Burzum, i když pro dobré přirovnání je nutné vzít v potaz, jak s tímto uhrančivým nábojem dále energicky naložili Arckanum nebo Panphage. Nawaharjan se také ve dvou skladbách podařilo navodit výjimečný sabatický trans, který si spojuji s EP „Throne of the Thirteenth Witch“ od Mare.

„Lokabrenna“ se samozřejmě nemůže měřit s kulty jako „Kostogher“, „Hvis lyset tar oss“, ani se zmíněným EP Mare, ale přesto se jedná o desku, kterou by oddaný blackmetalový posluchač určitě neměl ignorovat. Už třeba kvůli tomu, co se píše výš: prvotní dojmy mohou být fakt silné! Netřeba hlouběji rozebírat proč a jak, jelikož úvodní „Warrasuz“ vás okamžitě chytne pod krkem a přesně vymezí, co se bude následující hodinu dít za čáry.

H. největší problém desky vystihl a já bych ji skrouhl ještě víc, i když uznávám, že tím by se nabořil koncept. Nawaharjan s blackovým minimalismem obvykle pracují skvěle, ale sem tam se ty primitivnější riffy o dvou tónech prostě zvrhnou v nudu, která s přibývajícím počtem poslechů vadí víc a víc. Určitě bych si také přál intenzivnější nebo lépe vygradovaný závěr desky. Ale tato kritika nepřeváží fakt, že je „Lokabrenna“ kvalitní dílo a členové se evidentně trápili s kdejakým detailem. Hudba je navíc prostá současných trendů, což asi někdo ocení taky.

Desku máme k dispozici přibližně šest týdnů a dosud mě bavilo se k ní vracet, což mě těší. Jasné, teď když je hotovo, dám si od „Lokabrenna“ pauzu, ale jsem si jistý, že minimálně takové „Skuwwe“, „Ūtfurskō“ nebo „Umbibrautiniz“ si budu připomínat i v delším časovém horizontu. Pokud bych si měl při celkovém hodnocení píchnout desítkovým hodnocením, tak sáhnu po osmičce, plus mínus půl bodu.

---