Země: Španělsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 3.3.2014 Label: Art Gates Records Tracklist: 01. Enuma Elish 02. Apsu Dethroned 03. Decrepit Human Kingdom 04. Namtar’s Crown 05. The Rising Horns 06. Halo of Repugnance 07. Egregor 08. The Splint of Destinations 09. Eidolon 10. The Adamantine Doors Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Noctem je skupina, jíž se podařilo kolem sebe vytvořit takovou bublinu, že se jedná o fakt dobrou a zajímavou záležitost. Ihned od začátku mají docela nadupané promo, i v období hned prvního alba odjeli několik evropských šňůr (sice vsadím svoje boty na to, že si na nich tu účast museli zaplatit, ale to už je vedlejší), dost často se o nich píše i v dost velkých žánrových médiích (taky prachy?), ale upřímně, nikdy jsem dost dobře nepochopil, jak se jim to povedlo… nebo lépe řečeno, nechce se mi věřit, že jim to povedlo díky kvalitě hudební produkce…

Mně osobně totiž Noctem vždycky přišli jako příklad kapely, která se stará víc o svojí image než o svojí muziku. Už od začátku jsem tvrdil, že kdyby hudební stránce věnovali stejnou pozornost jako svému vzhledu, tak by to byla extrémně skvělá záležitost… ale není. Ačkoliv se to snaží tvářit jako něco hlubokomyslného a uměleckého, první dvě alba “Divinity” (2009) a “Oblivion” (2011) nejsou ničím jiným než poměrně nudnými průměrnými hoblovačkami kdesi na pomezí black a death metalu. Na vlastní oči jsem kapelu také nejednou viděl hrát a pokaždé to byla taky nuda, akorát doplněná o trošku úsměvné divadélko.

Naším dnešním úkolem je si povědět, jestli na tomto stavu něco mění třetí dlouhohrající deska s názvem “Exilium”, která před nedávnem vyšla a která je zároveň završením trilogie, jejímiž prvními dvěma částmi byly právě dvě výše jmenované nahrávky. V době, kdy jsem novinku ještě neměl tu čest (smůlu?) slyšet, bych si neváhal vsadit na to, že onen stav zůstane nezměněn a Noctem si dále pojedou tu svojí známou a nijak zvláštní klasiku, jaká byla ke slyšení již na minulých fošnách. Ve skutečnosti však odpověď není až tak jednoznačná…

Netvrdím, že jsem si z “Exilium” sednul na prdel a že mě Noctem konečně přesvědčili o své nezměrné genialitě. Jde jen o tom, že novinka mi na rozdíl od svých předchůdců nepřijde jako úplně plytká extrémně metalová smaženice, která snaží vzbudit dojem, že jde o něco výjimečného. Pořád to sice ani omylem není vůbec žádný zázrak, ve finále je to vlastně pořád docela generická záležitost, ale na novince už nemám tak silný pocit, že jde o počin, jenž ze sebe dělá něco, čím není. Dokonce bych se nebál tvrdit, že v některých momentech mi muzika Noctem na “Exilium” konečně alespoň trochu začala dávat jakýs takýs smysl.

Což je docela zajímavé vzhledem k faktu, že některé písničky na “Exilium” mi zní skoro jak vykrádačky toho, co Noctem předvedli již v minulosti. Asi nejvíce mi to připadá ve třetí “Decrepit Human Kingdom”, protože přesně ty melodie, s nimiž se tenhle song rozjíždí, jsem už u téhle kapely prostě slyšel a navíc ne jenom jednou. Netuším, jestli to jako má být snaha o nějaký trademark, ale možná by nebylo na škodu přestat trvat na tom, že tenhle nápad prostě musí zaznít na každém albu… upřímně, jestli tohle zopakují i na čtvrté desce, tak ať se jdou fakt bodnout, jelikož recyklovat jeden a ten samý motiv už na třetí nahrávce je podle mě přespříliš. A to ani nehledím na fakt, že “Decrepit Human Kingdom” není jediný případ a variace na to stejné se objevuje krátce třeba i v “The Splint of Destinations”.

Zdá se mi, jako by Noctem na novince trochu víc přidali na klávesách a různých malých orchestracích, což jejich projevu zase naopak trochu prospělo. Ne, že by “Exilium” byla najednou klávesová deska, ale jak se ukázalo třeba na “Oblivion”, čistě na kytarách to Španělé prostě neutáhnou, takže i těch pár detailů je z mého pohledu docela vítaných, protože jinak je ten jejich extrémně metalový salát s přísadami z black, death i thrash metalové zahrádky sám o sobě opět takový nic moc, spíš salát z průměrné školní jídelny, rozhodně ne salát od šéfkuchaře. Tomu odpovídá i to, že v některých momentech narazíte na sousto, které máte chuť plivnout zpátky do talíře (nebo ještě lépe kuchařce do ksichtu), čímž narážím hlavně na písničku “Namtar’s Crown”, jejíž ústřední riff mi přijde fakt těžce retardovaný.

Sice na “Exilium” slyším mírné zlepšení, ale pořád to není nic, co bych chtěl poslouchat, jelikož ve výsledku mě Noctem pořád nudí. Jediné, co mi na téhle desce přijde opravdu zajímavé, je ta modelka na obalu… i když to totiž podle něj nemusí vypadat, v reálu je ta holka fakt kočka. Ale to je na hudební album fakt málo. Trochu lepší pětka…