![]() |
Země: Švédsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: 5,5/10
|
Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”…
Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.
Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.
Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.
“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.
“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.
Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic“. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!
Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.
Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…
Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.