Neige et noirceur - Verglapolis

Neige et noirceur – Verglapolis

Neige et noirceur - Verglapolis

Země: Kanada
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Dusktone / Les productions hérétiques

Tracklist:
01. Le monde est une forêt noire
02. L’hiver de force
03. Nordet / Les premières neiges
04. Pluie verglaçante et brouillard de glace
05. Énergie noire
06. Ruines électriques

Hrací doba: 46:04

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Neige et noirceur je už nějaký ten rok stálicí blackmetalové scény a jako takovou ji snad není radno nějak zevrubně představovat. Ostatně ani v našich recenzích není tahle kanadská formace nováčkem – jestli si dobře vzpomínám, nyní načínám už čtvrtou kritiku týkající se Neige et noirceur

Ta předešlá vyšla v loňském roce u příležitosti vydání alba „Les ténèbres modernes“, k němuž jsem si vypracoval trochu rozporuplný vztah. Zpočátku mě nahrávka úplně nebavila a příliš mi nebylo po chuti, že namísto další dávky mrazivého zimního black metalu přišel příklon k válečnému black metalu. Na druhou stranu, s jistým odstupem jsem si nakonec v desce jisté zalíbení přece jenom našel a objevil řádku povedených momentů. Stále však platí, že „Les ténèbres modernes“ ani zdaleka nepovažuji za vrcholné dílo Neige et noirceur.

Do letošního počinu „Verglapolis“ jsem se tím pádem příliš nehrnul. Obzvlášť když atmosféra obálky mi evokovala spíš „Les ténèbres modernes“ než nálady alb jako „La seigneurie des loups“, „Hymnes de la montagne noire“ či „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“. Nakonec musím uznat – a vlastně rád – že tentokrát byly obavy liché. Ani „Verglapolis“ sice nemohu zařadit k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Neige et noirceur vyšlo, ale zklamán rozhodně neodcházím. Neříkám, že jsem z počinu nadšen, ale spokojenost vládne, poněvadž jsem od „Verglapolis“ dostal to, co chci od Neige et noirceur slyšet.

Lze z poslední věty předchozího odstavce vyvozovat, že se tedy opětovně jedná o mrazivý black metal? Částečně možná ano, ale spíš než o styl mi jde o atmosféru. A v tomto ohledu „Verglapolis“ rozhodně nestrádá. Novinka je patřičně syrová a chladná, jak se na album Neige et noirceur sluší a patří. Vždyť také především právě díky tomuhle jsem s „Verglapolis“ spokojen. Ne vždy je ale takového pocitu dosahováno skrze black metalu. Ten zde – samozřejmě! – přítomen je, nikoliv však výhradně.

Snad není nutno nějak zásadně připomínat, že tváří Neige et noirceur je víc – vyjma black metalu si Zifond dlouhodobě pohrává i s minimalistickým ambientem, ale kromě toho se „Verglapolis“ místy nebojí hrábnout až někam k dronu. Důležité je, že i formálně odlišné žánry v tomto případě směřují ke společnému cíli a v podání Neige et noirceur si jsou náladově nablízku, což je samozřejmě jenom dobře. Ve výsledku je tedy téměř „jedno“, v jakém stylu se „Verglapolis“ zrovna papírově pohybuje, když jako celek nahrávka působí kompaktně a uceleně.

Neige et noirceur

Jako obvykle – a to jak v případě tvorby skupiny, tak i obecně u věcí zaměřených takto jednostranně na atmosférickou stránku – nemá příliš cenu zabývat se jednotlivými skladbami, bavit se o vrcholech, zapamatovatelných momentech nebo cokoliv dalšího na ten způsob. Abych řekl pravdu, tak u „Verglapolis“ vlastně ani jednotlivé položky tracklistu příliš nerozlišuji. Kdyby měla celá deska pouze jedinou stopu o délce 46 minut, nezměnilo by se pro mě nic, protože takhle to stejně vnímám. Mohl bych vypíchnout třeba „Pluie verglaçante et brouillard de glace“, ale proč bych to dělal, když stejně nemá smysl si kompozice pouštět jednotlivě… Nakonec to ani není nic, v čem by „Verglapolis“ bylo v rámci diskografie Neige et noirceur specifické, to je vlastně standard. Ale za zopakování to stojí, abychom věděli, že je vše na svém místě.

Vzato kolem a kolem mi „Verglapolis“ nepřijde jako nějaký zásadní přírůstek do rodiny nahrávek Neige et noirceur, natožpak do žánru obecně. Nicméně o vybroušenou originalitu či prošlapávání nových stezek u tohoto kanadského projektu nikdy nešlo – a ruku na srdce, vlastně ani netoužím něco takového od Neige et noirceur poslouchat. Chci to syrově, že i sushi může závidět, a mrazivě, až z toho člověk pomalu dostane omrzliny, a jebat, že co do black metalu jde v konečném důsledku o docela konvenční hraní. A tento požadavek „Verglapolis“ naplňuje s přehledem, ačkoliv nijak nepopírám, že třeba takové „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“ (abych nešel ještě hlouběji do minulosti) je o kus působivější.

Tak či onak, příznivci specifické quebecké scény a kapel jako Forteresse, Sorcier des glaces, Csejthe, Sombres forêts či Délétère by „Verglapolis“ rozhodně neměli minout. Ale to říkám jen tak z povinnosti, poněvadž předpokládám, že takoví již nahrávku dávno slyšeli.

Neige et noirceur


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.