 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 47:57 Odkazy:
|
V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí).
Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.
Loňská fošna „Dawn of the Damned“ pokračuje ve směru vytyčeném na „Mark of the Necrogram“. Začíná to už obalem, za nímž opět stojí Necrolord a který na svého předchůdce navazuje i barevně. Upřímně, kdybych Necrophobic vůbec neznal a někdo by mi dal vedle sebe artworky „Dawn of the Damned“, „Mark of the Necrogram“ a druhého alba „Darkside“ (1997), tak bych pravděpodobně nepoznal, jaký z nich jako jediný pochází z devadesátek.
V podobném duchu lze nakonec hovořit také o hudební náplni „Dawn of the Damned“. Album uhání kupředu a hoří láskou vůči metalu v kůži, s pyramidami, hřeby a celkově s čímkoliv, co člověka učiní prudce přitažlivým – pro magnety. Obecně vzato jde určitě říct, že muzika maká, jak se na legendu formátu Necrophobic sluší a patří. Sterner za bicími nezklame, Strokirkovi to taky řve obstojně a kytarová stránka tradičně parádní. Ramstedt s Bergebäckem hoblují kvalitní riffy a sypou severské melodické vyhrávky z rukávů i kožených nohavic. Formálně tomu nelze nic moc vytýkat, protože tohle prostě zní, jak by dnešní Necrophobic měli znít.
Skladatelsky už je „Dawn of the Damned“ trochu rozpačitější. Na desce se najdou povedené tracky. Typicky se mi líbí spíš ty kratší přímočařejší kusy, kde se nic moc neřeší a Necrophobic drhnou klasiku v plné palbě. „Mirror Black“ mě před vydáním celé kolekce bavila fakt mimořádně a na „Dawn of the Damned“ mě fest navnadila. A pořád se jedná o jeden z nejlepších tracků. „Tartarian Winds“ je hit jak zmrd, který se svou návykovostí může s klidem měřit i s „Tsar Bomba“ z minulé placky.
Ani další kratší věci nezklamou, i když ani vyloženě nenadchnou. „Darkness Be My Guide“ je obstojný otvírák. Titulní „Dawn of the Damned“, „The Shadows“ a „As the Fire Burns“ to valí taky uspokojivě, i když nenabídnou nic, díky čemu by vyloženě vyčnívaly a mohly se měřit s vrcholy alba, natožpak s prověřenými kulty typu „Blinded by Light, Enlightened by Darkness“. Konkurenceschopnější je spíš předposlední sedmiminutová „The Return of a Long Lost Soul“, jež na rozdíl od druhého delšího songu „The Infernal Depths of Eternity“ netrpí na roztahanost a dokáže využívat silných stránek Necrophobic.
Tím se pomalu dostáváme k těm rozpačitějším flákům. Jak už jsem zmínil, „The Infernal Depths of Eternity“ mi příliš nesedla. Intro „Aphelion“ mě spíš sere a rychle si začalo koledovat o přeskakování. Finální „Devil’s Spawn Attack“ s hostujícím Schmierem z Destruction papírově vypadá na vítané osvěžení, ale ve finále mi do alba moc nepasuje a Schmierův vokál mi u Necrophobic přijde nějak mimo, i když kytarově je skladba vesměs v pořádku.
Na první pohled to nevypadá zas tak zle, protože se tu zdánlivě nacházejí tři slabší věci, i když ani to není nezanedbatelné vzhledem k tracklistu o deseti položkách. Jednou z těch tří je nicméně intro. Zkusme se však na to podívat z druhé strany: kolik „Dawn of the Damned“ nabízí výrazných písní? No, tak dvě, s přivřenýma očima nanejvýš tři. Zbytek je ok, poslouchá se to fajn, ale ve finále to patří spíš k těm slabším titulům v dlouhohrající diskografii Necrophobic. Na druhou stranu, pořád je to v cajku, což svědčí o tom, že Necrophobic platí za dobrou kapelu.
Podobné články
8.7.2018 Necrophobic – Mark of the Necrogram Recenze
1.1.2014 Necrophobic – Womb of Lilithu Recenze
4.2.2018 Watain – Trident Wolf Eclipse Recenze
12.9.2020 Naglfar – Cerecloth Recenze
18.10.2018 Marduk – Viktoria Recenze
23.5.2020 Dark Fortress – Spectres from the Old World Recenze
Trochu bych oponoval s tou slabší „Womb of Lilithu“ . Poslední dvě alba jsou výborné, ale poměrně rychle se mi ohrály, takže když dostanu chuť na Necrophobic, tak často sáhnu právě po Womb of Lillithu. Není tak hitové a melodické, ale jako celek působí majestátně, uspělo ve zkoušce času a taky má lepší obal.
Tak já to mám naopak (asi se šidím nebo co)… Celou diskografii Nekroušů mám doma v polici, ale Womb… tam chybí. Asi se budu muset dostat někam na koncert Necrophobic (v Praze tenkrát 23.12. nevím který rok to ovšem nevyšlo a nešel na ně skoro nikdo) a nechat si zahrát něco z Womb…, pak mě to třeba nakopne. Jinak jsem na to album uvalil “damnation”.
Ty máš tak krásnou fantazii… pokud ještě někdy koncerty budou a my nebudem mít hůl a vousy až na zem, tak si neumím moc představit, že by hráli něco jen tak na přání, i když musím nechat, že byli docela sympatičtí a ochotní…no, třeba bys jim řekl, že umíráš na leukémii a nebo tak něco.:D
když může Metalica hrát cover Jožina z Bažin, tak Necrophobic zvládnou vlastní skladby ne… Satyricon už taky 10 let hrají něco jiného než BM a na koncertě zahrají klidně fláky z The Shadowthrone.
Nejde o to, že by je nezvládlyi. Třeba se jim zrovna bude hrozně chtít, nevím. třeba když požádáš toho v elasťákách o ty epesní slipy, tak ti je taky věnuju… já holt jen nejsem tak odvážná, abych o takové věci žádala.:D
No teda Beny ten obal je totálně debilní,jako některý pasáže na Womb jsou docela zajímavé ale jako celek to vyznívá úplně na houby.Za mě nejhorší jejich deska a přešlap který si i oni sami uvědomují.
Podobný názor jsem měl taky před několika lety a vím, že oni sami to album považují za slabší. Není tak technické, melodické atp. , ale nějak jsem si k němu prostě proposlouchal cestu. A proč debilní obal ? Netvrdím, že je geniální, ale je jiný než všechny jejich arty. Podle mě je lepší, než-li kostel, či chrám na deset podobných způsobů.
Mě se tenhle styl grafiky hnusí,raději bych volil klasickou malbu od Necrolorda.Líbí se mi jeho barevné variace a chladná atmosféra která s jeho tvorby vystupuje.Pro mě je to top kreslíř a jeho práce mám hodně rád,třeba obal posledních Dark Funeral je velká paráda.
Chápu a souhlasím. Malby Necrolorda jsou okulahodící.
Necrolordem nejde urazit. Jinak obaly které mě vždycky prudily dělal tuším nějaký náš maník z Ostravy na posledních několika albech Dark Funeral (takové do červena). Někde jsem o tom četl, že jim dělal více alb. Ale fujtajxlově mě to nebralo teda.
Souhlasím,on už obal Vobiscum…byl hrubě o ničem a pak to pokračovalo až do předposledního alba.
Jinak když pominem Necrolorda, tak se mi líbil výtvor na Enthroned – Towards the Skullthrone of Satan, autor nějaký Kris Verwimp.
Kris je taky parádní malíř a u toho obalu od Enthroned odvedl skvělou práci.Já ho tenkrát poprvé zaznamenal myslím u obálky Opus Nocturne od Marduk to je taky hodně povedená věc.Jinak co mě poslední dobou padlo do oka je cover Aldrig I Livet od Undergang ?
našel jsem sajtu, kde se inspirativně ty cover-arty dávají a píšou se tam i autoři (https://thevisualartofmetal.tumblr.com/). Do některých kousků by se jeden i okem zaposlouchal.
No, jestli se bavíme o skvělejch obalech z nedávný doby, tak určitě musí padnout zmínka o tomhle:
https://i-voidhangerrecords.bandcamp.com/album/solar-drone-ceremony
Žhavej kandidát na artwork roku.
…Hmm, takový druh malby jsem nikde neviděl. A motiv jak k folklórnímu albu :D
Nj, ještě s nima mám v mobilu nějaký rozmazaný videa…chjo. Což mi připomíná, jak je všechno v prdeli.:D
Vyhazovat někoho takhle z kapely je dvousečný, na jednu stranu je to signál, že by se tohle nemělo, ale dotyčnému jedinci tím nejspíš moc nepomohou a hlavu mu tím nenapraví. Navíc to může vést i k extrémům ve smyslu zhrzených exparnerů, kteří takhle můžou likvidovat kapely.
hmmm
H: tvl, Solar Drone Ceremony vynikající obal, to si asi kaufnu jenom kvůli němu!
Já už mám předobjednáno :)