Země: Ukrajina Žánr: progressive folk / black metal Datum vydání: 26.9.2009 Label: Oriana Music Tracklist: 01. Пролог 02. Голос сталі 03. Валькирия 04. Україна 05. Моєї мрії острови 06. Шляхом Сонця 07. Небо сумних ночей 08. Біла вежа Hodnocení: 9/10 Zbytek redakce hodnotí: Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ať sou jejich názory jakkoliv kontroverzní, bezpochyby produkují. A pokud si náhodou myslíte, že to s těmito „alibi“ přeháním, tak nepřeháním. Už jsem viděl případy, kdy se antifáci sesypali na hudební zine, který si dovolil uveřejnit recenzi na album kapely podobného ražení. Toliko na úvod.

Novinka „Голос сталі“ přichází k posluchačům až v samém závěru roku, a to velmi nenápadně a v podstatě bez jakékoliv reklamy, navzdory tomu, že byla alespoň v jistých kruzích dost očekávaná. Každopádně už je placka venku a vaší pozornosti by určitě uniknout neměla, protože, minimálně co se hudební stránky týče, je o co stát (textovou stránkou se v případě Nokturnal Mortum já osobně radši moc nezaobírám, jednak jsou texty ukrajinsky a tomu já prd rozumím, ale hlavně jde o onu lehce pochybnou ideologii, která se mi tak trochu příčí).

Počátky Nokturnal Mortum se nesou spíše v blackmetalovějším ražení, ale mě jejich první dva počiny „Goat Horns“ a „To the Gates of Blasphemous Fire“ nikdy moc nebraly, takže jsem jim nikdy extra velkou pozornost nevěnoval, a protože to je už nějaký ten pátek, co jsem je slyšel, ani si pořádně nepamatuji, jak přesně zní. Co ale vím jistě, je to, že třetí album „Нехристь“ z roku 1999 je už omračující nahrávkou, která umně kombinuje surové blackmetalové železo s neodolatelně chytlavými folkovými vsuvkami. Jenže šest let je dlouhá doba, a tak se během této doby Nokturnal Mortum posunuli směrem dál od černého kovu a jejich čtyřka „Мировоззрение“ (známá také jako „Weltanschauung“) je takřka čistý folk metal s jen lehkou blackovou patinou. Ale co „Голос сталі“, které vychází po dalších čtyřech letech? Nutno říct, že s novinkou kapela opět pokračuje ve svém vývoji dopředu, jenže směrem, jaký bych si jen těžko kdy tipnul.

Úvodní instrumentální folkové intro „Пролог“ však víc klame, než navnazuje na věcí příští, protože po takovémto počátku jsem opravdu nečekal, že následující hodinka hudby bude vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadá. „Пролог“ totiž mně osobně docela naznačoval, že „Голос сталі“ je prostě jen mladší dvojče „Мировоззрение“. Opak je však pravdou, přestože mi to tak na první poslech nepřišlo tak zřetelné. Nečekejte zase, že by Nokturnal Mortum hodili celou minulou desku za hlavu a začali skákat z žánru do žánru, vždyť jistá kontinuita byla v jejich diskografii vždy cítit, ale jde o to, že skupina své hudební myšlenky z „Мировоззрение“ obohatila o pro sebe dosud nevídané prvky a v důsledku tak sama sebe posunula směrem dál. Právě v tom spočívá onen vývoj na „Голос сталі“.

Ani druhá „Голос сталі“ však ani v nejmenším nenaznačuje, co za „úlety“ bychom měli očekávat. Ve své podstatě se jedná o velmi dobrou písničku, která by se, snad až na občasné mocné závany z tábora nesmrtelné legendy Bathory, mohla klidně vyskytovat i na „Мировоззрение“. Takže svým způsobem jde o velice vkusný otvírák. Zato v hned následující „Валькирия“ cítím jistou podobnost s albem „Jilemnický okultista“ od Čechů Master’s Hammer (nedivte se, Master’s Hammer je podzemní legenda, zasvěcenými uznávaná po celé Evropě), aby se po přibližně čtyřech minutách zvrhla v předlouhé prog-rockové kytarové sólo, za nějž by se nemuseli stydět ani takoví Pink Floyd!

Čtvrtá skladba s hrdým názvem „Україна” je zase o kousek folkovější, avšak zdobí ji velice zajímavý zpěvný refrén. Překvapením je ale opět sólo, které je tentokrát čistě heavymetalové. Takový šok jako v předchozím případě to ale není. Každopádně, jedna z nejexperimentálnějších písniček přichází vzápětí. Po úvodním nástupu se „Моєї мрії острови“ zvrhne do další pasáže, jež jako by vypadla z dílny Pink Floyd, a když už myslíte, že vás nic nepřekvapí, objeví se klávesy à la Dark Tranquillity. Že je to všechno neuvěřitelné? Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak bych se také myslel, že ano.

Jen pro pořádek, aby to nevypadalo, že Nokturnal Mortum pouze vykrádají velké množství žánrově rozdílných kapel a kousky z toho slepují dohromady, všechna použitá přirovnání jsou jen z mé hlavy, abych vám přiblížil, jak „Голос сталі“ zní. Ve skutečnosti bych to spíše než kopírováním nazval stejnými výrazovými prostředky zasazenými do zvuku a nálad Nokturnal Mortum. To nic ale nemění na faktu, že album je na poměry žánru dosti experimentální a velmi, velmi pestré, což je jenom dobře, protože se díky tomu řadí takové ty „hledačské“ desky, v nichž je neustále co objevovat, a které nezačnou nudit ani po velkém množství poslechů. Dokonce ani velká délka skladeb by vás neměla odradit, neboť skupina nemá problém s udržením posluchačovi pozornosti i za hranicí 10 minut.

Tak kde je tedy ten háček? Že by v přílišné roztříštěnosti nahrávky způsobené nepřeberným množstvím různorodých motivů? Omyl, dámy a pánové. I s tímhle si Nokturnal Mortum dokázali bez větších problémů poradit. Byť to možná zní jako protimluv, přesto všechno drží „Голос сталі“ pohromadě jako pevná skála. Žádný háček nehledejte, žádný tam není. Nokturnal Mortum prostě a jednoduše stvořili velkou nahrávku. Nic víc, nic míň. Přesto dávám „jenom“ devět bodů. Přece jenom tu fošnu poslouchám zatím jen pár dní (to ale nic nemění na tom, že jsem ji za jeden den zvládl otočit i sedmkrát a pořád mě to bavilo). Zeptejte se mě na „Голос сталі“ za nějaký ten rok a já vám povím, jak si doopravdy stojí.

Co říct závěrem? Já myslím, že říkat již nemusím nic. Vše již totiž bylo řečeno v předešlém textu. A tak vám netradičně na konec doporučím ještě jednu skladbu, kterou jsem v předešlých řádcích nezmínil – nádhernou, závěrečnou „Біла вежа“. Tentokrát ale podle nevyzvoním, co za perly se v ní ukrývá, ať z toho taky něco máte. Snad jen prozradím, že je tato kompozice opravdu lahůdková a zároveň celé „Голос сталі“ završuje vskutku s noblesou.