Země: USA Žánr: post-rock / post-metal / alternative metal Datum vydání: 25.6.2013 Label: Ipecac Recordings Tracklist: 01. Future Warrior 02. Patagonia 03. Mission Sunset 04. Short Wave Radio 05. Tropics 06. Antarctic Handshake Hodnocení: Kaša – 6,5/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Je jich jako hub po dešti, ale máme tady další seskupení, které je titulováno označením superskupina. Vlastně proč ne, protože zrovna tohle spojení vypadá na papíře sakra dobře. Ono se říká, že papír snese všechno, takže pouze fakt, že by něco mělo znít velmi zajímavě jen kvůli zúčastněným osobnostem, ještě automaticky neznamená, že tomu tak ve skutečnosti bude. A o co nebo spíš o koho, tedy v případě Palms jde? Zpěvák alternativně metalových Deftones, Chino Moreno, je jedním z nejvýraznějších zpěváků na scéně, a když se provalilo, že spojil své síly s Jeffem Caxidem, Aaronem Harrisem a Bryantem Cliffordem Meyerem, tedy třemi pětinami od roku 2010 neaktivních post-metalistů Isis, znělo to zatraceně zajímavě. Jestli to tak nakonec na stejnojmenném debutu dopadlo? To se pokusím objasnit na dalších řádcích.

Přestože jsem nikdy nebyl zaníceným fanouškem Isis a vlastně ani post-metalu jako takového, uznávám jejich postavení, které si tvrdou prací vydobyli, a pokud budu upřímný, tak minimálně dvojici alb “Panopticon” a “In the Absence of Truth” mám rád a čas od času si je pustím, ale musím na to mít tu správnou náladu. Nicméně, konec kapely v roce 2010 je velká škoda, protože Isis byli jedněmi z průkopníků žánru. To s Deftones je to jiné. Kapelu sleduji od vydání přelomového “White Pony” a od té doby se stali mými oblíbenci. Loni přišli s velmi kvalitní deskou “Koi No Yokan”, která není nikterak zásadní, ale ve výčtu alb roku 2012 bych ji s přehledem zařadil mezi Top10 svého osobního žebříčku. Samozřejmě se dalo čekat, že Palms budou mít o něco blíž k Isis než k Deftones, což by mi samo o sobě nevadilo, protože na další Deftones v obměněné sestavě není nikdo zvědavý, ale zamrzelo mě, že se debutový počin “Palms” nezařadil co do kvality ke zmíněným dvěma albům z diskografie Isis, protože takto se jedná o nadprůměrnou desku, to ano, ale že bych z toho spadl na zadek? To zase ne.

Neříkám, že skladby jsou špatné, to mě nechápejte špatně, jsou dobré, album se hezky poslouchá, jsou tam rozhodně zajímavé momenty, ale v některých skladbách mi chybí moment překvapení, nějaký zvrat či slušně nastolená gradace. Tyto předpoklady v mých očích plně splňuje přesně polovina písní, jmenovitě jde o “Future Warrior“, “Mission Sunset” a závěrečnou “Antarctic Handshake”. Oproti zbylým třem kouskům jsou mi bližší a celkově je považuji za zajímavější. Třeba “Future Warrior” se jako jediná pohybuje na domácím hřišti Deftones, jen sofistikovanějším způsobem, proti čemuž nelze nic namítat, protože je to skvěle vygradovaná píseň. S délkou kompozic pohybující se od šesti do deseti minut je patrné, že se nejedná o žádné přímočaré pecky, ale typicky atmosféricky post-rock/metalové kousky, které příjemně volně plynou a až na pár momentů, kdy se přitvrdí hudebně i vokálně, přináší “Palms” v podstatě odpočinkovou a oddechovou muziku se zastřenou atmosférou, jež mi technicky připomíná poslední řadovku Deftones.

Zvukově se jedná o jedno z nejlepších alb, které jsem v daném žánru slyšel a místy až hypnotická atmosféra se i v křišťálově lesklém, přesto kytarově lehce neurčitém, zvuku mísí s táhlými pasážemi, jako by o nic nešlo. Nejdál v tomto zachází “Mission Sunset”, která jako všechny ostatní písně začíná vcelku minimalisticky. Po chvíli se slova ujme zvonivá kytara a charismatický Chino, pod jehož taktovkou skladba spěje ke svému prvnímu vrcholu v páté minutě, poté však přichází další zklidnění a začíná se takřka nanovo. Ono se možná nejedná na poměry žánru o nic světoborného, ale nelze tomu upřít atmosféru. Samozřejmě, že hudebníci jsou skvěle sehraní, bodejť by ne, když spolu káru Isis táhli přes deset let. Na závěr ještě zmíním “Tropics”, které mě z těch slabších písní dokázala, alespoň částečně, zaujmout velmi jednoduchou, skoro až pop-rockovou strukturou.

Chvíli jsem si myslel, že prostě jenom nemám tu správnou náladu, a proto se do “Palms” nemůžu dostat, ale poslouchám jej už nějaký pátek a pořád se mi nedaří do něj naplno proniknout a ocenit všechny jeho klady. Možná potřebuji jen víc času, kdo ví. I tak můžu říct, že je mi velmi sympatické, že Palms nezní úplně jako Isis pouze s tím rozdílem, že zpívá Chino, ale hned na prvním albu si tak trochu definovali svůj post rock/metalový ksicht. Správně tušíte, že Palms v mých očích prozatím nevyužili onen potenciál, který v sobě měli. Nicméně, budu rád, pokud se nebude jednat o jednorázový pokus zúčastněných osob něco spáchat, protože třeba se v budoucnu dočkám něčeho, co mi bude víc po chuti. Pokud si chcete oddechnout a relaxovat, tak v tom případě by vás tato deska mohla zajímat.

Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl příliš velkým fanouškem ani Isis, ani Deftones, ale do jisté míry to bude jistě dáno tím, že jsem až doposud ani jedné kapele neráčil věnovat nějakou větší pozornost. Debut projektu Palms mě ovšem baví opravdu dost. Jde o příjemnou relaxační muziku s trochu zasněnou atmosférou, celý počin působí sympaticky provzdušněně, lehce a přirozeně, místy až trochu ospale, ale v tom dobrém slova smyslu. I díky tomu mě album vždycky ohromně bavilo, když jsem si jej pouštěl hned po ránu, ještě v takovém tom polospánku, kdy už člověk nespí, ale ještě není úplně vzhůru, protože přesně k tomu se “Palms” hodí a funguje tam naprosto skvěle. Celková nálada nahrávky mi připadá úplně stejná, jak ji vyobrazuje sice jednoduchá, ale moc pěkná obálka, což se mi také velmi líbí. Za mě určitě palec nahoru po všech stránkách.
H.