Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 27.3.2015 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Shudder Before the Beautiful 02. Weak Fantasy 03. Élan 04. Yours Is an Empty Hope 05. Our Decades in the Sun 06. My Walden 07. Endless Forms Most Beautiful 08. Edema Ruh 09. Alpenglow 10. The Eyes of Sharbat Gula 11. The Greatest Show on Earth Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

S nadsázkou by šlo říct, že na alba Nightwish najdete jen dva typy recenzí – od nesoudných fanoušků, kteří kapelu vychvalují za všech okolností, a od zarytých odpůrců, kteří ji naopak haní za všech okolností. Já nejsem ani jedno. Možná by se hodilo říct, že jsou mi Nightwish docela lhostejní, ale to by asi nebylo to správné slovo, protože lhostejnost by znamenala, že mám tu skupinu jednoduše na salámu a vůbec se o ni nezajímám, jenže skutečnost je taková, že její tvorbu znám. Papírově bych měl tuhle finskou mašinu na prachy vlastně nesnášet, ale abych řekl pravdu, nijak mi nevadí a jednou za uherský rok nastane speciální konstelace hvězd, kdy si nějaký ten song pustím i dobrovolně. Můj pohled na Nightwish je tedy, dovolím si říct, nezaujatý.

Jak tak o tom ale přemýšlím, když ona konstelace hvězd nastane, většinou pustím něco ze starší tvorby ještě předtím, než se v sestavě začaly točit zpěvačky. Není to ovšem proto, že bych byl nějaký ortodoxoní “Tarjofil” a nade vše původní vokalistku miloval, popravdě mi ani její nástupkyně Anette Olzon nijak nevadila, akorát hudebně jsou ta alba s ní za mikrofonem prostě slabší. S novinkou “Endless Forms Most Beautiful” však Nightwish načínají pomyslnou třetí éru svojí existence, protože deska kapelu poprvé představuje s novou tváří za mikrofonem, díky čemuž mnoho lidí doufalo v jakýsi hudební impuls.

Na komerční úspěch si sice nahrávky “Dark Passion Play” (2007) a “Imaginaerum” (2011) stěžovat nemohly, přesto mi přišlo, že příznivci Nightwish nepřijali Anette Olzon úplně za svou – je samozřejmě otázkou, nakolik to byla její vina, když musela nahradit dosavadní symbol skupiny (nenechte se zmýlit – mozek Nightwish sice sedí za klávesami, ale tvář kapely byla přinejmenším do alba “Once” u mikrofonu), a jestli by na tom byl někdo jiný lépe. Přijetí Floor Jansen je však od začátku jiné. Když se ujala vokálů nejprve jako koncertní host poté, co byla Anette Olzon vyhozena uprostřed turné, asi málokdo pochyboval o tom, že právě ona se posléze stane novou permanentní zpěvačkou Nightwish. Zbytek kapely sice po konci světové šňůry na podporu “Imaginaerum” chvíli dělal vlny, koho že to vezmou, ale nakonec Finové příliš dlouho neotáleli a Floor (ještě společně s Troyem Donockleym, jenž do té doby rovněž působil jen jako host na folkové nástroje) do sestavy zcela nepřekvapivě skutečně přibrali.

Vlastně je ono spojení Nightwish + Floor Jansen zcela logické a výhodné pro obě strany. Anette Olzon se vzala takřka “odnikud” a její angažování zas takové nadšení nevzbudilo. Oproti tomu Floor Jansen má v rámci symfonického metalu už dávno zavedené jméno díky dlouholetému působení u dnes již nefunkčních After Forever, v jejichž rámci zároveň dostatečně předvedla schopnosti svých hlasivek. Po rozpačitém mezidobí s Anette Olzon se tedy Nightwish přijetí někoho takového jistě hodí. Logické je to pak i z pohledu samotné Floor Jansen, jelikož té se po konci After Forever zas tak nedařilo svou kariéru v rámci ReVamp znovu nastartovat – ostatně, první eponymní deska tohoto projektu svého času prohučela takřka bez povšimnutí a druhá “Wild Card” na tom byla lépe hlavně díky tomu, že v té době už Floor békala na koncertech s Nightwish.

Přijde mi, že právě její přijetí v mnoha lidech vzbudilo jakousi naději v to, že se Nightwish na “Endless Forms Most Beautiful” vrátí do své nejvyšší formy na úroveň svých nejlepších alb. Mně osobně však toto očekávání přišlo poměrně naivní a spíše jsem očekával, že bude kapela úspěšně pokračovat na své cestě k čím dál tím větší nudě. A ne, že bych se chtěl nějak zvlášť vychloubat, ale výsledná podoba “Endless Forms Most Beautiful” mi dala jednoznačně za pravdu. Nightwish totiž stále pokračují v zajetém stylu po stránce formy i její kvality, jako tomu bylo minule i předminule. Nicméně to, že ani čistě po pěvecké stránce nedokázala Floor Jansen finskému “zázraku” vtisknout nějakou specifičtější tvář, zklamáním jistě je… skoro mi až přijde, jako by místy jela takřka na půl plynu. A to v kombinaci s nepříliš záživným hudebním podkladem dává album, jež patří k tomu horšímu, co kdy Nightwish vydali.

Samozřejmě, jak už to tak bývá, je formálně vlastně vše v naprostém pořádku. Celý projev Nightwish je patřičně megalomanský a kapela se opětovně (z mého pohledu zbytečně a především neúspěšně) snaží vzbudit dojem hodnotného uměleckého veledíla. Hned úvodní skladba “Shudder Before the Beautiful” dává jasně najevo, o čem to bude – mohutné záchvěvy orchestru, z nichž se skladatelský maestro Tuomas Holopainen nebojí přeskakovat do poklidných meziher s nádechem folku, kytary spíše na ozdobu a samozřejmě evidentní důraz na chytlavý refrének, který mi oné snaze o velké umění jednoduše brání uvěřit.

Víc než rádoby artové sdělení a nepředstíraná megalomanie to totiž Nightwish vždy slušelo spíše v jednodušších polohách, kdy power metalová složka měla navrch nad tou symphonic metalovou a kdy se nehrálo na snahu stvořit hudební opus magnum. Proto mě i na těch pozdějších albech baví spíš ty triviálnější hitovější kousky, z nichž na “Endless Forms Most Beautiful” vyčnívá především druhá “Weak Fantasy”, která v parádním refrénu dokazuje, že i tohle může funfovat ve spojení s velkým orchestrem. Podobně, ale o trochu méně dobře je na tom – a opět především díky refrénu – také “Yours Is an Empty Hope”. Třetí nejsolidnější věcí do party je pak “My Walden”, ačkoliv u ní je to z trochu jiného důvodu, jímž je nejznatelnější folkový nádech.

Abychom si však rozuměli, hitovějšími kousky rozhodně nemyslím obligátní podbízivé písničky, s nimiž Nightwish většinou vyrážejí do boje na pozici singlů. Přesně do téhle sorty spadá trochu hovězí “Élan”, kterou od nemilosrdného přeskakování zachraňují částečně jen klidnější sloky a hlavně Troy Donockley. Ten je pro mě osobně jen tak mimochodem asi nejpříjemnějším překvapením nahrávky, protože zatímco na “Dark Passion Play” a “Imaginaerum” mě jeho píšťalky spíše obtěžovaly, na “Endless Forms Most Beautiful” patří jeho příspěvky k tomu nejzajímavějšímu. Což ostatně potvrzuje i výše zmiňovaná “My Walden”.

Když už jsme u těch obligátních záležitostí, nesmí samozřejmě chybět ani rádoby dojemná balada, kteroužto v tomto případě prezentuje “Our Decades in the Sun”. Zrovna tahle disciplína Nighwish nikdy příliš nešla a tenhle song to opětovně potvrzuje. Úplný závěr písničky je v podání orchestru sice poměrně pěkný, avšak vzhledem k tomu, že mu předchází téměř šest minut čistokrevné nudy, nemá cenu na něj čekat, protože zas až tak skvělý zase není.

Stejně jako se Nightwish nevyhnuli rádiové jakoby hitovce a baladě, i tentokrát se nevyhnuli ani regulérní vatě, a tak je na “Endless Forms Most Beautiful” hned několik skladeb, bez jejichž přítomnosti by se posluchač bez sebemenších problémů obešel. Mezi takové zcela jistě patří vysloveně otravná “Edema Ruh”, jež je společně s “Our Decades in the Sun” suverénně nejslabším dílkem nahrávky. Nicméně ani takové “Alpenglow” či titulní “Endless Forms Most Beautiful” nejsou vůbec ničím zvláštní, desku nikam neposouvají a dohromady vlastně představují jen dalších deset minut navíc – sice poslouchatelných, avšak v důsledku vlastně nadbytečných. Podobně slabě je na tom i již jmenovaná “Shudder Before the Beautiful”, již od toho, aby zapadla úplně stejně jako třeba “Alpenglow”, zachraňuje jen a pouze to, že v tracklistu stojí na první pozici.

Jakousi vlajkovou lodí a zdánlivým vrcholem celého “Endless Forms Most Beautiful” by však papírově měl být až jeho závěr v podobě 24minutového kolosu “The Greatest Show on Earth”. Ten ještě navíc uvozuje šestiminutová instrumentálka “The Eyes of Sharbat Gula”, jež pomyslně ukončuje “základní” album a připravuje nástup pro suverénně nejdelší (nemýlím-li se) skladbu, jakou Nightwish doposud vytvořili. Tato je ovšem z mého pohledu poměrně dost nezáživná. Po orchestrálním intru, které s nadsázkou vlastně podruhé dělá to, co už udělala “The Eyes of Sharbat Gula”, tedy přípravu na nástup muzikálního opusu, se totiž rozjede vlastně další vcelku obyčejný song Nightwish, pouze natažený na neúměrnou délku. Jednak povedená pasáž přesně v půli kompozice a závěrečný proslov, k němuž předchozí dvacetiminutovka celou dobu vcelku evidentně směřuje, takovou stopáž obhájit z mého pohledu prostě nedokážou. “The Greatest Show on Earth” na mě tudíž působí úplně stejným dojmem jako třeba “Song of Myself” na “Imaginaerum” – samoúčelná a zcela zbytečná mamutí stopáž, kterou má píseň spíš jen proto, že prostě můžeme, než aby to mělo nějaké skutečné opodstatnění. Vylouhovat z “The Greatest Show on Earth” ty opravdu dobré nápady, jimž naředění na takovou plochu spíše ublížilo, mohl to být tak sedmi-, osmiminutový vrchol alba.

O tom, že se dá “Endless Forms Most Beautiful” poslouchat bez nějakých větších problémů, se vůbec nepřu – o tom vlastně vůbec nepochybuji. O tom, zdali má album nějakou skutečnou hodnotu, si však už pochybovat dovolím. Navzdory veškerému megalomanství a poměrně atraktivnímu evolučnímu tématu totiž v samotné muzice cítím mnohem méně, než za co se Nightwish vydávají. I v rámci jejich vlastní diskografie není problém najít mnohonásobně zábavnější nahrávky, což “Endless Forms Most Beautiful” značně podráží nohy. Velmi smutným faktem ovšem zůstává, že i s deskou, jejíž nezanedbatelná část prachsprostě nudí a většina času je jen poslouchatelná, nikoliv vážně dobrá, Nightwish stále patří k tomu (nej)lepšímu v rámci symphonic metalové scény…

---

Druhý pohled (Kaša):

Dovolím si úvodem lehce naťuknout svůj vztah k těmto finským hvězdám, protože nemůžu říct, že bych se řadil k jedné nebo druhé skupině lidí, kteří Nightwish bezmezně uctívají, respektive nesnáší byť jen pohled na jejich promo fotky. Osobně preferuji alba, jež nadcházela “Century Child”, protože ta předchozí jsou na mě až příliš nekonfliktní a cukrkandlová a dokonce ani vyzdvihované “Oceanborn” nejsem schopný snést v celé délce, takže v reálu to vypadá tak, že když dostanu chuť na Nightwish, tak si poskládám své osobní “best-of” čítající asi 20 skladeb z jejich studiových alb a jsem spokojený. A bohužel můžu říct, že s příchodem “Endless Forms Most Beautiful” se můj personální výběr toho nejlepšího z pera Tuomase Holopainena příliš nerozroste, protože ačkoli jsem se na novinku “Endless Forms Most Beautiful” těšil (nebudu zastírat, že hlavním důvodem je příchod Floor, pro kterou mám slabost), tak výsledek skončil za očekáváními.

“Endless Forms Most Beautiful” je další z poměrně nezáživných alb finských melodiků, které přináší několik slušných songů a hromadu vaty. Začnu od konce, protože největším překvapením je pro mě závěrečná “The Greatest Show on Earth”. Nečekal jsem, že z písně, jíž jsem se vzhledem k její stopáži tolik bál, se nakonec vyklube vrchol desky. Vážně klobouk dolů za to, že Tuomas dokázal tuto věc tak skvěle zdramatizovat a naplnit emocemi, takže prázdná a dlouhá jízda melodiemi bez ladu a skladu se zaplaťpánbůh nekoná. Z té zbylé desítky skladeb mě baví úvodní “Shudder Before the Beautiful”, ačkoli zní jako slepenec starších věcí (jsem jediný kdo tam slyší neskutečné vykrádačky “Dark Chest of Wonders”?), dále pak titulní “Endless Forms Most Beautiful”, vypjatý duet “Yours Is an Empty Hope” a celkem slušná hitovka “Edema Ruh”, která singlovou “Élan” strčí hravě do kapsy. Ten zbytek s výjimkou trojice “Élan”, “My Walden” a “Our Decades in the Sun” není vyložený balast, jako ty nejslabší věci z posledního “Imaginaerum”, ovšem do kvalitních skladeb jim toho schází hodně a působí spíš jako nudná výplň.

Celkově mi přijde materiál na “Endless Forms Most Beautiful” takový nijaký. Floor Jansen zpívá jen tak na půl plynu, novic Troy Donockley dostal nějaký ten prostor takřka v každé skladbě, takže po chvíli už mi ty jeho dudy, píšťaly a nevím na co všechno vlastně hraje začnou občas lézt na nervy, protože zatímco v minulosti vkusně okořenil nějakou tu píseň, tak nyní to se všemi těmi chorály a orchestracemi ne vždy funguje úplně bezproblémově (děs jménem “My Walden” hovoří za všechny). A za co by Nightwish zasloužili napráskat na holou, je trestuhodné omezení prostoru pro Marca Hietalu, protože když už kapela disponuje tak skvělým zpěvákem, tak mu snad dám taky možnost to předvést a se zpěvačkou, která by mohla příště trochu zatlačit na pilu, předvádět pravé vokální orgie, což se bohužel neděje.

V kontextu diskografie kapely si nakonec “Endless Forms Most Beautiful” zařadím někam mezi “Dark Passion Play” a “Imaginaerum”, což bych před prvním poslechem neřekl a spíše jsem doufal v atak pozic, které dodnes drží nepřekonatelné “Once”. To se tak opravdu stává takovým tím albem, které se povede jednou za život a které “Endless Forms Most Beautiful” nemůže ohrozit, protože nic víc než průměr za novinkou nehledejte.

---

Třetí pohled (Zajus):

Já vím, říkat “mě Nightwish nezajímají” je teď v módě, ale mě Nightwish opravdu nezajímají. Přesto, jak prozrazuje neoblomný archiv Sicmaggotu, poslední album kapely, “Imaginaerum”, jsem slyšel a dokonce se mi celkem líbilo. Dnes si z něj sice nepamatuji ani notu, ale těžko dělat, že nevím, o koho jde. Na druhou stranu výměnu zpěvaček bych snad ani nepoznal. Se vší úctou mezi Floor a Anette nevidím rozdíl, snad jen, že první jmenovaná mi přijde z evolucevíproč (vzhledem k tématu alba si nedovolím používat obvyklejší bůhvíproč) sympatičtější. A vy si určitě říkáte: no jo, píše jen proto, aby Nightwish pohanil a své ego pohonil, žvanil. Jenže tomu tak není. “Endless Forms Most Beautiful” jsem si poslechl z jediného, myslím zcela osvíceného důvodu: kvůli jeho názvu a názvu jedné z jeho skladeb. “The Greatest Show on Earth” pro mě totiž nesymbolizuje hudební kompozici, nýbrž mou oblíbenou knihu o evoluční biologii. A když se s kapelou rozhodl spolupracovat sám její autor Richard Dawkins, tak nějak jsem musel výsledek slyšet.

Sám pro sebe jsem album rozdělil na dvě části: jedna zahrnuje prvních deset skladeb a druhá skladbu závěrečnou. Skladby z první části (lidsky řečeno všechny kromě poslední) mi vlastně nic neříkají. Dobře se to poslouchá, je tam pár pěkných momentů i celých písní (zejména “Yours Is an Empty Hope”, “Our Decades in the Sun” a “Endless Forms Most Beautiful”). I čistě instrumentální “The Eyes of Sharbat Gula” je velice příjemná. Celkově však unešený nejsem. Kdyby mi někdo místo těchto skladeb pustil některé ze starších alb kapely, vůbec bych si toho nevšiml.

Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná píseň. Pro dlouhé skladby mám slabost a z 24 minut závěrečné kompozice se mi téměř podlamují kolena. I když jsem to považoval za velice nepravděpodobné, Nightwish dokázali mamutí stopáž utáhnout úplně jednoduše a možná i díky ohromnému prostoru mohli jednotlivé nápady rozvinout a neskákat od jednoho chytlavého momentu k druhému. Vstupní orchestrální pasáž je nádherná a nesmírně emotivní a první proslov Richarda Dawkinse tak dobře navržený, že neobtěžuje ani po mnoho posleších. Následný nástup kapely patří mezi nejlepší “metalové” části alba a je fascinující sledovat, jak zásadně se změní nálada skladby kdesi okolo její poloviny, přestože použité prostředky zůstávají stejné. Jenže to nejúžasnější je pořád před námi. Druhá orchestrální sekce s dalším Dawkinsovým vstupem možná hraje na city, ale dělá to tak dobře, že se vůbec nezlobím. Člověk se ani nenaděje a 24 minut je pryč.

Samotný Dawkinsův vstup však stojí za komentář. Jeho text je krásný a během několika málo řádků (jejichž každé slovo je naprosto pečlivě voleno) jednoduchými slovy popíše eleganci vědeckého zkoumání a ještě ke všemu přidá étos stoické filosofie (“We are going to die, and that makes us the lucky ones”). Když na svůj vlastní text naváže v úplném závěru slavnou citací z Darwinova “On the Origin of Species” (z něhož pochází i ono krásné “From so simple a beginning, endless forms most beautiful and most wonderful have been, and are being, evolved.”), těžko se ubránit dojetí.

A snad jen závěrem: k albu obsahující tak dojemnou vsuvku o evoluci mi přijde poněkud nevkusně zvolený cover. Chápu záměr kapely, ale výsledek působí cirkusovým dojmem a spíše než biology musí potěšit kreacionisty. Ale je mi jasné, že nemůžu mít všechno.

---

Čtvrtý pohled (Onotius):

S novinkou finských Nightwish se podobně jako s tři roky starým koncepčním “Imaginaerum” ocitám v jisté schizofrenii. Na jednu stranu je nutné přiznat, že hlavní skladatelský mozek kapely, klávesista Tuomas Holopainen, se momentálně nachází ve stádiu jisté kreativní stagnace, jež se vyznačuje častým nadužíváním variací na již mnohokrát vyřčené téma, na druhou stranu je ovšem jejich projev často zpestřován o šikovné aranže a detaily. Zatímco tři roky stará deska, jež zároveň fungovala jako soundtrack ke stejnojmennému filmu, se snažila zuby nehty zakrývat ohrané postupy bombastickými aranžemi a žánrovou diverzitou, ačkoliv se samotné kompozice (respektive jejich struktury) nesly v o dost přímočařejším duchu než kdy dříve, novinka se snaží znít upřímněji a vlastně jí to celkem sluší. Zatímco “Imaginaerum” na mě totiž působilo lehce pokrytecky, neboť se snažilo hrát si na velkolepý ambiciózní projekt, přičemž obsah byla více méně sadou tu lepších, tu slabších klasických písniček (jež se dost rychle začaly zajídat), “Endless Forms Most Beautiful” na mě působí mnohem přirozeněji. Pravda, v mnoha momentech má člověk oprávněný pocit již slyšeného, na druhou stranu mi Nightwish mi už dlouho nepřišli tak instrumentálně vynalézaví, precizní a hlavně střízliví (čímž narážím především na orchestrální ztrátu soudnosti, jež se snažila na minulé řadovce zaplácnout co šlo).

Pohodář: Hele, hned úvodní “Shudder Before the Beautiful” zní fakt dobře.

Kat: To je sice možné, ovšem zaposloucháš-li se do riffu, záhy zjistíš, že je to taková uvolněnější vykrádačka “Storytime”.

Pohodář: No jo, ale rozvíjí ten motiv, má zajímavější strukturu a navíc je to kořeněné takovou precizní orchestrací.

Kat: Na druhou stranu je to ale méně chytlavé… A nesliboval náhodou Holopán, že se bude s těmi svými aranžemi mírnit?

Pohodář: Buď rád, když se spustí závěrečný refrén s tím podkladem, připomene to až charisma starého dobrého otvíráku “Dark Chest of Wonders”.

Kat: Takže i ten to vykrádá?

Pohodář: Ale zalez, je to fajn. A chceš-li něco originálnějšího, zkus hned dvojku “Weak Fantasy” – temnější tvář orchestrace, na poměry kapely neobvyklá práce s kytarou, dobrá atmosféra a v neposlední řadě více prostoru i pro Marca.

Kat: Jedno vybočení ze stereotypu a ty hned z toho děláš bůhvíco, pak už to jde ale až na výjimky stejně jen z kopce. Třeba ta “Élan” je takové unylé klišé, nemastné, neslané…

Pohodář: …celkem příjemné…

Kat: …a kytary tam hrajou kulový. A co věci typu “Endema Ruh”, “Alpen Glow” a ta variace na variaci “Last of the Wilds”. Taková přehlídka dobře konzumovatelného papundeklu.

Pohodář: Myslíš “My Walden”? Tak ta má celkem neohraný refrén a dobře pracuje s vokály.

Kat: To je další věc, co mi vadí. Vzít zpěvačku formátu Floor Jansen a plýtvat jejím potenciálem v celkem obyčejných rejstřících.

Pohodář: Ale její hlasový temperament a ten kontrast mezi něžným a agresivním je mnohdy schopen skladby slušně nakopnout. Třeba ve sloce “Yours Is an Empty Hope” zní dostatečně teatrálně (nemluvě o jejím growlingu v pozadí refrénu). Další z těch silnějších kousků. Anebo třeba “Endless Forms Most Beautiful” má super refrén.

Kat: Ale přitom klišé, jaká sype Tuomas z rukávu na požádání.

Pohodář: Ale je to fajn harmonie obou vokálů a naživo to bude fungovat.

Kat: Zapomněli jsme ještě na něco?

Pohodář: Co takhle závěrečný 24minutový opus, jenž po slabším předchůdci celkem napravuje reputaci nejdelších Nightwishovských skladeb? Motivy jsou celkem neoposlouchané…

Kat: Ale natahované…

Pohodář: Ale vyvíjí se, nápady se prolínají i plynule přecházejí, občas se vyloupne perfektní osvěžující detail a aranže nepřehání. Tentokrát mají dostatek motivů na to, aby se to dalo poslechnout vcelku a člověk na konci neměl pocit, že kapela mele z posledního. Zatímco “Song of Myself” byla podle mě regulerně samoúčelně natahovaná skladba (na níž by pět minut úplně stačilo), tak tady je to prostě příběh. Motiv střídá motiv a stopáž jde podle nápadů, ne nápady podle stopáže. Hudba zvratů a dialogů.

Kat: Pamatuju časy, kdy tohle platilo pro celou desku. Ale rok 1998, dobu, kdy výborný nápad střídal výborný nápad v perfektně poskládaných kompozicích, asi nevrátím.

Takže k čemu vlastně tento schizofrenický brainstorming vedl? Novinka Nightwish určitě není nic převratného, stejně tak ovšem nejde o žádný průšvih. Jde o desku, jež místy disponuje výbornými momenty a jako celek je schopna i při opakovaném poslechu potěšit, v mnoha nápadech však nezapře inspiraci svými staršími sourozenci. Co se týče struktur kompozic, potěšil návrat k sofistikovanější práci s motivy a jejich členěním. Pokud jde o zpracování, jsem spokojen, nová střízlivější tvář mi v mnohém přijde dospělejší než velkolepá pohádkovost předchůdce. Celkově tedy přetrvává pozitivní pocit s tím, že se občas Kat celkem mrzutě ozve (a vlastně na to má i patřičné argumenty)…

---