Ne Obliviscaris - Citadel

Ne Obliviscaris – Citadel

Ne Obliviscaris - Citadel
Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Painters of the Tempest (Part I): Wyrmholes
02. Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux
03. Painters of the Tempest (Part III): Reveries from the Stained Glass Womb
04. Pyrrhic
05. Devour Me, Colossus (Part I): Blackholes
06. Devour Me, Colossus (Part II): Contortions

Hodnocení:
Zajus – 10/10
Kaša – 9,5/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsem tu před dvěma roky do nebe vynesl debut australských Ne Obliviscaris, neměl jsem tušení, jak velký ohlas toto album vyvolá. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo zaregistroval a dokázal ocenit jeho vysoké kvality. Že kapela na tuto nově vzniklou poptávku odpoví co nejrychleji další hudbou, je logické, jistá obava však byla na místě. Ačkoli debut “Portal of I” nabízel přes hodinu hudby, tři z celkových sedmi skladeb byly převzaté z předchozího dema, z čehož vyplývá, že ke vzniku zbývající čtyř písní kapela potřebovala přes pět let. Jistě, tenkrát měli pánové prostě smůlu a problémy se vršily na více frontách, i tak jde ale o dost pomalé tempo. Novinka “Citadel” však vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci, a tak bylo otázkou, zda se za tuto relativně krátkou dobu stihl materiál v hlavách australské šestice dostatečně rozležet.

Ne Obliviscaris na to však šli šalamounsky a podařilo se jim vydat materiál, o jehož kvalitě nelze pochybovat, aniž by nechali fanoušky čekat další polovinu dekády. Jak toho dosáhli? Jednoduše výrazně zkrátili stopáž alba. Místo sedmi plnohodnotných písní debutu tak jeho nástupce nabízí trojici dlouhých skladeb, a trojici kratších, jejichž role je zřejmá: intro, mezihra a outro. Tři delší písně však patří mezi opravdové kolosy, nejkratší má bezmála deset minut, nejdelší bezpečně přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a předčí tak i ty nejdelší kousky z “Portal of I”.

Hudební směřování kapely se výrazným způsobem nezměnilo. Ne Obliviscaris opět servírují vrstevnatou a náročnou variaci progresivního death metalu, v níž k energickým momentům přidávají mnohá zvolnění a jemné vsuvky, kde svou krásu plně předvádí housle. Přestože je tak v zásadě vše při starém, drobné posuny v kompozici pozorovat lze. “Portal of I” vynikalo zvláštní souhrou nástrojů, která fungovala i ve zdánlivě kakofonických momentech hudebního orgasmu, kdy všichni členové hráli s vypjetím všech sil a pro nezasvěceného posluchače bylo takřka nemožné sledovat tenké nitky spojující jednotlivé instrumenty. Ačkoli tuto schopnost Ne Obliviscaris neztratili, na “Citadel” jako by se snažili směřovat posluchačovu pozornost na jednotlivé melodie, v jejichž tvoření působí nástroje tentokrát mnohem jednotněji. Příčinou tohoto dojmu může být zjednodušení hudby samotné či naopak zlepšení skladatelských schopností muzikantů, kteří nyní svedou podobně vrstevnaté kompozice posluchači předat v přívětivější formě. Tak či tak jde o změnu, kterou nelze hodnotit ani pozitivně, ani negativně a ani není problém se s ní smířit.

Další posuny lze postřehnout ve hře jednotlivých nástrojů. Role houslí na “Portal of I” byla spíše tradiční: vnášely krásné melodie do jinak nepřívětivé metalové hudby, snad vyjma zmíněných kakofonických momentů, kdy sice dělaly to samé jako obvykle, ovšem důsledkem byla spíše ještě větší náročnost už tak dost komplikovaných skladeb. Tato role jim na “Citadel” stále patří, přibyla však úloha jiná: disruptivní. Tim Charles mnohem častěji než dříve zachází na hranici schopností svého nástroje, několikrát můžete slyšet, jak housle jeho hrou doslova trpí. To i některé jinak velice jemné chvíle posouvá do úplně jiných dimenzí. Naopak kytara Benjamina Bareta jako by na novince dostala méně prostoru. Již zde není tolik úchvatných sól, naopak přibylo takřka dřevorubeckých primitivních kytarových melodií. O to větší dopad má, když se kytara konečně osvobodí a Baret svá kouzla přeci jen předvede. Další změny jsou už spíše kosmetické. Bicí Daniela Preslanda jsou o trochu méně dominantní, čistý zpěv Tima Charlese je ještě o stupeň lepší než posledně. Přibylo piano, ale setkáme se s ním jen v intru a outru. Snad jen Brendan Brown a jeho baskytara zůstává stejně bezchybná.

Album otevírá trojice skladeb společně nazvaná “Painters of the Tempest”. Část první, “Wyrmholes”, je úvodem do tajů “Citadel”. Její první minuta má lehce epický nádech, který však rychle ukončí housle. Z hezké melodie se rychle transformují a nabývají stále temnějšího charakteru, “Wyrmholes” však rychle utichne a uvolní místo první “plnohodnotné” písni alba: “Triptych Lux”. Tu Ne Obliviscaris začnou tím nejpřímočařejším death metalovým útokem s dvojitou dávkou Xenoyrova řevu. Netrvá ani dvě minuty, než kapela svou hru zvolní a udělá prostor houslím, za nimiž svá kouzla s basou předvádí Brendan Brown. Prvních sedm minut skladby je jako na houpačce a rychle se střídají rychlejší a pomalejší pasáže. Po nich však přijde první delší zvolnění a první výraznější výstup čistého zpěvu Tima Charlese. Jde jen těžko přeslechnout, jak se v takovýchto momentech Ne Obliviscaris inspirovali u Between the Buried and Me, ovšem ještě těžší je si na to stěžovat, když je výsledek tak neuvěřitelně dobrý. Charlesovy housle skladbu přenesou k nejlepšímu kytarovému sólu alba, které trvá i ve chvílích, kdy kapela nabere svou původní energii a z reproduktorů srší nevybíravá metalová smršť. Jenže stále před sebou máme několik minut skladby, a tak jen telegrafně: úžasná baskytara, housle mísící se s Xenoyrovým řevem, rozklad skladby na prvočinitele, dojemný závěr, dotek boha.

Po takovém zážitku si možná budete říkat, že tohle Ne Obliviscaris na “Citadel” už nezopakují, jenže je to úplně jinak. “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” byla nejslabší z trojice dlouhých písní alba, dá-li se to tak říct. Oddělena krátkou “Reveries from the Stained Glass Womb”, závěrečnou částí trilogie “Painters of the Tempest”, v níž se v elegantní jednoduchosti setkávají housle s akustickou kytarou, stojí asi nejkoncentrovanější skladba desky, “Pyrrhic”. Celou její první polovinu drtí Ne Obliviscaris posluchače propracovanou vřavou, aby v polovině druhé nastolili nejkrásnější chvíle své dosavadní tvorby. Roli hraje i obrovský kontrast obou polovin, kdy první byla jen pro otrlé, zatímco druhá svůj překrásný rozkvět prezentuje formou mnohem přístupnější. Když se však píseň opět konečně rozjede a Xenoyrův řev boří hory, na nichž strnule a spokojeně čekají posluchači Charlesových houslí, je těžké mluvit o čemkoli jiném než o naprosté dokonalosti.

To už však přichází “Blackholes”, první část závěrečné dvojice “Devour Me, Colossus” a také poslední dlouhá píseň alba. Cítím určitou nechuť kazit tak silný zážitek zbytečným popisováním, když jsem to dostatečně učinil v předchozích písních, a tak jen upozorním na dva prvky. Tím první je nádherný zpěv Tima Charlese okolo sedmé minuty; tenhle chlapík prostě umí zpívat. Druhým je pak dominantní role baskytary v celé písni. Zejména když po devíti minutách skladba kompletně utichne, je to právě netradiční a ohromně silná melodie baskytary, která ji opět postaví na nohy. Tato melodie se navíc neztratí, jen se mírně transformuje, i při následném zrychlení do posledního záchvěvu agrese. Po ní album odejde tak, jak přišlo. “Devour Me, Colossus (Part II): Contortions” mučí housle na hranici snesitelnosti, a když konečně utichne, nechá ve vás prázdné místo, které, alespoň po určitou dobu máte dojem, už nikdy žádná hudba nezaplní.

Když jsem přemýšlel o “Citadel” ještě před jeho poslechem, byly mi jasné dvě věci. Že splnit tak nesmyslně velká očekávání nejde, a já tak budu nejspíše zklamaný, a že si jen těžko umím představit situaci, kdy bych kapele udělil po druhé v řadě desítku. Zklamaný jsem byl, ovšem jen než jsem se s albem seznámil, lépe řečeno než si mě omotalo kolem prstu. Možná je to stále jen počáteční nadšení (byť už jsem album protočil tolikrát, že bych ho měl zákonitě nenávidět), “Citadel” mi však přijde ještě o něco lepší než “Portal of I”. A proto i přes původní předpoklad desítku uděluji, a to s ohromnou chutí, neboť mě napadá jediné slovo, kterým bych svůj vztah s “Citadel” popsal: apoteóza. Přeberte si to, jak chcete.

Ne Obliviscaris


Další názory:

Když se člověk podívá na hodnocení v hlavní recenzi, okamžitě mu vyskočí na mysl jedna jediná otázka. Opravdu je “Citadel” tak dobré? Opravdu se podařilo borcům naplnit vysoká očekávaní po minulém veledíle? Nebudu zdržovat a radši hned zkraje uznám, že v tomto případě musím s kolegou souhlasit a potvrdit jeho vysoké hodnocení, protože Ne Obliviscaris vytvořili opravdu nezvykle silný hudební monolit, jemuž je však třeba dát čas. Stejně jako u minulého alba “Portal of I” jsem měl i v souvislosti s novinkou po prvním poslechu dojem, že to je super, že by se mi to mělo líbit, ale vevnitř mě to nechávalo chladným. U “Citadel” už to nebyla tak krkolomná cesta, než si mne podmanilo, ale k “Portal of I” jsem se pořádně prokousal snad až po roce opakovaných pokusů, přičemž poprvé jsem album ani nedoposlouchal, a pokud máte stejný problém, tak radím vytrvat, protože “Citadel” vám to vrátí i s úroky. Kolega už jednotlivé skladby představil dosti podrobně, takže do toho se pouštět nebudu, ale kdybych měl vyzdvihnout vyložený vrchol tohoto jinak velmi vyrovnaného díla, tak jím je celá druhá část “Painters of the Tempest” jménem “Triptych Lux”. Tahle skladba i přes dlouhou hrací dobu neobsahuje byť jen jediný tón navíc a její druhá půle, kdy se kompozice po zklidnění opět probouzí k životu, je geniální. Přičtěte si skvělé instrumentální výkony (rytmická sekce Ne Obliviscaris je fakt extratřída) a je jasné, že “Citadel” není obyčejně všední záležitost, kterou člověk potkává na denním pořádku. Důvod, proč netasím plnou desítku, je jednoduchý. “Portal of I” se mi prostě zdá o malý kousek silnější, nicméně i těch 9,5 je zárukou velmi silného hudebního zážitku. Jeden z adeptů na album roku!
Kaša

Když došlo před dvěma roky k vydání “Portal of I”, ani já jsem dlouho neodolal a zasažen pozitivními ohlasy se do debutu Australanů pustil. Nicméně s dojmy, že je to hodně kvalitní, avšak ne úplně pro mě, jsem desce věnoval nějaké tři poslechy a odložil ji k ledu. Protentokrát jsem se rozhodl “Citadel” obětovat větší počet náslechů a nelituji. Ne Obliviscaris pokračují ve svém extrémním pojetím vrstevnatého prog metalu, obohaceného o housle Tima Charlese, o kterýh se dá již po druhé řadovce mluvit jako o charakteristickému znaku kapely. Skvěle navíc symbolizují předzvěst novátorství, které v sobě hudba Ne Obliviscaris bezesporu skýtá. Ty největší poklady nacházím na konci dvou nejdelších skladeb, “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” a Devour Me, Colossus (Part I): Blackholes”, což jsou bez diskuze desítkové kompozice. Jediná skladba, která mě příliš nevzala, je čtvrtá “Pyrrhic”. Ona sama o sobě samozřejmě není vůbec špatná a ze standardů Ne Obliviscaris zásadně nevybočuje, ale něco málo jí chybí. Dost možná je to začátek, který zní vzhledem k rozmanitosti hudby Australanů poměrně konvenčně, až moc obyčejně a ne úplně šťastným způsobem tvrdě. To je však snad jediná výtka, kterou na adresu nového opusu mám. Stále sice cítím, že tohle není muzika, která by mě na sto procent (chcete-li na deset z deseti) oslovovala, nicméně tendence sbližování hlásí směr vzestupný.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.