Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute

Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute

Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute
Země: Německo
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 18.5.2012
Label: GUN Records

Tracklist:
01. Unzerstöbar
02. Zwei Schritte vor
03. Such mich, find mich
04. Bis der Spiegel zebricht
05. Die Gesiter die ich rief
06. Bonobo
07. Deine Eltern
08. Kleinstadtboy
09. Regen
10. Kosmonaut
11. Komm zurück
12. Aus meiner Haut
13. Seemansrose
14. Unendlich

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych se přiznal, německá rocková tvorba mi až na několik čestných výjimek nic neříká. Hlavně proto, že nemám příliš v lásce jazyk, kterým se u našich západních sousedů mluví. Řekněte upřímně, nebyli by třeba takoví Rammstein mnohem lépe poslouchatelní, kdyby zpíval Lindemann anglicky? Myslím, že určitě, a proto je řadím spíše na okraj svého oblíbenostního spektra. Zmíněnou výjimku však tvoří jejich starší bráškové Oomph!, kteří jsou s Rammstein často srovnáváni. Nejsou sice tolik světoznámí a v žádném případě nemají tak velkou fanouškovskou základnu, ale to neznamená, že by nestáli za poslech. Právě naopak!

Oomph! těsně před vydáním nového alba avizovali menší odklon od své dosavadní tvorby, což se samozřejmě neobešlo bez nespokojených reakcí skalních fanoušků. S čistým svědomím mohu potvrdit, že skutečně ke změnám došlo, ale nejedná se o nic natolik zásadního, aby se dalo říci, že kapela obrátila svou dosavadní tvorbu hlavou dolů a kompletně změnila styl. Ve skutečnosti je nová deska spíše pokračovatelem předchozího počinu “Monster”, kterou svým způsobem rozšiřuje a v nejednom bodě i prohlubuje. Posluchač je tedy vtažen do příjemného a spíše umírněného rockového alba s elektronickými vlivy, které ale nešetří zajímavými nápady a vkusným provedením. Pro někoho, kdo je zvyklý na starší tvorbu v podobě drsnější koncepce možná bude tato definice znít děsivě, opak je ale pravdou. Oomph! se vlastně nikdy nebáli experimentovat, ale také nikdy nic nepřepískli a s každým albem se citlivě posunuli někam maličko jinam.

Hudba těchto tří Němců stojí a vždy stála na vodících klávesových linkách doplněných elektronikou. “Klasické” rockové nástroje typu kytara a bicí zde hrají spíše podpůrnou roli, což ale novým skladbám neubírá na tempu ani dynamičnosti. Ve skutečnosti je výsledný mix písní natolik specifický, že si je snadno zapamatujete i po několika málo posleších a budete se divit, jak snadno se některé z nich dostanou do hlavy, kterou posléze odmítají opustit bez toho, aniž byste si je padesátkrát denně přejeli znovu dokola. Zpěvák Dero Goi (který jako již tradičně celé album i nabubnoval) má rovněž podmanivý a silný hlas, který vyniká především ve středních polohách. Po hudební stránce je tedy “Des Wahnsinns fette Beute” téměř bez chyby. Podíváme se nyní blíže na jednotlivé dílky této skvostné skládačky.

Otevíračka “Unzerstörbar” (anglicky “Unbreakable”) nasadí hned od začátku rychlé tempo podpořené silnou kytarovou linkou, která zpomalí pouze ve fázi těsně před refrénem a na samém konci, kde si jinde dynamický refrén poslechneme v pomalejší akustické verzi. Pro začátek super. “Zwei Schritte vor” (“Two Steps Forward”) je prvním a prozatím posledním singlem nového alba. Osobně si myslím, že se jedná o jednu z nejslabších písní na albu, byť chytlavý refrén zachraňuje, co se dá. Klip se válí někde tady kolem. “Such mich, find mich” (“Look for Me, Find Me”) mě zpočátku dost vylekala, protože je celá laděná do dunivého rytmu techna, či jak se onen styl, při kterém lidé hází hlavou do stále stejného dusání, jmenuje. Jinak se jedná o celkem inveční záležitost a po několika pokusech jsem jí přišel docela na chuť. Následuje první z pomalejších kusů – “Bis der Spiegel zerbricht” (“Until the Mirror Breaks”). “Die Gesiter die ich rief” (“The Spirits that I Called”) vyniká hlavně skvělým refrénem a vyváženým poměrem klásové linky spojené s elektronickým doprovodem. “Bonobo” je silně návyková záležitost, kterou ani nelze slovy popsat, pouze doporučit. Jeden z vrcholů alba. “Deine Eltern” (“Your Parents”) jede hodně přes elektroniku, stojí za poslech.

Druhá polovina alba začíná silně kontroverzní “Kleinstadtboy” (“Small Town Boy”), která zní i na poměry Oomph! velmi netradičně. Následuje melancholicky laděná “Regen” (“Rain”) a střednětempý “Kosmonaut” (“Cosmonaut”). Další vrchol – “Komm zurück” (“Come Back”), která je v refrénu podpořena doprovodem v podobě trumpet, kterýžto nástroj vpravdě nenávidím, ale celkovému vyznění jen prospívá. “Aus meiner Haut” (“Out of my Skin”) je taktéž pomalejší klasicky rocková skladba, po které ale následuje nejlepší song alba – “Seemannsrose” (“Sailor’s Rose”). Někde jsem četl, že se jedná o předělávku staré námořnické písně (jak ostatně napovídá i název sám). “Růže” opravdu zní, jako by byla nahrána v přístavní hospodě plné potácejících se kapitánů a opilých lodníků, což jí dodává nádech zvláštní atmosféry, kterou tak obdivujeme na pirátských filmech. Závěr patří smutné “Unendlich” (“Infinity”).

Vzato kolem a kolem je “Des Wahnsinns fette Beute” výborné album, které určitě osloví jak dlouholeté příznivce kapely, tak i nastoupivší nováčky. Oomph! si zkrátka udržují vysoko posazený standard a mohu říci, že na málokterou kapelu se dá co se týče kvality spolehnout více.


Další názory:

Klidně se přiznám, že na tvorbu Oomph! nejsem nijak velký odborník, popravdě řečeno znám trochu zevrubněji pouze některé songy z klipů, přesto mě na první poslech praštilo do uší, jak moc je novinka “Des Wahnsinns fette Beute” oproti minulosti taková odlehčená, viz třeba singlovka “Zwei Schritte vor” (ačkoliv ta ve výsledku nakonec zas tak špatná není). A upřímně, bylo to překvapení poněkud nemilé, přesto bych jej ještě klidně přežil, nicméně mi na albu vadí jeho přílišná nevyrovnanost. Najdou se zde i opravdu dobré songy (“Such mich, find mich”, “Deine Eltern”, “Kleinstadtboy”), ale také neskutečně debility (třeba uchcanosti jako “Bis der Spiegel zebricht”, “Regen” nebo “Unendlich”) a mezi tím spousta průměru. A to mi přijde velká škoda, jelikož Oomph! rozhodně umí udělat i kvalitní songy (například výše zmiňovaná trojička, která šlape jak hodinky… především čistě elektronická “Such mich, find mich” má opravdu koule), ale jako celek “Des Wahnsinns fette Beute” dle mého názoru nefunguje, což ani těch několik slušných pecek nezachrání. A od toho, že se jedná o album, které je setsakra nevyvážené, které nedrží pohromadě a u něhož více jak polovina tracklistu spíše otravuje, než aby bavila, se odvíjí i nízké hodnocení. Samozřejmě neočekávám, že by to dnes Oomph! valili stejně ostře jako v dobách takového “Sperm”, ale požadavek, aby nahrávka bavila, podle mě není zas až tak přehnaný… a “Des Wahnsinns fette Beute” bohužel (alespoň mě) až na pár konkrétních položek nebaví…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.