Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. In the Arms of Fog 02. Near to the Stars 03. Nocte Aeterna 04. Crystal Tears 05. Lost in the Nothingness Hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Tuším, že jsem to tu v různých článcích a recenzích říkal už několikrát, ale jak to tak vypadá, vzhledem k aktuálnímu trendu to nejspíš ještě nejednou zopakuji. Upřímně doslova nesnáším, když nějaká skupina vezme svůj starší materiál, kompletně jej přetočí a vydá jej znovu. Docela mi to vadí i v těch případech, kdy jde třeba o jednu, dvě písničky, které v této nové podobě vyjdou jako bonus nějaké nové nahrávky, ale vzít a kompletně předělat celá alba je podle mě prasárna největšího kalibru.

Ptáte se, proč mi to tolik vadí? Těch důvodů je spousta… třeba proto, že když tu kapelu znám a mám tu desku vstřebanou a skladby pro mě mají nějaké kouzlo tak, jak jsou, vždycky mi tyhle předělávky sebe sama budou připadat jen jako chudí příbuzní originální podoby, v podstatě prostě není možné tu původní desku překonat, naopak to těm písním může jen uškodit. A i když to album z dřívějška neznám, tak přece nepotřebuji, aby to pro mě přetáčeli… když budu chtít, tak si to seženu a i po případném přetočení si stejně vždycky seženu tu původní nahrávku.

A další věc… možná to bude znít jako klišé, ale ve své podstatě opravdu platí, že každé album je do jisté míry odrazem doby svého vzniku. Ne nadarmo se říká, že například současné black metalové nahrávky již nemají onen pověstný feeling, jímž disponovaly žánrové klasiky ze začátku 90. let… ono to tak svým způsobem vážně je. A když to staré album vezmete a nahrajete jej znovu dnes, tak vcelku logicky právě tuhle unikátní dobovou atmosféru od základu zničíte a mnohdy tím i naprosto zkazíte kouzlo té hudby. O tom, že to nejsou jen tlachy a že si to nevymýšlím, svědčí bezpočet příkladů, kdy tohle nějaká skupina zkusila a originální muziku totálně pohřbila… z těch nejkřiklavějších příkladů lze jmenovat například Gorgoroth a jejich nesmírně dojebané “Under the Sign of Hell 2011” nebo šílené překopávky “Battle Hymns MMXI” a “Kings of Metal MMXIV” od Manowar.

Jistě vám došlo, že i dnes se bude bavit o nahrávce, jež vznikla před mnoha lety a nyní vychází znovu… akorát nově natočená, přearanžovaná, s novým obalem. V tomto případě jde o francouzské depresivní black metalisty Nocturnal Depression, kteří sice v letošním roce fungují teprve rovných deset let, ale v některých kruzích již pomalu platí za téměř kultovní záležitost. Já osobně je zas tak extrémně nežeru a nikdy jsem nebyl nějaký zarytý fanatik do jejich tvorby, spíš mi vždy přišli jako taková poměrně pohodová záležitost, zároveň mi ale na rozdíl od některých nijak neleželi v žaludku. Ustavičné přetáčení starých věcí by si ale odpustit mohli…

Dříve Nocturnal Depression novou hudbu dávali ven relativně rychle, ale v posledních letech s tím trochu polevili. Poslední pořádný materiál v podobě desky “The Cult of Negation” vyšel už před čtyřmi lety a od té doby kapela svou tvorbu rozmělňuje v pár splitech a jednom sice poslouchatelném, ale jinak nijak zvláštním minialbu “L’Isolement” z loňského roku. A do toho ještě nějakým způsobem přišli na to, že by byl nejspíš super nápad začít znovu přehrávat a vydávat svá stará dema… v roce 2011 se takhle objevilo “Suicidal Thoughts” a nyní se dostalo na druhý demosnímek “Near to the Stars”… ani bych se nedivil, kdyby v budoucnu do rodiny přibyly i další demonahrávky “Soundtrack for a Suicide” a “Fuck Off Parisian Black Metal Scene”…

Přistupme už ale konečně k “Near to the Stars”. Snad jediná opravdu zajímavá věc na tomhle počinu je to, že jde o jednu z posledních záležitostí, které s Nocturnal Depression ještě spáchal někdejší tahoun Herr Suizid, jenž před dvěma lety formaci opustil. Jinak… já vám nevím. Naštěstí se nejedná o tak mocný fail, jako tomu bylo ve dvou výše zmiňovaných příkladech u Gorgoroth a Manowar, ale stejně pořád nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat znovu, když už to kdysi jednou vyšlo, radši bych konečně viděl už delší dobu slibovanou novou řadovku.

Což o to, “Near to the Stars” se určitě poslouchat dát a sám o sobě to špatný materiál není. Navíc – to jen tak na okraj a pro zajímavost – je na něm docela dobře slyšet, že se za těch deset let Nocturnal Depression ve své tvorbě posunuli jen minimálně (v porovnání třeba s loňským “L’Isolement”). Kdo někdy tyhle francouzské sebevražedníky slyšel, tak mu jistě nemusím povídat, jak to zní… pomalé tempo, klasické kytarové melodie, které jsou pro depresivní black metal tolik charakteristické, přidušený black metalový řev, spíše melancholičtější a smutnější atmosféra (mně to prostě depresivní nepřijde… depresivní jsou tak Stalaggh nebo Gulaggh, ne tohle). Celkově tu máme dva solidní songy (“Near to the Stars” a “Crystal Tears”), dva jakž takž poslouchatelné, ale nijak zvláštní (“In the Arms of Fog”, “Nocte Aeterna”), a jeden vyloženě blbý (“Lost in the Nothingness”), v němž to opravdu těžce skřípe.

Jestli bylo smyslem vytvořit jen poslouchatelnou záležitost, pak dejme tomu, poslouchat se to dá, ačkoliv třeba já osobně to z již výše zmiňovaných důvodů poslouchat nechci. Jestli ovšem mělo být smyslem nového “Near to the Stars” vytvořit záležitost, jež má smysl, tak to u mě tedy nesplněno… už jen z čistého principu, když ve své podstatě nejde o nic jiného než recyklování toho, co Nocturnal Depression již jednou řekli před deseti lety. A to prostě dle mého skromného názoru není cesta, po níž by jakákoliv hudební skupina měla jít…