Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 22.5.2015 Label: Battlesk’rs Productions Tracklist: 01. ApokalupVI 02. Cognitive Perdition of the Insane 03. Kaoïst Serpentis 04. My Angel 05. Absolve Me Not! 06. Let There Be Darkness 07. Inner Falling of the Glory of God 08. White Void 09. Asphyxiated Light 10. I in the Ocean of Worms 11. Solemn Faith Hrací doba: 56:41 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Nespočítal bych, kolikrát jsem v nějakých internetových diskuzích četl výblitek, že na obalu nezáleží, že hlavní je přece hudba. V naprosto drtivé většině případů to bylo tehdy, když nějaká kapela zveřejnila přebal své nové desky a ten byl tak infantilní, že i hovno rozmazané na plátně by působilo estetičtějším dojmem. Podle mě je takové prohlášení blbost a může jej říct snad jen člověk, který poslouchá deset skupin a jejich muziku jen stahuje – to je totiž jediná situace, kdy si dokážu představit, že je to tomu člověku fakt šuplík, co si nějaká kapela frkne na obal.

Já si naopak myslím, že přebal důležitý je a že v nezanedbatelné míře ovlivňuje nejen to, jak posluchač tu kterou nahrávku vnímá, ale dokonce i to, zdali si ji vůbec pustí. Přinejmenším u mě to takhle funguje. Když má totiž někdo na obalu hnus, tak je takřka jisté, že se s poslechem vůbec nebudu obtěžovat, protože věřím (a zkušenosti mi dávají za pravdu), že když někdo nemá soudnost co do vizuální prezentace, nemívá ji ani v samotné hudbě.  Úplně stejně to však samozřejmě funguje i opačně a stává se, že mě nějaký obal zaujme natolik, že právě na jeho základě si onu desku pustím. A přesně do téhle sorty spadají i francouzští Osculum Infame. Jakmile jsem totiž viděl obálku jejich aktuálního počinu „Axis of Blood“, na níž se nachází hustá mlha a lebky visící na oprátce, tak jsem dostal chuť se na to podívat podrobněji, jelikož jsem začal čuchat, že by mohlo jít o výborný black metalový hnus.

Tohle však není jediná zajímavá věc na Osculum Infame – hned v druhém sledu totiž zaujme i sestava, protože pod praporem téhle smečky se scházejí lidé, v jejichž minulosti se nacházejí jména jako Arkoh Infaustus, Merrimack, Glorior Belli, Reverence či Heol Telwen anebo už o trochu méně známé projekty jako Bekhira nebo Ende. A to už je slušná sestavička.

Ani samotný název Osculum Infame však není úplně nový. Kořeny skupiny totiž sahají až na začátek 90. let, kdy Francouzi začali vydávat demosnímky a kdy jejich činnost vyvrcholila v roce 1997 vydáním debutového alba „Dor-nu-Fauglith“. O pár let později však přišel rozpad, aby se jméno Osculum Infame opět vynořilo na povrch v roce 2008. Po dvou minialbech (2010 a 2012) a jedné kompilaci obsahující remasterovaná dema (2012) pak skupina vydala druhou dlouhohrající desku, jíž je právě „Axis of Blood“.

Vše se tedy tváří jako sázka na jistotu a nebál jsem se očekávat skvělou nahrávku. Jenže i navzdory všem předpokladům bohužel nemohu tvrdit, že by mě „Axis of Blood“ nakonec jednoznačně přesvědčilo; vlastně jsou mé dojmy z hudby Osculum Infame mírně rozporuplné. A přitom vlastně vše zní tak, jak by mělo… sice je pravda, že jsem doufal v o něco větší špínu, ale s tím bych dokázal žít, pokud by „Axis of Blood“ nabídlo jiné kvality. Nebo takhle – ono to technicky vzato vlastně není špatné. Francouzi se snaží (nebo alespoň mně to tak připadá) o black metal s jakousi nemocnou atmosférou a misantropickou aurou. Jistá paralela by šla nalézt kupříkladu s výše jmenovanými Merrimack anebo třeba s takovými Otargos. To provedení Osculum Infame však pocitově v něčem stále zaostává a jednoduše to nemá takovou tu vnitřní sílu, který je potřebná k tomu, aby se podařilo posluchače uhranout.

Jedním z problémů „Axis of Blood“ je třeba to, že album dost nepříjemně splývá. Sice uznávám, že se zde najde nejeden dobrý skladatelský nápad, dokonce se zde najde prostor i pro nějaké to ozvláštnění, jakým je třeba „White Void“ okořeněná houslemi. Nicméně jako celek je „Axis of Blood“ stále ne úplně poutavé… pořád se to dá poslouchat bez újmy na zdraví, to bezesporu ano, ale není to nic, co bych měl potřebu samovolně protáčet až do zblbnutí. A atmosféra prostě není tak dobrá, aby dokázala pohltit a aby to šlo utáhnout jen na ní. Ta je na tom totiž ve své podstatě stejně jako vlastní skladatelské dovednosti – na první pohled se to tváří zajímavě, ale ve skutečnosti to jen tak klouže po povrchu a ta hloubka tam není. Sice je cítit, že to tam skoro je, ale bohužel vážně jen skoro a ten finální krůček od potenciálně zajímavé záležitosti k reálně zajímavé záležitosti již naneštěstí učiněn nebyl.

„Axis of Blood“ v mých očích dále sráží ještě jedna věc. Již výše jsem mimoděk zmínil, že jsem od toho čekal trochu větší špínu. Samozřejmě není chybou, že album zní malinko jinak, než jsem si představoval, protože to je do jisté míry přece jen můj problém, nikoliv problém samotné hudby, ale čistě to očekávání teď na mysli nemám. Ono mi totiž opravdu připadá, že i v té podobě, v jaké je „Axis of Blood“ nyní, by desce hodně prospěl takový „hnusnější“ a víc nepřátelský sound. Prostě z toho mám pocit, že na to, co Osculum Infame (aspoň předpokládám) chtějí hrát, to zní až moc přívětivě.

Ačkoliv se tedy „Axis of Blood“ zpočátku tváří nadmíru zajímavě a ačkoliv tomu nelze upírat úroveň, mě osobně to moc nepoložilo. Sem tam se sice solidní moment najde (příkladně „I in the Ocean of Worms“), ale potenciál dle mého naplněn nebyl. Jedná se o nahrávku, která s naprostým přehledem zvládne vystoupat na úroveň lepšího průměru, možná i mírného nadprůměru, ale tam se zastaví, i když ambice asi směřovaly výše. Nicméně i navzdory tomu všemu asi časem zkusím zpětně poslechnout i „Dor-nu-Fauglith“, protože schopnosti v Osculum Inflame stále cítím a protože hádám, že debut bude vzhledem k odlišné sestavě (jen jeden člověk se objevuje na obou nahrávkách) a časové prodlevě docela o něčem jiném…