Země: USA Žánr: technical death metal Datum vydání: 24.5.2019 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Seizing the Throne 02. The Bandar Sign 03. Paleolithic 04. Precession of the Equinoxes 05. The Antechamber 06. The Return of the Lost Key 07. Apotheosis 08. Aeon of the Ancient Ones 09. Number 9 Hrací doba: 52:09 Odkazy: facebook

Album „The Key“ patří k těm nejvýraznějším v technicky deathmetalovém žánru. Z pohledu našeho, tedy českého, je významné i jakožto jedno z prvních západních, tvrdě rockových alb, které zde pod licencí po revoluci vyšly. „The Key“ konkrétně u Globusu. Leckterý pamětník by určitě s radostí zavzpomínal, jaké to muselo být si tehdy zajít do krámu a spatřit tam právě třeba Nocturnus. Ti v té době předvedli světu neotřelé, a dosud stále originální pojetí death metalu. Jejich styl se nezaměřoval na nespoutanou agresi, ani nevyprávěl o vyhřezlých střevech. Vcelku nečekaně, prim v jejich zvuku hrály klávesy. A samozřejmě také vesmír.

Nocturnus poté vydali ještě stejně vysoce uznávanou placku „Thresholds“, ale to byl také začátek jejich konce. Hlavní mozek kapely Mike Browning odešel / byl odejit, aby o pár let později založil kapelu After Death, z níž vznikli právě dnešní Nocturnus AD. Ano, jedná se o další z podobných případů, kdy se kvůli nejrůznějším sporům přidá k původnímu slavnému jménu AD či podobná zkratka a jede se dál. Na rozdíl od roku 1999, kdy rovněž chvilku hráli jako Nocturnus A.D., zde kromě Browninga není z originálních Nocturnus nikdo. další Největší pozornost budí jméno Daniel Tucker. Modří už vědí, že tento borec tvrdil muziku svou basou na „Slowly We Rot“ u Obituary.

Prvotina Nocturnus AD nazvaná „Paradox“ má zcela jasné úmysly – navodit atmosféru „The Key“ a pokusit se na něj obstojně navázat. Nabízí se jednoduchá otázka – a povedlo se to? Odpověď už ale tak snadná není.

Prvním poznatkem z poslechů bylo to, že to fakt zní jako „The Key“. A to tak, že opravdu hodně. Zvuk nahrávky se povedlo zachytit velice věrně, stejně jako je tomu v případě obálky alba, která rovněž nenechá nikoho na pochybách, že to s tím návratem ke svému nejslavnějšímu dílu myslí vážně. S tím se ovšem pojí také jistá nevýhoda tohoto kroku, a sice že se „Paradox“ takto napřímo vystavuje nevyhnutelnému porovnávání s „The Key“, což silně ovlivňuje výsledný dojem z desky, jelikož přestože je dobrá, možná až nad očekávání dobrá, stále máte vzadu v hlavě onu připomínku, že „The Key“ je o něco lepší a dělala to už před třiceti lety. A to nepatřím k vyznavačům starých Nocturnus, ani se nerozplývám blahem nad jejich legendární prvotinou.

Ze skladatelského hlediska se na „Paradox“ objevují všechny potřebné ingredience. Nocturnus AD stále brousí pomezní hranu death / thrashe, stejně tak vokál nepatří k těm nejhlubším, spíše naopak. Zručnost v souhře kytar a kláves je opět skvělá, což lze nejlépe slyšet ve čtvrté, dost možná nejlepší skladbě „Precession of the Equinoxes“. Stejně tak jsem si oblíbil „The Return of the Lost Key“, jež působí jako stěžejní vál celého opusu, či následující „Apotheosis“, v níž vraždí zejména druhá půlka. Jsou tu ale i momenty, kdy už je těch klávesových přesmyček a krkolomných sól přeci jenom trochu moc, a jde to na úkor zábavnosti. Silný střed alba je obklíčen až nevýraznými motivy, které mnohdy jdou jedním uchem tam a druhým uchem ven. Když se k tomu navíc přidá nutkání pustit si raději „The Key“, jde celý poslech do kopru, což je ostatně jeden z důvodů, proč tenhle článek přichází s takovým zpožděním.

Abych tedy odpověděl na výše položenou otázku, rozdělím ji na dvě části. Atmosféru se povedlo navodit takřka dokonale, od prvních tónů máte pocit, že se vracíte v čase, a to právě k „The Key“, takže tady je splněno bezezbytku. Zdali se na něj povedlo také adekvátně navázat, už se nedá s určitostí říci. Z hlediska stylovosti „Paradox“ navázalo, avšak z hlediska kvality zůstalo spíše u pokusu o přiblížení se. Pravda, velice slušného pokusu, jelikož zase o tolik horší není. Když na chvíli zapomenu na „The Key“, je „Paradox“ dobrým albem. Možná, že nejvíce vypovídající je fakt, že se do něho těžko vplouvá. Platí totiž pořád to samé: styl Nocturnus nemusí sedět každému, ať už death metal poslouchá či ne. Právě to svědčí o tom, že „Paradox“ rozhodně zní jako Nocturnus a myslím, že soudní fanoušci kapely budou spokojeni.