Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 6.11.2018 Label: Northern Heritage Records Tracklist: 01. Aurore 02. Ferments de corruption 03. Le culte du héros 04. La voie est la vertu 05. L’orbe du monde 06. Sous l’egide d’eros Hrací doba: 45:35 Odkazy: –

Francouzský projekt Nécropole se zdá být novou akvizicí na blackmetalovém poli. Ve skutečnosti však tato formace funguje již pět let a do nynějška sbírala krátkohrající zářezy. Všimnout si nicméně šlo. Já osobně jsem Nécropole zaznamenal s druhým demosnímkem „Ostara“ z roku 2015 a ještě o rok později jste mohli kapelu zachytit díky bezejmenné kompilačce, která vyšla u kultovního finského labelu Northern Heritage Records. Vedle toho jste mohli objevit i Caverne, což je druhý jendočlenný projekt Amertumea, jehož dlouhohrající debut „Aux frontières du monde“ vyšel shodou náhod rovněž v roce 2015.

Každopádně, první velká deska Nécropole nese název „Solarité“ a vyšla až letos, i tentokráte pod značkou Northern Heritage Records, a hned zkraje mohu pochválit její obal. Ne poprvé. Ostatně byla to právě obálka, díky níž jsem si svého času všimnul „Ostara“ a pustil se do poslechu. Demosnímek sice nebyl vysloveně zázračný, ale své kvality nesporně měl a vlastně mě docela bavil. I to byl důvod, proč jsem se poslechu „Solarité“ nebránil, a když jsem zaznamenal jeho vydání, záhy jsem se vrhnul na věc.

Jak už tomu tak bývá, zvuk „Solarité“ je oproti demo-tvorbě čistší a stravitelnější. Naštěstí ale ne natolik, aby se z muziky Nécropole vytratila veškerá špína a dojem, že člověk poslouchá undergroundovou kapelu. Což je důležitější, než se na první pohled může zdát. Ten posun je v tomto případě relativně citlivý a pořád to dává smysl. Většinou mi sice podobné „vylepšení“ soundu není příliš po chuti a spíš jej kritizuji, ale zrovna u Nécropole si myslím, že to atmosféře hudby spíš pomohlo.

Už na demech bylo cítit, že Nécropole nejsou cizí melodie, které tím pádem nyní vyniknou ještě o kus víc. Nečekejte ovšem žádné homodějské pidlikání, na „Solarité“ se pořád hraje black metal. Samozřejmě, že se ani zdaleka nepřibližuje nějakým skutečným extrémům, ale říct black metal a melodie v jedné větě přece není žádné kacířství a desky jako „Solarité“ toho ostatně mohou být důkazem, že tyhle dvě věci k sobě ladí.

První song „Aurore“ mi ještě zas tak zázračně nezní, i když pořád je to relativně fajn. Čím dále ovšem deska postupuje, tím víc mi přijde, že její kvalita roste. Od třetí skladby „Le culte du héros“, která jen tak mimochodem může posloužit jako názorný důkaz o výborných melodiích, o nichž jsem hovořil před chvílí, už se „Solarité“ začíná řadit k albům, která jsou sice na první pohled docela nenápadná, ale mají své vnitřní kouzlo a dokážou nabídnout víc, než se může zdát.

Důkazem toho, že Amertume ví, co dělá, může nakonec být i předposlední instrumentálka „L’orbe du monde“. Mě osobně většinou tyhle kytarové pindy, kdy šestistrunka musí nabídnout tolik motivů, aby to vyvážilo i absenci vokálů, zas až tak neberou, ale konkrétně tahle píseň je vymyšlená dostatečně vkusně na to, abych ji i já mohl spíš ocenit. A v neposlední řadě je také fajn, že ačkoliv se obejde bez metalových kytarových riffů a prakticky stojí jen na jemnějších melodiích, svou náladou do celkové atmosféry „Solarité“ zapadá.

Samozřejmě netvrdím, že tu mluvíme o nějakém geniálním veledíle. Nic takového. Ne vždy je to ale přece třeba. „Solarité“ je poctivá nahrávka, která má své kvality, solidní atmosféru a po všech směrech působí jako vyzrálý počin s určitou přidanou hodnotu a určený jen těm, kdo chtějí vidět a slyšet i za hranice žánrového středního proudu. Za mě těžce v cajku a tuším, že si tohle občas poslechnu i v budoucnu.