Země: Itálie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 14.6.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Ashes of My Soul 02. Inner Space 03. A Step 04. Silence Awaits Me 05. Curriculum Vitae Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

Poslední dobou jsem měl fakt štěstí na až překvapivě kvalitní extrémně doom metalové nahrávky, čehož jsou nedávno recenzované počiny “Ashes to Ashes” a “Evil Reflection” od Luna a Beneath the Storm důkazem. Nic ovšem netrvá věčně, takže bylo jasné, že povedená série nemůže trvat donekonečna a někdy musí dojít k jejímu přetržení. A právě toto přetržení má svědomí album, o němž si dnes zlehka popovídáme…

Předmětem onoho povídání bude debutový počin italského projektu Necropoli z hlavního města Říma. Sluší se zmínit, že na rozdíl od dvou výše jmenovaných formací lze v tomto případě hovořit o plnohodnotné kapele se čtyřčlennou sestavou. Skupina podle všeho vznikla na troskách funeral doom metalového projektu Damnatio Memoriae, ale nepodařilo se mi úplně pochopit, jestli to má něco společné s milánskou smečkou stejného jména… ale asi to bude jen shoda jmen, protože Milánští se ještě nerozpadli, nehrají funeral doom metal a podle internetového seznamu muzikantů tam nikdo ze současných Necropoli nehraje, ani nehrál.

Tak či onak, hlavními hybateli Necropoli jsou kytaristé Rodolfo Baroni a Dario Fabiani (přičemž druhý jmenovaný má na starost i další nástroje), kteří k sobě přibrali bubeníka Francesca Romana a gruzínského vokalistu Davida Unsaveda z (opět) gruzínské funeral doom metalové kapely Ennui. Tato jména vám asi nic moc neřeknou (nebudu dělat machra, já jsem o existenci těch lidí také doteď neměl šajnu), ale to jen aby bylo učiněno formalitám zadost. Každopádně, výsledkem jejich snažení je deska s velice sofistikovaným a převelice těžce zapamatovatelným názvem “I”, přičemž zajímavostí je, že tento počin zmixoval (a tohle jméno už by někomu něco říct mohlo) Fabio Bartolini alias Amon 418 z Hate Profile, jejichž loňská (a hodně povedená) placka “Opus II: The Soul Proceeds” tu v recenzích taktéž proběhla.

Výše jsem již naznačil, že mě “I” zas tolik nedostalo, což je dozajista pravda, ale rovnou předesílám, že o žádný průser se nejedná. Je to ovšem trochu paradoxní, protože když to srovnám s oběma počiny, jež jsem jmenoval v prvním odstavci, je to právě “I”, které se na první pohled tváří, že bude nabízet ten nejlepší posluchačský zážitek. Především z toho důvodu, že Necropoli se doopravdy snaží svůj žánr uchopit trochu jinak, někam jej posunout a nabídnout svůj vlastní pohled na věc – a to je rozhodně chvályhodné a na rovinu říkám, že už jenom za tohle u mě mají Italové pár plusových bodíků.

Onen vlastní pohled na věc v překladu znamená, že Necropoli do své tvorby nasákli další vlivy. Základem samozřejmě zůstává (funeral) doom metal, který zde stále hraje tu nejvýraznější roli a nechybí mu veškeré typické žánrové výrazivo – mohutné riffy, šnečí tempo, hutná atmosféra a extra hluboký murmur (jenž je zde dost výživný, borec z Gruzie rozhodně umí), však už to sami znáte. K tomu Necropoli navrch přihazují pár death metalových výjezdů do vyšších rychlostních obrátek, tu a tam se letmo otřou o black metal nebo drone (nikoliv “dhrone”, jak tvrdí sama skupina), což jsou všechno věci zodpovědně podporující variabilitu materiálu. A to je věc dozajista dobrá věc, protože jestli má v něčem funeral doom metal obecně trochu problém, dost často to bývá právě přílišná monotónnost (která nemusí být nutně na škodu, ale opravdu málokdo s ní umí efektivně pracovat).

Tohle je sice dobré, ale pořád to asi není nic, z čeho by si jen trochu otrkanější posluchač sednul na prdel – a na tom nic nezmění ani výtečně slyšitelná baskytara. Jako poslední ingredienci tedy Necropoli zvolili lehký elektronický poprašek – vlastně tak lehký, že bych se rozhodně nezlobil, kdyby ho na “I” bylo více. A klidně i o hodně více, protože opravdu elektronika se objeví pouze v začátku druhé skladby “Inner Space”. Poté se čas od času zjeví nějaký ambientní motiv, ve výjimečných případech až náznak dark ambientu, nechybí ani klávesy, jichž není úplně moc, občas je Necropoli dokážou velice šikovně použít ke gradaci­… a jestli mě sluch nešálí, v několika málo momentech jsem v pozadí postřehl i smyčce (pokud se tedy nejedná o lišácky naaranžované klávesy nebo samply, což je asi pravděpodobnější). K tomu navrch přidejte, že ani ona základní doom metalová substance není vůbec špatná, vlastně právě naopak, protože nějaké kytarové momenty se také povedly (viz rozjezd “Silence Awaits Me”) a výsledkem logicky musí být setsakra zajímavá deska.

Což o to, “I” zajímavé album opravdu je, o tom žádná, ale i přes veškeré vysoké formální kvality mě nedokázalo opravdu uhranout. Ačkoliv se takřka neustále něco děje a Italové se snaží (a ne úplně marně), aby bylo co poslouchat, nacházejí se zde i mnohaminutové pasáže, které sotva vnímám. Nechápejte mě špatně, je to fakt dobré, líbí se mi to, vůbec jsem neměl problém to poslouchat a vlastně mě to i docela baví, akorát to se mnou nijak zvlášť nezametlo, což mě mrzí, protože ten potenciál je v tom obrovský a schopnosti na to Necropoli jistě mají.

Nicméně je pravda, že to třeba nesedlo jenom mně (byť “nesedlo” není ten správný výraz – nemůžu tvrdit, že by se mi to vůbec nelíbilo). Se zvyšujícím počtem poslechů se můj dojem z “I” sice citelně zlepšil, ale rozhodně ne natolik, abych měl potřebu se k albu v budoucnu vracet. Na druhou stranu, kvalita v tom cítit rozhodně je a z objektivního hlediska by si Necropoli rozhodně zasloužili lepší hodnocení – proto znova opakuji, že může být problém na mém přijímači a ona subjektivní (silnější) pět-a-půlka na konci je trochu neoprávněná. Každopádně, stále (a i pro mě) platí, že je “I” zajímavou záležitostí, díky čemuž nemám problém ji doporučit dál, jakkoliv je pro mě “jen” nadprůměrná. Za ten poslech a zkoušku však hudba Necropoli bezesporu stojí (přinejmenším pro fandy doomu) – buď dopadnete jako já a za chvíli “I” odložíte, nebo si tu desku zamilujete, protože (a to se opět opakuji) tam na to ten potenciál je.