Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: Svart Records Tracklist: 01. Vino verso 02. Tyhjä temppeli 03. Uraanisula 04. Reikä maisemassa 05. Olen aukaissut uuden silmän 06. Ympyrä on viiva tomussa Hodnocení: H. – 9,5/10 Kaša – 9/10 Stick – 9/10 Průměrné hodnocení: 9,2/10 Odkazy: web / facebook

Nemá cenu chodit příliš kolem horké kaše, tak to řeknu hned a na rovinu, ať všichni víme, na čem jsme, ačkoliv těm z vás, kteří náš skromný plátek sledují již nějaký ten čas, to je už dávno jasné. Oranssi Pazuzu jednoznačně patří mezi mé srdcové kapely; když se podíváte do informací o naší stránce, kde má každý redaktor pár svých největších hudebních oblíbenců, u toho mého jména tam mimo jiné najdete právě tyto black metalové psychedeliky z Finska. Oranssi Pazuzu mě svého času doslova posadili na prdel už svým debutem “Muukalainen puhuu” z roku 2009, který pod fantastickým atmosférickým obalem s kosmonautem v mlhovině hvězdného prachu ukrýval hypnotický black metal se silným odérem psychedelie. Jestli mě paměť nešálí, tak jsem právě zde v dobové recenzi udělil úplně první 10/10 na Sicmaggot. Rozmanité “Kosmonument”, kde Oranssi Pazuzu střídali zdrogované šílenosti s black metalovou agresí, mě dostalo stejně tak a na světě bylo další hodnocení, které u nás nepíšeme zelenou barvou, ale svítivě žlutou. Stejně tak nedám dopustit ani na společný nosič s avantgardními krajany Candy Cane (kteří se v letošním roce bohužel rozpadli), na němž Oranžový Pazuzu přišel s dalšími čtyřmi bezmála geniálními kusy, které oproti svým kolegům z dlouhohrajících počinů ani v nejmenším nezaostávaly a vyznívaly jako jakýsi mezistupeň mezi black metalovějším “Muukalainen puhuu” a psychedeličtějším “Kosmonument”, což je vlastně docela logické, když vyšel v čase mezi těmito nahrávkami.

A zde se konečně dostáváme k aktuálnímu třetímu dlouhohrajícímu opusu s názvem “Valonielu”. Nebudeme si nic nalhávat, očekávání z mé strany nebyla vysoká, byla ta nejvyšší možná. Když vám nějaká kapela jen s pouhými třemi nahrávkami zpřehází žebříčky, tak prostě nechcete, aby vás příště byť i jen trošičku zklamala, naopak čekáte, že vám vynahradí to, že o ní na každém kroku až do zblbnutí vykládáte, jaký je to hudební orgasmus. To ovšem znamená, že to má každá další deska strašně těžké, což byl zde i případ “Valonielu”. Obstáli Oranssi Pazuzu?

První poslech “Valonielu” nebyla žádná velká extáze. Hned napoprvé bylo sice znát, že půjde opět o něco vysoko nad vším okolo a že je to velice zajímavé, ale do čisté euforie to mělo dost daleko, vlastně to možná působilo místy malinko zmateně. Ale to je v pořádku, tohle je u Oranssi Pazuzu vlastně úplně normální, a pokud mi děravá paměť ještě trochu slouží, ani “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” nebyly záležitosti, které by se člověku plně otevřely na prvním rande. Netrvalo dlouho a i “Valonielu” začalo pořádně růst, stoupat a odkrývat, co všechno v něm je… a opět je toho až neuvěřitelně hodně. Především je nutné zmínit jednu věc – je to opět něco jiného. Ne samozřejmě úplně dočista jiného, jelikož to by bylo spíše kontraproduktivní; nemáte problém s určením, koho to posloucháte, protože deskou prostupuje typický rukopis Oranssi Pazuzu, přesto kapela nestojí na místě a každé její album má svojí vlastní specifičnost, což v plné míře platí i o “Valonielu”.

Skladby na “Valonielu” by se vlastně daly dost hrubě rozdělit do dvou kategorií – na dlouhé a krátké. Začněme u té druhé zmiňované. První dvě písně na desce v plné míře ukazují recept, který je typický pro většinu psychedelických žánrů – monotónní hypnotičnost v podobě opakování jistého motivu. Což, nutno říct, není pro Oranssi Pazuzu nová věc, jelikož i na předcházejících deskách místy používali to samé. “Vino verso” staví na repetitivním kytarovém riffu a vlastně i rytmice, na něž se nabaluje Jun-Hisův black metalový vokál a velké množství různých ruchů a pazvuků. Až takhle jednoduché to je, nicméně i tak zcela uhrančivé, Oranssi Pazuzu to umí poskládat tak, aby s tím člověka dostali… i když, těžko říct, jestli opravdu jednoduché, protože pod zdánlivě nesložitým povrchem tepe spousta spodních proudů, malých hříček a skrytých vrstev… zrovna při psaní recenze, to jest v době, když už má můj počet poslechů “Valonielu” blíž k padesátce než k nule, jsem právě v téhle skladbě hluboko v pozadí objevil záblesk zcela nového klávesového motivu, o němž jsem do té doby neměl ani potuchy. Jen pro jistotu upozorním… desítky pozorných poslechů a píseň, jež nemá ani pět minut. Kolik je kapel, u nichž můžete i po takové době nacházet na tak krátké ploše stále nové věci?

“Tyhjä temppeli” začne skoro až rituálním bubnováním, což náznakem může připomenout “Uusi olento nousee” z “Kosmonument”, které taktéž začínalo výraznými bicími, byť ve značně extrémnější podobě. Dále nastupuje opět monotónnost, tentokrát však spíše co do rytmiky, kdy song táhne dopředu především nádherně slyšitelná baskytara, naopak kytara zde hraje podobně jako klávesy spíše roli onoho “rušivého” elementu v podobě kosmických zvuků. To je také s podivem, co všechno za tóny jsou Oranssi Pazuzu schopni ze svých nástrojů vytáhnout a navíc tomu dát ještě smysluplnou podobu.

Čtvrtá “Reikä maisemassa” je poměrně specifickou věcí, protože se od zbytku “Valonielu” liší tím, že vlastně není vůbec metalová, ve skutečnosti bychom ji mohli chápat jako takový předěl mezi dvěma téměř stejně dlouhými polovinami desky. Jedná se o plíživou instrumentálku postavenou hlavně na baskytaře, klávesách a perkusích, v druhé části vygradovanou do velmi obskurní podoby. Naopak “Olen aukaissut uuden silmän”, nejdelší z oněch “krátkých”, je zároveň v této naší pseudo kategorii nejrozmanitější a nejpestřejší, a přestože i v ní je nějaký ústřední motiv, Oranssi Pazuzu s její podobou rozhodně hýbají a nabízejí v ní nejeden vysloveně skvostný moment. Kdybyste na mě hodně tlačili, asi bych řekl, že je to právě “Olen aukaissut uuden silmän”, která je mým nejoblíbenějším kusem na nahrávce, nicméně je to jedno, protože záležitosti jako “Valonielu” se prostě musí poslouchat jako soudržná deska, neboť jedině tak je jejich účinek největší, jakkoliv jsou jednotlivé písně extrémně silné i samy o sobě.

Kromě toho jsou na “Valonielu” přítomny dvě hodně dlouhé kompozice, ty nejdelší, jaké mají Oranssi Pazuzu doposud na kontě. Vždycky jsem tvrdil, že by téhle kapele slušelo se pustit do nějakého masivnějšího opusu, a jsem opravdu upřímně rád, že mi toto přání Oranssi Pazuzu splnili. Vždyť už i na obou předcházejících deskách byly ty nejdelší kusy – “Dub kuolleen porton muistolle” a “Kerettiläinen vuohi” na “Muukalainen puhuu”, resp. “Andromeda” a “Kaaos hallitsee” na “Kosmonument” – vždy ozdobou té dané nahrávky. Když tedy pomineme fakt, že zrovna u Oranssi Pazuzu je ozdobou nahrávky vlastně skoro každá skladba. “Uraanisula” začíná velmi poklidně, ale postupně začne gradovat a vyrůstat, Finové píseň doslova budují, přidávají motiv po motivu a po minutách svůj opus posouvají neustále kupředu. Nutno ale zdůraznit, že Oranssi Pazuzu svou stavbu jakoby v druhém sledu stále nechávají prorůstat tolik charakteristickými pazvuky jak z jiného světa. Někdy ve třech čtvrtinách se “Uraanisula” konečně zlomí do zdrogovaného black metalového pekla, které kapela nechá běsnit pouze necelé dvě minuty, aby jej pak ještě nechala o něco delší dobu odeznívat.

U závěrečné “Ympyrä on viiva tomussa”, jež dosahuje už poměrně úctyhodné čtvrt hodiny, se rozhodně dá rovněž tvrdit, že nějakým způsobem narůstá a graduje, přesto na to jde o poznání jinak než “Uraanisula”. Poměrně klidný, přesto však trochu nervní rozjezd trvá delší dobu, posléze však nabere vítr dost rychle a zhoupne se do kombinace kytarového riffu a kytarové psychedelie. Black metal zde není tak zběsilý jako v pasáži u “Uraanisula”, je spíše pomalejší, ale člověk si jej užije mnohem delší dobu a Oranssi Pazuzu s ním dále pracují opětovným nabalováním okolního “balastu”. Vlastně je to s nadsázkou píseň v písni, protože tato prostřední pasáž sama o sobě relativně připomíná úvodní “Vino verso”, akorát ne s tak výrazným riffem. Po čase se “Ympyrä on viiva tomussa” trochu zklidní a Finové nasadí výtečnou psychedeličtější pasáž, aby nakonec zase zrychlili a finále dotáhli do konce v další dávce zdrogovaného black metalu.

Na první poslechy jsem si říkal, že je “Valonielu” hodně super, ale že “Kosmonument” byl prostě lepší, přesto bych hned na začátku vypálil 8,5/10, což je stále známka, k níž se velká část zde recenzovaných alb nepřiblíží ani na dohled. Jenže ta nahrávka dokázala obrovsky vyrůst – formálně vlastně “jen” o bod, ve skutečnosti však strašně moc. Všechno, co se na začátku cesty mohlo zdát trochu nedotažené, zanedlouho začalo dávat svůj smysl, objevilo se toho ještě mnohem víc a opět se z toho vyklubala fantastická nahrávka. Nechci, aby to působilo tak, že jsem “Valonielu” prostě poslouchal do té doby, dokud jsem si na to nezvykl, abych to pak mohl vychválit do nebes, protože to jsou prostě Oranssi Pazuzu a tečka. Tak to totiž vůbec není, to album je vážně úžasné, a pokud by se opravdu upřímně nelíbilo, rozhodně bych o něm nepsal tak nadšeně, jak to dělám.

Právě to, že Oranssi Pazuzu opětovně potvrdili, že rozhodně není od věci je považovat za bez přehánění výjimečnou skupinu, je z mého pohledu hodně důležité. V tvorbě těchto Finů totiž nacházím v podstatě téměř vše, co v hudbě hledám… unikátnost, originalita, uhrančivá atmosféra, fantastické momenty, náročnost, inteligence, trvanlivost, snaha posouvat svůj zvuk dál při zachování jasné rozpoznatelnosti. To všechno ta kapela má a to všechno se nachází i na “Valonielu”. Nechci být přehnaně dramatický, ale na rovinu mohu říct, že tohle je pro mě jeden z jasných favoritů na desku roku… aktuálně je pouze snad jediné album, které by se s Oranssi Pazuzu o tento titul mohlo přetahovat (shodou okolností rovněž pořádná psychedelie), ale i kdyby nakonec v prosinci momentální nálada rozhodla v neprospěch Oranžového Pazuzu a odsunula jej “až” na druhé místo, nic to ani v nejmenším nemění na tom, že “Valonielu” je prostě fenomenální nahrávka, jež si na poli letošního roku jen stěží hledá jakoukoliv konkurenci. Prozatím dávám 9,5/10, ale zcela upřímně říkám, že už teď ve mně hlodá, jestli by to hodnocení nemělo být spíše žlutou barvou…

---

Další názory:

Oranžový Pazuzu prostřednictvím “Valonielu” opět zve své příznivce na spanilou jízdu black metalovou psychedelií a depresí a já přiznávám, že takovým materiálem se s chutí nechám unášet znovu a znovu bez známky nevolnosti či únavy. Od chladné, industrialem nasáklé “Vino verso” přes syrovou “Olen aukaissut uuden silmän” až po dvojici rozmáchlých kompozic “Uraanisula” a “Ympyrä on viiva tomussa” jen horko těžko nacházím slabších míst, která by narušovala celkovou atmosféru, jež je místy opravdu dech beroucí. Právě dvojice posledně zmiňovaných je pro mne naprostý vrchol celé desky. Popsat je není vůbec jednoduché, protože se v nich toho děje tolik, že bych potřeboval mnohem víc prostoru a stejně bych jen stěží vyjádřil dojem, který mám zejména z “Ympyrä on viiva tomussa”. Při prvních posleších mi přišla tak nějak navíc ambientně minimalistická “Reikä maisemassa”, z níž velmi vzdáleně cítím dopad raných Pink Floyd, ale netrvalo dlouho, abych si i k tomuto kousku vypracoval vřelý vztah. “Valonielu” je jedno z alb, která mě snad nikdy nepřestanou udivovat, a to přestože normálně platím za posluchače, kterému je black metal proti srsti, ale pokud se to udělá chytře, nápaditě a s psychedelickým odérem, jako opět předvedli Oranssi Pazuzu, tak nemám problém smeknout pomyslný klobouk. Fantastické album!
Kaša

Že jsou Oranssi Pazuzu originálním spolkem, bylo nasnadě už v dobách, kdy jsem slýchal superlativa týkající se jejich alba “Kosmonument”, nicméně ale nějak nebyla šance a čas k tomu, abych se věnoval soustředěnému poslechu jejich materiálu. Musím říct, že po poslechu novinkové “Valonielu” toho celkem lituji, protože koktejl, který Finové namíchali, nabízí celou plejádu chutí a roztodivných překvapení. Střetává se zde sedmdesátkový progrock s black metalovou dekadencí a nátlakem připomínajícím mi sludgové skupiny. Je vcelku jedno, zda má skladba pět nebo šestnáct minut, vždy jde o originální, nápady nadupaný monument, který přiková k židli a pustí až po odeznění prvního tónu. Upřímně lituji, že jsem se k Oranssi Pazuzu nedokopal již dříve, protože přesně takové originální spolky potřebuje black metal jako sůl.
Stick

---