Země: USA Žánr: melodic black metal Datum vydání: 22.11.2019 Label: 20 Buck Spin Tracklist: 01. L’autrier m’en aloie 02. Ceres in Emerald Streams 03. In the Garden of Hyacinths 04. Palästinalied 05. The Palms of Sorrowed Kings 06. Morrígan 07. Per tropo fede 08. Lone Isle 09. Asleep in the Bracken 10. Quant voi la flor novele 11. Emanations Before the Pythia 12. In hoc anni circulo Hrací doba: 49:32 Odkazy: – K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Když jsem byl kdysi ještě ve fázi objevování a poznávání black metalu, ale už jsem měl jasno o tom, že právě tenhle žánr je pro mě tím pravým, tvrdíval jsem, že se mi líbí všechny formy a subžánry. Až postupem času, kdy jsem si ještě více ujasnil, co vlastně od hudby chci a očekávám, jsem si uvědomil, že to není pravda a že jisté odnože black metalu mě vlastně nijak nezajímají. Jednou z takových je melodic black metal.

Byly i doby, kdy jsem si myslel, že melodie je pomalu sprosté slovo. I dnes je pro mě důležitější zvuk a aura nežli silné ústřední motivy a písničkovost, k níž melodická hudba obecně spíš tíhne. Je-li ovšem melodie dobrá a vkusně zakomponovaná, rád ji (d)ocením. Vyloženě melodickou muziku nicméně nevyhledávám a moc mě neoslovuje, což ostatně bude i důvodem toho, proč jsem nepřišel na chuť právě melodic black metalu. Stále čekám na nějakou skupinu anebo alespoň desku z tohoto subžánru, která by mě skutečně zaujala v plném slova smysl. Již bych si poslechnul a řekl si, že tohle je kurva ono. Třeba v nepříliš vzdáleném symphonic black metalu jsem nějakou takovou objevil (Anorexia Nervosa nebo italští Nazgûl). Z melodic black metalu mě však nic takhle jasného nenapadá. Snad jedině nějaké staré věci od Cradle of Filth nebo Old Man’s Child jsou vcelku dobré, jestli to někdo uzná…

Obsequiae ze Spojených států amerických jsem měl v hledáčku už nějakou dobu, protože jsem doufal, že právě oni by mě konečně mohli přesvědčit, že i melodic black metal má něco do sebe, umí-li jej někdo podat v patřičné kvalitě a bez zbytečného kýče. Vzpomínám si, že jejich druhé album „Aria of Vernal Tombs“ udělalo v roce 2015 docela slušný ohlas, ale sám jsem neměl příliš vůle se mu věnovat. Slyšel jsem to asi jednou z rychlíku a poté jsem dal od té všudypřítomné zvonivé kytary ruce pryč.

Třetí dlouhohrající desce „The Palms of Sorrowed Kings“ jsem se nakonec rozhodl věnovat větší píli, přestože i tady jsem měl sto chutí s tím po prvním poslechu seknout. Ta trylkující kytara jednoduše není moc pro mě, a jak na to člověk není zvyklý, tak to fakt vysírá. Nakonec jsem ale novince Obsequiae nějaký prostor přece jenom věnoval.

Jakmile jsem si zvyknul a začal ten sound tolerovat, tak se ukázalo, že občas to fakt není úplně blbé a některé konkrétní písně / momenty mi přijdou docela povedené. Zajímavým zpestřením je také zvuk harfy, který vynikne v mezihrách „L’autrier m’en aloie“, „Palästinalied“, „Per tropo fede“, „Quant voi la flor novele“ a „In hoc anni circulo“. Fanda ze mě ale nikdy nebude, tím jsem si docela jistý. I po nemalém počtu pokusů mám problém dát těch padesát minut v kuse, protože neustálý příval kytarových melodií mě prostě po čase začne prudit. Obzvlášť když občas mi některé z nich přijdou za hranou míry kýče, jakou jsem ještě ochoten skousnout.

Přesto tak nějak cítím, že ve svém ranku Obsequiae patří k tomu lepšímu. Neznamená to, že se mi „The Palms of Sorrowed Kings“ opravu líbí, ale už jen skutečnost, že mi to celé nepřijde jako jedná obrovská patetická mrdka a byl jsem ochoten to po relativně delší dobu tolerovat, leccos napovídá a lze ji považovat za částečný úspěch. Řekl bych každopádně, že nemám ani tak problém s kvalitou Obsequiae v rámci jejich stylu, jako spíš se samotným stylem a pojetím obecně.