Země: USA Žánr: industrial / EBM Datum vydání: 14.2.2020 Label: Cleopatra Records Tracklist: 01. Fiction 02. Until the Pain Is Gone 03. Sowing Discord 04. Murder Suicide 05. Equalizer 06. Birthright 07. Decay, Decay 08. First Blood 09. Nevermore 10. Right Now 11. Persephone 12. Cold Black 13. 13 Hrací doba: 59:54 Odkazy: facebook / bandcamp

Formace jako Not My God mají pro recenzenta tu výhodu, že se nemusí moc rozmýšlet, čím by měl svou kritiku začít. Řešení se totiž nabízí samo – stačí jen letmý pohled na sestavu. Tyhle informace před čtenářem jednoduše nelze zamlčet, takže jestli ještě nevíte, kdo za tímhle projektem stojí, připravte se na dva odstavce plné doučování.

Not My God spojuje dvě výrazné persony industrial(rockové) muziky. Tou první je původem švédský muzikant Tim Sköld, jenž má toho na triku fakt hromadu, takže nebudu vyjmenovávat úplně všechno. Co se těch nejznámějších věcí týče, tak určitě nelze vynechat glammetalové Shotgun Messiah, industriální kultovku KMFDM ani její jednorázové alter ego MDFMK, sólovou kariéru nebo několikaleté hraní u Marilyna Mansona. Slušné portfolio, do něhož od roku 2018 přibylo rovněž členství u Psyclon Nine…

…čímž se dostáváme ke druhé polovině Not My God. Kapelu totiž doplňuje Nero Bellum právě z Psyclon Nine. Ten se sice nemůže chlubit takovou řádkou kapel, ale zase se může pochlubit pokokot silnými deskami v rámci svého hlavního projektu a také hromadou feťáckých eskapád. Každopádně to byl primárně on, kvůli komu jsem se o Not My God začal zajímat. Sköld mi sice nevadí, ale nemám potřebu jeho muziku nějak zvlášť vyhledávat. Zato Psyclon Nine mám moc rád, jejich pecky valím v přehrávači pravidelně a občas si s chutí poslechnu i celou placku v kuse.

Nevím, jak přesně měli hoši rozdělenou zodpovědnost co se týče komponování a instrumentální stránky, ale minimálně vokálně si bere výrazně víc prostoru Tim Sköld, jehož zpěv provází drtivou většinou bezejmenné nahrávky. Nero Bellum se svým charakteristickým zkresleným skřehotem spíš jen dělá křoví, ale občas se taky ozve, viz třeba „Decay, Decay“. Předpokládám tedy, že Bellum měl na starost víc muziky. Ostatně, smysl by to dávalo, poněvadž některé industriální plochy na desce nechají vzpomenout na Nerovy improvizované elektronické sólo sety, jejichž záznamy můžete na YouTube najít.

Přestože mají oba borci bohaté zkušenosti s mícháním elektronické a kytarové hudby, v rámci Not My God se na rockovou složku kompletně vydlabali a jedou čistě v industrial / EBM soundu. Kdo by se ale po tomhle sdělení začal těšit na nějakou divočinu třeba ve stylu raných desek Psyclon Nine, toho budu muset zklamat, jelikož Not My God se vydávají odlišnou cestou.

Směřování a pojetí alba vlastně nastavil již úvodní singl „Fiction“. Jede se spíš ve středním, trpělivě tepajícím rytmu, jejž doplňují atmosféricky zaměřené synťáky. Tím pádem vlastně dává smysl, že do toho zpívá především Sköld, protože Nerův jekot pasuje víc do agresivnější palby, jíž si ostatně užívá dost ve své domovské skupině.

Zmiňovaný singl „Fiction“ se mi sice líbil, ale tak trochu jsem v předstihu doufal, že dojde i na nějaké svižnější songy. Což se, jak už padlo, nestalo, a proto jsem byl na první poslech trochu zklamán. U spousty elektronických alb se mi stává, že mě rychle omrzí, pokud celou dobu lpějí na jedné rychlosti. Rychle jsem ale zjistil, že ono zklamání nebylo na místě, neboť „Not My God“ na podobné neduhy netrpí. Skladby mezi sebou nesplývají a prakticky všechny dokážou nabídnout nějaký výrazný motiv, díky němuž si své místo na nahrávce obhájí.

Celé to funguje i z toho důvodu, že Not My God se nezabývají tanečností a sázejí víc na atmosférickou stránku a potemnělou náladu. A to se jim daří, aniž by se hudba uchylovala k nějaké ubrečenosti nebo „emo“ výlevům.

Přiznám se, že v předstihu jsem byl na debut Not My God zvědavý, ale trochu jsem se bál, že album nakonec nebude tak dobré. Šlo nicméně o zbytečné obavy, protože ve finále z toho vylezla příjemná záležitost, s níž jsem strávil uspokojivé množství času. Za mě tedy naprosto v pořádku.