Overkill - The Grinding Wheel

Overkill – The Grinding Wheel

Overkill - The Grinding Wheel

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Mean, Green, Killing Machine
02. Goddamn Trouble
03. Our Finest Hour
04. Shine On
05. The Long Road
06. Let’s All Go to Hades
07. Come Heavy
08. Red, White and Blue
09. The Wheel
10. The Grinding Wheel

Hrací doba: 60:12

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thrashová stálice Overkill je bezpochyby legendou svého žánru, který pomohla stvořit, definovat, a co víc, i po bezmála čtyřiceti letech stále obohacovat o další kvalitní (!) materiál. To je statut, který mnoho kapel nemá a kupříkladu v thrash metalu mě napadá pouze pár dalších jmen. „The Grinding Wheel“ je už osmnáctou řadovkou a mohu napsat rovnou, že se povedla.

Asi jen málokdo by čekal, že Overkill přijdou s něčím nečekaným. Jednoduše se dá letošní placka shrnout asi takto: pokud máte rádi předchozí tvorbu, bude se vám líbit i „The Grinding Wheel“. Pro ty zasvěcenější mohu podotknout, že nové album je lepší než minulé „White Devil Armory“, které, ačkoliv nebylo vyloženě špatné, moc neuchvátilo. Vlastně jsem si ho mockrát od vydání nepustil. „The Grinding Wheel“ spíše pokračuje ve stopách staršího „The Electric Age“ a trochu dokonce dává vzpomenout na počátek let devadesátých.

Album začíná dvěma zářezy, jež jsou koncertní tutovky se vším všudy. Hnedka první „Mean, Green, Killing Machine“ nabídne úplně všechno, co mám na Overkill rád. Klasické riffování, hřmoucí Verniho basa, chytlavý refrén, změna tempa do pomalejších vod – inu, píseň má přes sedm minut a uteče jako voda. Je pravdou, že se zde Overkill nepouštějí do progresivních pasáží, jako tomu bylo na „Ironbound“, ale i tak jsou písně nápadité a nenudí. Už několikrát se ukázalo, že úvodky Overkill zkrátka umí a tahle není výjimkou. Další „Goddamn Trouble“, nakopnutá Blitzovým „Let’s go!“, je hodně punková, energie z ní jenom prýští, až si člověk říká, kde se to v kapele po těch letech bere. Možná, že na takovouhle smršť je stopáž přes šest minut až moc. Sborové refrény opět spolehlivě fungují a dodávají písním kuráž, však se jedná o další poznávací znamení kapely. Nejvíce vynikají ve skladbě „Red, White and Blue“, což je zřejmě můj nejoblíbenější kousek, hlavně tedy její střední pasáž, která trochu připomíná vojenské pochodovky.

A nebyli by to Overkill, kdyby se tu výrazněji neprojevil klasický hevík, zde tedy zastoupen ve skladbě „Come Heavy“, z níž jsou cítit Black Sabbath. Přestože celkem přesvědčivě šlape, nepatří k výraznějším momentům a pozornost upoutá pouze pomalejším tempem. Podobnou atmosféru zase jiné legendy navozuje „The Long Road“, jejíž dlouhé intro jako by vypadlo z oka „The Ides of March“ od Iron Maiden. Samozřejmě, že skladba potom přeskočí do klasické thrashovky se spoustou dalších sól a jasným rukopisem Overkill. Jak už jsem zmínil v druhém odstavci, posluchač si zde vzpomene i na dřívější dobu, zhruba okolo alba „Horrorscope“. Poslední a zároveň titulní píseň navozuje onu atmosféru temného, plíživého metalu, jemuž se kapela již několik let vyhýbala. V jiných písních se zase projevují drobné vlivy groove metalu, s nimiž si Overkill v předminulé dekádě významně pohrávali. Tuto věc lze tak vnímat jako jedinou výraznější, a pro mě vítanou, změnu oproti předchozím opusům. „Let’s All Go to Hades“ jde v čase ještě dál. Klidně by se mohla jmenovat „Let’s All Go to Eighties“, což jsem před přečtením názvu v refrénu skutečně slyšel.

Ale abych jen nechválil, najdou se tu i slabší chvilky. Například trojka „Our Finest Hour“ připomíná již dříve nahranou píseň „Electric Rattlesnake“, a to konkrétně svými slokami a melodií. Oldschoolovku „Shine On“ mi kazí paradoxně sám Bobby Blitz, tvář kapely. Daří se mu to neustálým opakováním spojení „Come on“, které se zaryje do mozku ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Právě jeho charakteristický ječák tu dostává zabrat takovým způsobem, až to kroutí uši i mně, kovanému fandovi kapely. Co se týče produkce, ta je takřka neměnná už od „Ironbound“, to lze označit za comebackové, či minimálně za album, jež dostalo Overkill zpátky na thrashové výsluní. Možná, že by příští desce prospěla nějaká výraznější zvuková změna. Je vidět, že Overkill jsou se svým současným soundem spokojeni, přesto je sedm let až až, řekl bych. Musím však podotknout, že je zvuk o mnoho lepší než na minulém „White Devil Armory“, které bylo jednoduše přepálené. Tady je alespoň vše vyvážené, hlavně ne tolik ploché a poslech ve sluchátkách není utrpením.

„The Grinding Wheel“ je povedená deska s několika silnými písněmi. Ačkoliv je skládací formule už léta podobná, stále to funguje a fanoušci musí být spokojeni. Lehké ohlédnutí na starší tvorbu let devadesátých je příjemným zpestřením. Koneckonců, právě Overkill přečkali tuto dekádu bez většího zaškobrtnutí, na rozdíl od svých souputníků. Své si zde tak najdou snad všichni fanoušci Overkill. Řekl bych, že je deska tvrdší, kreativnější i chytlavější oproti té minulé. Nevím, jestli má potenciál někoho nového přilákat, ale rozhodně neodradí ty stávající. Tito veteráni stárnou s grácií, a přestože se jim nedostává takového ohlasu, jsou pro mě, na rozdíl od ostatních klasiků žánru, sázkou na jistotu.


2 komentáře u „Overkill – The Grinding Wheel“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.