Země: Francie Žánr: post-hardcore Datum vydání: 2.2.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Cathars 02. Tortures 03. Catherine Deshayes 04. Savonarole 05. Captive 06. Martyr 07. Suffer Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dooweet

Francouzská parta Nerv vznikla v roce 1999 a za dobu její existence lze říct, že nepatří zrovna mezi nejplodnější skupiny co se týče kadence zásobování svých fanoušků novou hudbou. Kapela, která vznikla na základech neznámých dřívějších působišť svých členů jako Kruger, Blockheads či Overmars, vydala v roce 2004 své debutové EP “Mech Naturaleza”, na němž představila pět skladeb, přičemž zanedlouho následovalo regulérní album s podivným názvem “H1.618 – Away from Any Human”. Od té doby aktivita Nerv utichla a po devíti letech se tak v podstatě vrací na scénu se svým druhým albem “Vergentis in Senium”.

Nerv se nijak netají svými inspiracemi a už v propagačních letácích upozorňují, aby zbystřili všichni fanoušci Converge, The Dillinger Escape Plan či Burst. Myslím si, že tohle je výčet všeříkající, takže je jasné, na jakou cílovou skupinu tato čtveřice z městečka Chambéry míří. Na “Vergentis in Senium” je tak od začátku do konce doslova přeplněno moderními mathcorovými riffy, neklidnými tempy a zmučeným rykem zpěváka Christophe Denheze, který není tak variabilní jako třeba Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, protože v drtivé většině hrací doby se pohybuje v rovinách nasraného přednesu, ovšem vyloženě na škodu to není. To je samozřejmě dáno i instrumentálním podkladem jeho kolegů, kteří skládají spíše agresivnější verzi post-hardcoru, jíž nechybí energie a mnoho explozivních pasáží si neustále žádá vaši pozornost, ale upřímně řečeno, chvilka zklidnění by neuškodila, protože po nějaké době se té technické rubanice člověk přejí. Nerv si to nejspíš uvědomují, protože pro tyto chvíle je tady potemnělá “Suffer”, jež rezignovala na elektrické kytary a Nerv(ní) tempa a za zvuků našeptávaného vokálu a akustických kytar je rozhodně jednou z nejzajímavějších skladeb. A to i navzdory faktu, že se jedná spíš o takové delší outro a postrádá jakýkoli náznak technicky náročných momentů.

Těch si totiž užijete do sytosti v prvních šesti skladbách, jež jsou přesně takové, jaké si od post-hardcorové party představit, a proto si nemyslím, že je účelné rozebírat jednu po druhé. Můžu subjektivně říct, že za nejzdařilejší považuji hned úvodní “Cathars”, která se v refrénech lehce zklidní a přímočařejší kytary vytváří zdařilý melodický podklad k vyřvávanému refrénu. Nejlepší položkou je pak nejexperimentálnější “Savonarole”, která ustoupí od jednolité energické nálože, jež se vás v průběhu “Vergentis in Senium” snaží zatlouct do země, a přináší v prostřední části hrací doby opravdu luxusní jazzovou pasáž, jíž dominuje saxofon, jenž skladbu přivádí do úplného finiše. Není to sice nic vyloženě originálního, protože jazzové nástroje do těchto matematických pasáží sedí jako prdel na hrnec, ale přesto si radši poslechnu poněkolikáté tuhle jazz-metalovou fúzi než čistokrevný mathcorový nářez, jako je tomu v případě přímočarých “Tortures” a “Martyr”.

Bohužel nemůžu říct, že bych z “Vergentis in Senium” spadl vyloženě na zadek. Samozřejmě uznávám, že Nerv jsou technicky zdatní muzikanti a skladatelé, protože řada momentů je vážně skvělých, ale myslím si, že ještě nedorostli do stádia, kdy by dokázali jen na sekaných a kvílivých kytarách s disharmonickou rytmikou utáhnout celou desku, aniž by na ni nacpali nějaký moment překvapení. Ten totiž na “Vergentis in Senium” opravdu schází a skvělá “Savonarole” se závěrečnou “Suffer” to všechno zachránit nemůže, takže si Nerv nechám v šuplíku s dalším zástupem moderně post-hardcorových skupin, které sice umí, ale jejichž album si jen tak z hecu nepustím, protože až dostanu chuť na podobou hudbu, jen o několik tříd kvalitnější, tak stejně sáhnu po těch osvědčených The Dillinger Escape Plan. Není to sice k těmto francouzským harcovníkům zrovna fér, ale “Vergentis in Senium” je na žánrově poměry celkem obyčejný průměr, takže proč to nepřiznat.