Ne Obliviscaris - Urn

Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


5 komentářů u „Ne Obliviscaris – Urn“

  1. Hmm, koupil jsem a zatím jsem ještě neměl čas poslechnout. Chtěl jsem první poslech udělat – i vzhledem k prvním dvěma albům – speciální. Hlavně aby proběhl v klidu a já měl čas a prostor se do nahrávky ponořit. Teď nevím, jestli mám čekat na vhodnou příležitost…

    1. Na druhou stranu když tak koukám po internetech, mám dojem že ohlas je víceméně kladný. Takže třeba jsem jen já mimo, ještě bych to nezatracoval.

      A pro příště bych nečíst recenze před prvním poslechem :)

      1. Já čtu recenze hlavně proto, abych odhadl náladu alba a tušil, pro co ze zásobníku neposlechnutého materiálu sáhnout, když mám chvilku pro něco ne(o)poslouchaného.

        Vzhledem k tomu, že jsem jednu dobu sám koketoval s psaním recenzí, jsem si vypěstoval celkem dobrou vlastnost, a to nepředpojatost vůči jakémukoliv materiálu.

  2. Docela zvláštní kapela. Vlastně znám jen Portal of I, papírově to bylo v podstatě perfektní, dokonce jsem si to i koupil, ale nějak vůbec nemám potřebu to poslouchat. Když vydávali druhý album, tak jsem zjistil, že mě to vlastně ani nezajímá, a doteď jsem ho neslyšel. U třetí desky mě to zajímá ještě míň :D

    1. Já mám třeba podobnej problém u Citadel. NeO je sice neskutečná srdcovka a celkem dost sleduju, co dělají, ale Citadel mi přišla oproti debutu bezkrevná. Tím nechci říct špatná, nebo neposlouchatelná – jen tam zkrátka chybí ten poslední dílek nepasuje., ať ho otočíš jakkoliv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.