 |
| Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hrací doba: 50:03 Odkazy:
|
První pohled (Onotius):
Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde v naprosté harmonii s hutným naturalistickým zvukem a mezihry na pomezí etnické hudby a ambientu dodávají hrozivou atmosféru zrádných katakomb.
A v tomhle duchu se nese naprostá většina toho, co pod jménem Nile spatřilo světlo světa. Je to vlastně taková jistota – ovšem ne jistota v tom smyslu, že by ta muzika byla nějaká nudná, obyčejná či nedejbože banální, naopak se jedná o muziku velmi zajímavou, komplexní, propracovanou a relativně náročnou – myšlena je tím jistota poctivé porce mistrného death metalu. I přesto je však na každém albu trochu jinak vyladěna hranice mezi těmito stěžejním složkami, a tak je zároveň každá deska jedinečná. Před měsícem vyšla v pořadí osmá studiová nahrávka nesoucí název „What Should Not Be Unearthed“. A jak v mých očích obstála?
Zatímco poslední „At the Gates of Sethu“ se nesla v duchu zpřehlednění zvukového hávu, aby vynikly technické kytary s propracovanými a občas i melodičtějšími výjezdy, a zvuk byl tedy o chlup méně drtící a více ekvilibristický, novinka pojala za svůj cíl vrátit jménu Nile trochu té syrovosti, kulervoucí rytmiky a mohutné technicky deathové zvukové hradby. „Žádné progové pidlikání,“ zazněl halasný a rozhodný příkaz faraona.
Ačkoliv mluvím o syrovosti, co se týče zvukové produkce, je deska vypiplaná více než kdy dříve. Uslyšíte zde krásně nazvučené bicí a adekvátně drtivé kytary, přičemž vše působí celistvě a realtivně vyrovnaně. Snad jen baskytaru bych si byl schopen představit kapku výraznější, nicméně to je skutečně detail. Oproti minulosti však ubylo střípků melodičnosti, epických pasáží a akustických a ambientních meziher. I přes propracované zvukové inženýrství desce trochu chybí ta velkolepá a naléhavá atmosféra. Taková, jež společně s dokonalými nápady dělala z dvojice „In Their Darkened Shrines“ a „Annihilation of the Wicked“ nedostižné žánrové monumenty. Novinka je střízlivějším monolitem, surovým, méně výpravným, ale přesto velmi solidním.
Hned začátek desky nás bez jakéhokoliv koncept tvořícího intra uvrhne přímo do jedné z nejbrutálnějších poloh – prostřednictvím skladby „Call to Destruction“, zpočátku působící obhrouble, při bližším zkoumání odhalující nejeden fantastický moment. Ačkoliv píseň disponuje nezaměnitelným kytarovým rukopisem, nazývat ji nějakým Nile dogmatismem na místě rozhodně není, což se snaží dát najevo i text, jenž namísto starověku řeší současnost. Konkrétně reaguje na ozbrojence Islámského státu, kteří na okupovaných územích Iráku a Sýrie devastují starověké památky nedocenitelné hodnoty (např. paláce v Palmýře). Funguje jako exkurz do fanatických myslí i tvoří soundtrack k oněm mohutným expolozím srovnávajícím tyto historické památky se zemí. Společně se zběsilou sypačkou „Rape of the Black Earth“ se jedná o jednu z nejtvrdších skladeb alba – neobvykle těžkopádná, ale povedená stopa se solidními nápady.
„Negating the Abominable Coil of Apep“ je celkem klasickou vypalovačkou, jež na konci navodí hutnou atmosféru díky využití tamburíny v jedné rytmičtější pasáži. Vyhrávky zde tvoří ony naturalistické kudrliny, které každý, kdo kdy přišel do kontaktu s egyptology, bezpečně pozná. Nejkratší, nejpřímočařejší, přesto velmi šikovně složená je trojka „Liber stellae rubeae“. „In the Name of Amun“ zase začíná atmosferickým etnem a transformuje se v klasický mohutný instrumentální propletenec s výbornými nápady, místy silně rytmický, jindy slušně techniký. Skvělá kompozice, již bych rozhodně chtěl vidět naživo. Taková „Age of Famine“ zase dává prostor rytmickým hrátkám a zajímavým, leckdy disharmonickým kytarovým partům.
Pokud vám chyběla etnická brnkaná intermezza, „Ushabti Reanimator“ vás jistě potěší. No, a nezapomněl jsem na něco? Co takhle skladba zveřejněná jako druhé lyric video – skvělá „Evil to Cast Out Evil“? Ta disponuje silnými nápady, neobvykle melodickým sólem i velmi chytlavým skandovaným závěrem. Kdybych řekl, že má celkem hitový potenciál, sice bych musel dodat „na poměry Nile, samozřejmě“, nicméně bych se pod to pak klidně podepsal.
Navzdory tomu, že novinka potřebuje chvilku čas na vstřebání, neboť je oproštěna o zpřehledňující berličky, jimiž byly v minulosti například vícedílné skladby či častější etnická intermezza, v rámci diskografie Nile rozhodně nepodlezla vysokou nastavenou laťku. Na největší skvosty kapely to sice nemá, nicméně i tak je nová deska stále něčím víc než jen důstojným pokračovatelem. Ty chlápky to stále baví a je to slyšet. A to je ten nejlepší přístup, nemyslíte?
Druhý pohled (Kaša):
O tom, že Nile patří mezi přední představitele technického death metalu, asi není žádných pochyb. Tahle parta příznivců všeho, co se týká staroegyptské kultury, přišla v podstatě již na svém debutu s celkem jasnou představou toho, jak by chtěla znít, a pokud pominu letmé stylové úkroky spojené spíše se změnami poměru technické brutality k instrumentálním pasážím s feelingem starého Egypta, tak jsou Nile jako stroj, který se dlouhá léta „jen“ upgradoval na novější verzi. Přesně dávkují porci nové hudby, jíž se z jistého úhlu pohledu nedá nic vytknout. Má to koule, atmosféru, instrumentálně vše na jedničku, a když se podaří zvuk, tak není co řešit. Jenže minule už to taková sláva nebyla a „At the Gate of Sethu“ bylo ve výsledku spíše zklamáním, které ve stínu starších majstrštyků strádalo. Lehce vyčpělé nápady a divný zvuk si vybraly svou daň, a byl jsem tak zvědavý, kam se Nile posunou s dalším albem.
Novinka je v tomto ohledu návratem ke starším pořádkům, a přestože bych nerad „What Should Not Be Unearthed“ tituloval lacině jako kalkul a sázku na jistotu, tak přesně takhle mi zní. Myšleno však bez hanlivého nádechu, jenž je z takového označení cítit. Představte si takový ten poctivý výběr toho nejlepšího, s čím kapela v minulých letech přišla, a výsledkem bude nová placka.
To znamená, že kytary zabíjejí a jsou ozvučeny brutálně, plně; po prázdně rozostřeném zvuku z minula skoro žádné památky. Navíc mi přijde, že tím, jak se postupně vytrácí četnost egyptských motivů (nic proti tomu, přeci jen ta nápaditost postupem let klesala), tak hudba Nile nijak nestrádá a příklon k živočišnému zemětřesení Sandersovi a spol. sluší. Ve výsledku možná převládají ničivé vály bez výrazných etnických prvků, nicméně pokud budou Nile skládat takové pecky jako „Call to Destrution“ a „Liber stellae rubeae“, tak nemám důvod si stěžovat. I přesto se mi však líbí víc etničtější kusy typu „In the Name of Amun“ a „What Should Not Be Unearthed“, v nichž je ten exotický koktejl z brutality, etnické epiky a technické preciznosti namíchán znamenitě. Souhra kytarových riffů a disharmonických kytarových sól, která už jsou pro Nile poznávacím znamením, nepřestávají v těchto delších kompozicích ani po tolika letech udivovat a George Kollias potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších žánrových bicmenů, protože každý jeho úder je jako přesně mířený direkt.
Osobně se mi při poslechu nabízí srovnání „What Should Not Be Unearthed“ s prvním sólovým počinem právě George Kolliase, který sice zanevřel na egyptskou mytologii, ovšem materiál si pro svou placku přichystal našlapanější a mým slechům příjemnější, takže v pomyslném souboji bych upřednostnil jeho. Nicméně, i tak jsem rád, že se Nile podařilo se po „At the Gates of Sethu“ postavit zpět na vlastní nohy a dál kráčet na své pouti egyptskou mytologií.
“Call to destruction” hitovka jak prase. Celkový sound zní čistě, zároveň je špinavý a hrubozrnný. Vynikající věc, už se těším až proniknu hlouběji.
Ty jo, já to ještě ani neslyšel, vůbec na to nemám čas… Taky si to někdy budu muset pustit, protože Nile mě jinak vždycky bavili…