Země: Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 26.8.2014 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Eternal Rains Will Come 02. Cusp of Eternity 03. Moon Above, Sun Below 04. Elysian Woes 05. Goblin 06. River 07. Voice of Treason 08. Faith in Others Hodnocení: Kaša – 8,5/10 Ježura – 8,5/10 Zajus – 8,5/10 Skvrn – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,4/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dlouhá léta se zdálo, že vše, na co švédští progresivci Opeth sáhnou, se změní ve zlato. Už jejich raný vývoj nenasvědčoval ničemu jinému. Ještě předtím, než se ocitneme v letošním roce, si tedy pojďme jen tak letmo projít jejich diskografii, aby i ti, kteří doposud tuto partu míjeli, měli alespoň částečnou znalost toho, co všechno vydání “Pale Communion” předcházelo. Jak už jsem nakousnul, hned první alba Opeth byla svým způsobem předurčením k tomu, co Mikael Åkerfeldt se svou družinou předváděl v mnohem úspěšnější podobě po několik dalších let. Neříkám, že “Orchid” a “Morningrise” byla již svého času velká alba, na něž se všeobecně pohlíželo jako na klenoty progresivně extrémního metalu (koneckonců jsem v té době byl s hudbou zcela někde jinde, takže s jistotou to říci ani nemohu), ale už na svých prvních albech se Opeth ukázali jako takřka hotová kapela, kterou sice postihla jistá forma dalšího vývoje, jež se i do aktuální desky podepsala, ale v té době se jednalo o vývoj zcela logický a pochopitelný.

Následující řadu alb – “My Arms, Your Hearse” počínaje a “Damnation” konče – považuji za početnou esenci toho nejlepšího, co kdy pod hlavičkou Opeth vzniklo, a nebojím se tvrdit, že i vznikne. Ačkoli chovám k Åkerfeldtovi řádný respekt, tak v čele s dvojicí “Still Life” a “Blackwater Park” jsou tohle alba, která si zaslouží vlastní pomník. Postupné prolínání progresivně rockových pasáží plných magické melancholie se mísilo s hrubými death metalovými pasážemi s takovou jistotou a grácií, že se to dodnes zdá až neuvěřitelné. Posouváme se opět o několik let kupředu k dvojici “Ghost Reveries” a “Watershed”. Alba, z nichž zejména to první považuji stále za skvělé, ale která už znamenala jistou míru stagnace oproti předchozím nahrávkám, kde se tak sice do jisté míry dělo taky, ale vzhledem k jejich kvalitě to nebylo tak zřejmé. “Watershed” je pak už “jen” dobré album, jež má mouchy a při jehož poslechu už to vypadalo, že každá studnice nápadů jednou musí nutně vyschnout.

Jako by se s tím Mikael Åkerfeldt nechtěl smířit, tak se rozhodl tvorbu svého dítka Opeth posunout někam jinam. Dozadu. A když říkám dozadu, tak tím myslím do 70. let. A tím se dostáváme do současnosti k předchozímu výtvoru “Heritage”. Asi nejrozporuplnější počin Opeth, který naprosto rezignoval na death metalové party (ono se tak stalo už jednorázově na “Damnation”, ale tam byl důvod vytvoření katarze k temnému “Deliverance” zřejmý a pochopitelný) a Mikael opustil svůj hrubý growl a zaměřil se pouze na čistou formu svého zpěvu. Písně se zkrátily, zjednodušily a výsledkem tak byla kombinace progresivního rocku s klasickým hard rockem, jenž si sice ponechával některé z poznávacích znaků dosavadní tvorby Opeth, ale pro fanoušky to byl šok. Změna, která přišla zničehonic. Skladby mnohdy působily jako násilně skládané z několika různých motivů, což “Heritage” rovněž neprospělo. Výsledek tak byl rozpačitý. Na jednu stranu kvituji chtíč kapely neustále se vyvíjet, ale až křečovitá snaha být za všech okolností retro Opeth nevyšla.

Åkerfeldt se však nenechal zviklat a nevytasil se s porcí klasického Opeth progresivního metalu, což by mu fanoušci zcela jistě sežrali i s navijákem, ale pokračuje v linii tvrzení, že death metal už jej nebaví, a “Pale Communion” je tak přímým nástupcem “Heritage”, ačkoli po jeho poslechu bych jej zařadil spíš mezi “Watershed” a “Heritage”. Ponechává si v sobě mnohem víc z atmosféry starších desek a připomíná spíš vývojový stupeň mezi těmito alby. Oproti “Heritage” je “Pale Communion” albem melodičtějším, uvolněnějším a hlavně vyrovnanějším a ve všech ohledech dotaženějším. Pryč jsou nesmělé pokusy o psychedelický rock v podobě nudné “Famine” nebo rychlé hard rockové palby jako “Slither”, které akorát nabourávaly celkovou atmosféru předchozího počinu. Novinka je promyšlenějším a ve své náladě daleko ucelenějším počinem, jemuž chybí k dokonalosti jen málo.

“Pale Communion” vychází z cesty, kterou Opeth ušli v průběhu svých předchozích deseti alb, nicméně velký vliv je možno cítit i ze “Storm Corrosion”, což je deska stejnojmenného projektu, kde se dohromady spojili Mikael Åkerfeldt a Steven Wilson. Hlavně v akustických pasážích jako bych cítil skladatelský vklad Wilsona, jenž novinku mixoval. Jinak je samozřejmě vše při “starém”. Kytarová souhra Mikaela s Fredrikem Åkessonem není v takto laděných skladbách, kdy se na sebe vrství akustická a elektrická kytara, na první poslech natolik nápaditá, jako tomu bylo dříve, ale stejně se najdou momenty, z nichž mi naskakuje husí kůže (“River”). Martin Méndez a Martin Axenrot jsou ve všech momentech suverénní a třeba u Axenrota mi “Pale Communion” přijde jako jeho nejlepší výkon od té doby, co se před “Watershed” k Opeth připojil. Jeho jednoduchá oldschoolová hra mi do promyšlených deathový pasáží příliš nevoněla, ale zde jako by se znovu našel. Opravdu fantastická práce a znovu musím poukázat na “River” se skoro až jazzovým feelingem v druhé volnomyšlenkářské polovině její hrací doby. No, a nakonec nám zbyl novic Joakim Svalberg, jehož klávesy jsou oproti “Heritage” vytažené do popředí výsledného mixu a člověk si je tak může plně vychutnat i v momentech, kde vlastně “jen” doplňují ostatní nástroje, které v té chvíli mají na navrch (“Cusp of Eternity”).

Hlavní mozek Åkerfeldt tentokrát nepřipustil žádné pochybnosti a na “Pale Communion” vměstnal jen ty nejlepší nápady, jež se mu během těch tří let sešly pod rukama. Začíná to již úvodní “Eternal Rains Will Come”, jež šikovně připraví posluchače na všechno, co následně přijde. Od poklidného akustického úvodu se pomalu přejde v melodickou souhru všech zúčastněných, kde vyčnívá hlavně Åkerfeldt s plným melodickým vokálem, s nímž si snad ještě nikdy nevyhrál tak moc jako na novince, protože zní fantasticky. Z instrumentálního hlediska mě zaujalo hlavně kytarové sólo, které stejně jako celá skladba jako by vypadlo ze 70. let, ovšem razítko s pečetí Opeth je zřejmé nejen na zvuku kláves, ale i rytmické práci, takže i když je inspirace jasná, vyložené asociace mě napadají jen vzdáleně. “Cusp of Eternity” byla uvolněna jako první ochutnávka a jako takovou jsem si ji rychle oblíbil. Líbí se mi letmý východně orientální závan klávesových a kytarových melodií, jež se vznášejí jako hedvábný šátek nad přesným riffováním. V kontextu celé nahrávky ztratila část svého lesku, protože oproti ostatním kompozicím je přímočařejší a prvoplánovější, ale jinak velmi zdařilý kousek se skvělou vokální linkou.

Následuje rozmáchlá “Moon Above, Sun Below”, jež se zastavila až za hranicí deseti minut. Zpočátku jsem se v ní ztrácel, protože mi přišla zmatená a jednotlivé nálady, které se každých pár minut obmění, se zdály náhodně seskládané, ale netrvalo to dlouho a získala si mne na svou stranu. Pokud jsem mluvil o absenci growlingu, tak něco, co jej vzdáleně připomíná, vypustí Mikael Åkerfeldt z úst v úvodu druhé minuty v lince, kdy zpívá “…they will eat from your head”. Je to sice prkotina, ale i taková chvilka má silnou atmosféru, jejíž magii ještě o chvíli později podtrhuje melotron. Prostřední pasáž je pak z říše snů progresivní rocku, kde se spolu jednotlivé nástroje bijí jako smyslů zbavené a přesto je z každé vteřiny cítit pevně daný řád, kdy každý hraje ve prospěch vyššího celku. “Elysian Woes” je takovou tou klasickou akustickou písní Opeth, které se tu a tam na albech objevily i v minulosti. Líbí se mi její melodie a ponurá nálada, jež z ní vyzařuje. Přestože akustická krásně zvoní, tak na pozitivní energii zapomeňte a spíš se připravte na nemalou dávku temného neklidu.

No, a na závěr je tady dvojie “Voice of Treason” a “Faith in Others”, jež představují důstojný závěr této skvělé nahrávky. “Voice of Treason” začíná pomalu, za zvuků kláves a orchestru připomínajícím svým orientálním nádechem “Ghost Reveries” a skladbu “Beneath the Mire”, ovšem jak postupně plyne, tak jako by přitvrzovala rytmická sekce, až se stane, že akustické kytary v závěru pohání dvoukopáková lavina Martina Axenrota. Zřejmě nejtvrdší moment celé nahrávky kupodivu vůbec nepůsobí rušivě. Zbývající “Faith in Others” mi moc k srdci nepřirostla. První polovina je sice velmi křehká a teskná, až se člověku chce sáhnout po kapesníku, ale mě zaujala spíš její druhá polovina, do níž pomalu a jistě spěje. Vrchol celé skladby pak přichází těsně před jejím závěrem, když kapela exploduje ve velkém finále za zvuků smyčců, které pak o samotě dotáhnou “Faith in Others” do finiše.

Jestli jsem doposud tu a tam pochválil souhru nástrojů všech pěti členů, tak “Goblin” by si v tomto směru vysloužila medaili. Relativně krátká instrumentálka, již člověk musí slyšet. Ta se nedá popsat slovy. Za sebe pouze vyzdvihnu klávesové sólo v druhé polovině, v němž se Joakim ukázal jako velmi hodnotná náhrada za odejitého Pera Wiberga. Nevýrazně zpočátku působí “River”, která se může zdát jako další akustická písnička, jejíž první půle připomíná kombinací akustické a sólové kytary něco z pozdější tvorby Stevena Wilsona, ale v druhé polovině se zlomí v neutichající prog rockovou jízdu, jejíž druhá polovina svým tematickým zaměřením navazuje na předešlého “Goblina”.

Přiznám, že ještě před dvěma týdny jsem na “Pale Communion” nahlížel o poznání střízlivěji a byl jsem přesvědčený, že budu bodovat někde kolem 7 bodů, ale s tím, jak ve mně “Pale Communion” začalo dozrávat, tak jsem se do něj nořil čím dál hlouběji, až jsem si na něm vypracoval nemalou závislost. Jako celek je dokonale vybalancováno a výsledná atmosféra jako by byla poskládána z jednotlivých střípků, kdy jeden je víc košatá náladotvornost (“Moon Above, Sun Below”), tu zase elegantní prog rock v podání “River” nebo akustická teskná melancholie (“Faith in Others”), ovšem nic se spolu nebije a tvoří kompaktní celek. Ať se na novinku Opeth dívám ze všech možných směrů, tak je mi výsledkem velmi vyrovnaná a atmosfericky skoro dokonalá nahrávka, v níž jsem po průměrném “Heritage” už ani nedoufal. A stalo se. Skvělá placka, při jejímž poslechu zapomínám, jak moc mi chybí kombinace death metalu s rockovou něžností z období “Still Life” a “Blackwater Park”.

---

Další názory:

Nejsem a nikdy jsem nebyl kdovíjakým příznivcem progresivního rocku, nikdy mě moc nebrala 70. léta a na rozdíl od podstatné části metalové obce jsem nikdy neujížděl na Opeth. “Pale Communion”, která v sobě tohle všechno snoubí, mě ale přesto dostalo způsobem, jakým se to podaří málokomu. Je to deska, která nabízí fenomenálně bohatou a promyšlenou instrumentální stránku (úžasně subtilní bicí a jemná, leč košatá práce kytar, to je prostě balzám na duši), krásné melodie, skvostný vokál Mikaela Åkerfeldta a především naprosto bezkonkurenční atmosféru, do které se člověk sice ponoří zcela bezděčně, ale od toho okamžiku se už jen kochá a užívá si zřejmě nekonečné objevování drobných i větších krás, jimiž Opeth album naplnili až po okraj. Přestože je “Pale Communion” mimořádně vyrovnaná nahrávka, pokaždé mě naprosto uzemní skladby “Eternal Rains Will Come” a “Moon Above, Sun Below”, přičemž zejména druhá jmenovaná mi čím dál tím více připadá být vyloženě geniální, a to v každé jedné z mnoha poloh, které na ploše svých jedenácti minut vystřídá. Ostatní kusy ale prakticky nezostávají a pokaždé, když mi dohraje závěrečná “Faith in Others”, mě hřeje vědomí, že jsem strávil čas ve společnosti nesmírně výjimečné desky. Popravdě řečeno, až na jednu výjimku jsem nic lepšího letos ještě neslyšel. Skvost…
Ježura

Opeth sice na “Pale Communion” přináší přesně to, co jsem od nich čekal, přesto jsem však překvapen, jak ohromnými změnami tato kapela během relativně malého množství alb prošla a jak sebevědomě se nyní ve svém novém kabátu cítí. “Heritage” nebylo špatné album, přišlo mi však přinejmenším nevyrovnané. Právě v tom pro mě tkví hlavní rozdíl mezi oběma alby – tam, kde mi “Heritage” přišlo místy nedotažené, je “Pale Communion” promyšlené a cílevědomé. Mikael Åkerfeldt se při skládání novinky opět značně inspiroval u kapel z let sedmdesátých a tím vzniklý retro nádech je jen těžko přeslechnutelný. Přesto však z mého pohledu zůstává jasně zřetelné, že posloucháte album Opeth. Takovouto inspiraci při zachování vlastní tváře musím jednoznačně pochválit. Nečekaně však nelze ignorovat ozvěny “Storm Corrosion”, alba, které Åkerfeldt natočil spolu se Stevenem Wilsonem a které mělo být třetí částí trilogie, jež započalo právě “Heritage”. “Pale Communion” tím získalo zvláštní ponurost, jež je zřetelná třeba v krátké “Elysian Woes”. Pochválit musím i jemnou práci Opeth s orchestrální částí alba. Na jednu stranu si jí možná ani vyloženě nevšimnete, jak nenápadná je, na stranu druhou následně zjistíte, že mnohdy jsou to právě orchestrální prvky, které hudbu samotnou od základu tvoří a nejen v detailech dotvářejí. Když dosadím výborné kytarové pasáže v rychlejších částech alba a bezvadný Åkerfeldtův zpěv (ve “Voice of Treason” nemá chybu), těžko můžu hodnotit za méně než osm a půl bodu.
Zajus

Progresivní rock není žánr, ke kterému by choval na rozdíl od kolegů nějaké výraznější sympatie. Nic proti téhle hudbě nemám a v rámci hloubání v albových archívech je mi rozhodně blíž než třeba NWOBHM, ale nějaký srdcový vztah, to ne. I proto mě trochu štve, že Opeth nejspíš už nikdy nepřijdou s death metalovými kytary a growlingem. Nicméně kdybych se takhle naštval pokaždé, ani bych se nezlobil, neboť “Pale Communion” je po nevalně přijatém “Heritage” trefou do černého. Na Åkerfeldtově družině je cítit vyzrálost a co především – ohromná chuť, která na mě dýchne pokaždé, když spustí sólo “River” nebo “Goblin”. Skvělá sóla, to je přednost dnešních Opeth – dokonale promyšlená, instrumentálně na úrovni a přesto se v nich člověk po chvíli nezačne utápět. A když už Opeth nezahrají na techničtější notu, plně to vynahradí atmosféra a melancholie, což je zase třeba případ výborné “Elysian Woes”. Má “Pale Communion” vůbec nějakou chybu? Snad jen tu, že mi není žánrově tolik blízké jako desky minulé, což je spíš výtka cílící na osobní preference a nikoliv na popření kvality. O té se v případě “Pale Communion” ani nemá cenu bavit, jelikož tady kvalita prostě je, a to nemalá.
Skvrn

---