Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 26.9.2007 Label: Spinefarm Records / Nuclear Blast Records / Roadrunner Records Tracklist: 01. The Poet and the Pendulum 02. Bye Bye Beautiful 03. Amaranth 04. Cadence of Her Last Breath 05. Master Passion Greed 06. Eva 07. Sahara 08. Whoever Brings the Night 09. For the Heart I Once Had 10. The Islander 11. Last of the Wilds 12. 7 Days of the Wolves 13. Meadows of Heaven Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Vážně pochybuji, že by se mezi čtenáři našel někdo, koho minul veškerý ten cirkus, který se okolo finských Nightwish za posledních pět až šest let odehrál, takže si odpustím nastiňování všeobecně známých informací a spíš se pokusím odpovědět na otázku, která po pohledu na nadpis asi vrtá hlavou nejednomu z vás. Proč sakra recenzujeme pět let starou desku, když jsme se na jejího plnokrevného nástupce zaměřili rok nazpět a hodnocení dalšího aktuální počinu s logem Nightwish na přebalu vyšlo před třemi dny? Částečně za to může jistý sentiment, částečně snaha dohnat prosincový nedostatek materiálu k recenzím a alespoň co se mě týče také příležitost (přímo pramenící z druhého jmenovaného důvodu) s odstupem vyřknout ortel nad deskou, která znamenala zlom v historii kapely a která jediná ze strany Sicmaggot chybí k pomyslnému uzavření éry Anette Olzon, která byla z kapely před nějakým časem odejita. Ale dost řečí, drobátko retrospektivní recenze může začít.

Takhle s odstupem je dokonale vidět, jaké místo “Dark Passion Play” v diskografii Nightwish zastává, a skoro to dělá dojem, jako by Tuomas postupný přechod od pompézního symfonického metalu v nejlepší formě (“Once”) k pohádkové teatrálnosti a k popovému výrazu tíhnoucímu charakteru (“Imaginaerum”) na úrovni jednotlivých alb přenesl i na samotné skladby v rámci této konkrétní desky. Ať už se ale jedná o klasický spektákl v podobě “The Poet and the Pendulum” nebo popovými postupy načichlou singlovku “Amaranth” a další, pořád se dá bez uzardění hovořit o v rámci možností poctivé metalové desce, která sice tu a tam zamíří trochu jinam, ale její jádro je jasně definované a neurazí nikoho, kdo vedle těch pěkných melodií žádá od Nightwish také trochu ostřejšího přístupu. Popravdě, když si odmyslím třeba takovou “Eva” a něco málo dalších vyloženě poklidných položek tracklistu, skoro bych si troufl tvrdit, že jde o dost možná nejtvrdší desku, kterou kdy Nightwish vydali, a to zdaleka ne jen díky thrashové rubačce “Master Passion Greed”, kterou bych z pera Tuomase Holopainena opravdu nečekal.

Krom zmiňované palby “Master Passion Greed” není té tvrdosti dosahováno ani tak záměrně jednoduchou a údernou strukturou jednotlivých skladeb (což by se k Nightwish asi ani moc nehodilo), ale je to spíš výsledkem několika faktorů, přičemž tím zásadním je bezesporu kytara Emppu Vuorinena. Když jsem si v recenzi na “Imaginaerum” stěžoval, že kytara nehraje vůbec nic, se slzou v oku jsem vzpomínal právě na “Dark Passion Play”, kde se milý Emppu vyřádil dosytosti. Nejde zde sice hovořit o kdovíjakých orgiích, ale i tak jsou kytarové linky napsané velmi dobře a prakticky jsem se nepřistihl v momentě, kdy by mě jejich poslech nudil. Vcelku úderné riffy, občas sympaticky neurotické pasáže, to všechno je pěkně propracované, až na účelové výjimky se nedočkáme pustého rytmizování v jedné poloze (jak se zhusta děje na “Imaginaerum”), a když dojde na sólo, většinou je velmi vydařené (příkladem budiž “Meadows of Heaven”). Zkrátka a dobře je jasně poznat, že Emppu na svou kytaru opravdu hraje a na většině stopáže se nestydím tvrdit, že na ni hraje opravdu dobře. A jen tak na okraj, po instrumentální stránce je “Dark Passion Play” opravdu hodně slušné, a týká se to všech nástrojů. Spolu s kytarou nejvíce vynikají asi bicí party, které jsou energické, živé, místy velmi chytlavé, a hlavně jim nechybí dynamika. A všechny tyhle instrumentální pozitiva vynikají v plné šíři díky tomu, že se podařilo udržet na uzdě jinak velmi rozsáhlý příspěvek orchestru a perfektně jej vyvážit s ostatními složkami. Ano, takhle nějak by to mělo vypadat.

V úvodu předchozího odstavce jsem mluvil o několika důvodech, které jsou zodpovědné za tvrdý charakter desky, a vedle samotných kompozičních postupů zde vidím ještě jeden velmi důležitý. Tím mám na mysli jakousi specificky potemnělou náladu, jejíž linka se táhne skrz celé album. Tady se nedočkáte žádných pohádek, tady hudba hovoří o veskrze dospělých tématech, a i když se v některých případech sklouzne k obligátnímu dětskému leitmotivu, temnota zůstává. Původ téhle temnoty bych přiřkl několika faktorům, mezi kterými určitě nesmí chybět frustrace a tlak z doby po vyhazovu Tarji Turunen, svým dílem určitě přispěl i zvuk (především kytary), který je sice velmi moderní, ale přitom ani ne moc odlidštěný… Asi toho bude ještě víc, určitě se mi nepodařilo odhalit všechny nitky, které vážou dílčí charakteristiky desky k nějakým reálným důvodům a motivacím, ale důležité je, že to jako celek funguje.

Nightwish byli vždy o vokálu, a když se rozloučili s adorovanou Tarjou, mnozí to nesli (a pořád nesou) nelibě, takže není složité si představit, že tento uvolněný post byl pěkně žhavý a ať už by ho naplnil kdokoli, mohl očekávat pěkně perné chvilky. Novou zpěvačkou Nightwish se tehdy stala neznámá Švédka Anette Olzon, a krvežíznivá veřejnost nemohla dostat lepší oběť. Proti klasicky školené (i když by se takovému přívlastku kdejaká operní pěvkyně vysmála) Tarje nastoupila Anette, jejíž hlas je naprostým opakem toho, na co byli všichni zvyklí. A většina jí to také dala pěkně sežrat, otázkou ale zůstává, jestli oprávněně. Zajisté, hlas Anette má barvu, která vyloženě svádí ke zpěvu popových melodií, jenže “Dark Passion Play” nebylo napsáno s ohledem na nějaký konkrétní hlas, tím spíše ne na ten její, a i když řada lidí tvrdí opak, myslím že se se svým úkolem popasovala se ctí. Sice to není taková vokální dominance, jako na “Imaginaerum” a občas mi přijde, že to milá Anette trochu láme přes koleno, ale obecně vzato se rozhodně nejedná o žádný propadák a Anette se za svůj výkon nemusí vůbec stydět… Dostatek prostoru dostal i vokál Marca Hietaly, který je klasicky výborný a ukazuje hned několik poloh. Nejvíc na mě zapůsobila ta něžná ve skvostné baladě “The Islander”, ale to je jen subjektivní, protože dobré jsou opravdu všechny.

Tohle všechno by ale šlo tak trochu čekat. Co jsem alespoň já určitě nečekal, to je nenápadný, ale s trochou trpělivosti jednoznačně identifikovatelný vliv nejrůznějších inspirací. Že Nightwish vždy trochu koketovali s folkem, to není žádná novinka a projevuje se to i na “Dark Passion Play” – jak zcela průhledně u “Last of the Wilds”, která je zjevnou reminiscencí na klasiku “Moondance” z desky “Oceanborn” (která mně osobně sedí mnohem víc), tak velmi působivě na již zmiňované “The Islander”, a nepřeslechnutelné etnické znaky jsem vypozoroval i v případě podmanivé náladovky “Sahara”. O poznání překvapivější je však zakomponování lehkých elektronických vlivů (“Bye Bye Beautiful”), thrash metalu (již několikrát zmíněná “Master Passion Greed”) i dalších metalových žánrů, nebo třeba skvělý příspěvek gospelového sboru v “Meadows of Heaven” či lehce zvrácená a maniakální nátura, kterou oplývá “Whoever Brings the Night” a která mi vzdáleně připomněla “Scaretale” z aktuální desky. Je toho dost, obtížně se to popisuje, ale je to tam, a snad si neutrhnu posměch, když “Dark Passion Play” na poměry Nightwish prohlásím za lehkou progresi.

Jak tak počítám, z toho, co jsem tu zatím napsal, mi vychází velmi povedená deska, a jelikož už nemám nic zásadního k dodání, u tohoto tvrzení zůstanu. Jistě, není to kdovíjaké umění, ale způsob, jakým Nightwish umí balancovat na pomezí kýče a opravdu dobré hudby, zaslouží uznání. V případě “Dark Passion Play” tak učinili velmi zkušeně a výsledek nabízí obstojný zážitek pro každého, kdo zrovna netouží po nějakém vyloženě transcendentálním hudebním zážitku. “Dark Passion Play” je deska pestrá a přesto kompaktní, ale je hlavně velmi dobře napsaná, a i když má své mouchy, skladby jako “The Poet and the Pendulum”, “Sahara”, “The Islander” a řada dalších nabízí nespočet vynikajících zážitků, které poslech desky bohatě ospravedlňují.

Další názory:

“Dark Passion Play” byla svého času určitě velmi rozporuplná deska – slavná skupina vyměnila zpěvačku, která až do té doby byla její tváří, a vzala na uvolněné místo vokalistku značně odlišného stylu… není divu, že “Dark Passion Play” vzbudilo tolik protichůdných emocí. Já osobně nahrávku oproti předchozí tvorbě také považuji za slabší (a to i s odstupem), není to však z důvodu této výměny, nýbrž hlavně kvůli samotné hudební náplni, jež mi jednoduše nepřijde tak dobrá jako v případě některých (ale ne všech) starších počinů. Ze skladeb nejvíce upoutá “The Poet and the Pendulum”, ale spíš jen proto, že je hned na první pozici, sice určitě má své dobré momenty, ale spousta pasáží je naopak naprosto hluchá, stopáž přespříliš natažená a její umístění hned na začátek mi přijde spíš samoúčelné; “Bye Bye Beautiful” je jednoznačně nejlepším songem “Dark Passion Play”, překvapivě příjemná je i rádiová “Amaranth”, tudíž začátek rozhodně není zlý, nicméně ze zbytku už dokáže pořádně zaujmout jedině “Whoever Brings the Night”, “7 Days of the Wolves” a o trochu méně ještě “Sahara”, ale jinak nemohu tvrdit, že by se poslech rovnal nějaké extázi. Když vyškrtnu totálně nechutný výblitek “Eva”, který vybočuje tím, jak naprosto debilní je, vidím na “Dark Passion Play” materiál sice poslouchatelný, ale nijak zvlášť dobrý na to, aby bavil i po letech. Jsou prostě alba, která zkoušku časem nepřežijí, a “Dark Passion Play” patří mezi ně…
H.