Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.1.2018 Label: Nordvis Produktion Tracklist: 01. Odalmarkerna 02. Måtte dessa bygder brinna 03. Ygg (En visa om julen) 04. Skadinawjo 05. Den tyste åsen 06. Som man sår får man skörda 07. Osådda skall åkrarna växa Hrací doba: 39:49 Odkazy: bandcamp

„Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb.

Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází vlastně posmrtně. Což mi přijde jako ohromná škoda, jelikož úroveň všech tří řadových nahrávek Panphage je natolik vysoká, že věřím, že by tahle formace ještě byla schopna dát blackmetalové scéně několik skvělých alb. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se tak nejspíš nestane. Internetové zdroje navíc zatím mlčí o případném dalším hudebním směřování Fjällbrandta a další kapely, které jsou u jeho jména uvedené na Metal-Archives, tedy Dientalpia a Panzerkampf, se rovněž netváří dvakrát aktivně. A to zamrzí, poněvadž Fjällbrandt prostřednictvím Panphage jasně ukazuje, že má pro staromilský černý kov se severským feelingem velký cit.

Pro důkaz svých slov ostatně nemusím chodit daleko. Hned úvodní skladba „Jord“ mi dává za pravdu. „Odalmarkerna“ je hymna jako svině a musí zabrat snad na každého, kdo slyší třeba na rané klasiky od norských Kampfar. Podobně by se daly nalézt paralely i se starší tvorbou Arckanum anebo se jmény jako Goatmoon, Taake či Angantyr. Pokud vás kterákoliv z právě jmenovaných skupin (anebo jim podobných) oslovuje, pak věřte tomu, že u Panphage najdete muziku, která by vás rozhodně měla zajímat.

Asi je zřejmé, že bych své nadšení trochu krotil, respektive bych zřejmě žádné neměl, kdyby „Odalmarkerna“ byla jedinou povedenou písní na desce. Žádné strachy, tak to rozhodně není, Fjällbrandt hraje vysokou ligu až do konce celé kolekce. Severská atmosféra je doslova hmatatelná, ve skladbách jako „Skandinawjo“ nebo „Den tyste åsen“ samozřejmě dojde i na „povinné“ nordické sbory, nechybí ani množství typických mrazivých melodií a vyhrávek, ani takřka učebnicové riffy – kolikrát ani ne tak v tom smyslu, že je Fjällbrandt opsal z blackmetalové učebnice, ale spíš že by do té učebnice měly patřit.

Jasně, já chápu, že to asi nezní dvakrát přesvědčivě, ale v Panphage všechny standardní žánrové postupy vyústily do strhujícího celku, jemuž neschází onen pověstný feeling. Samozřejmě, „Jord“ formálně vzato pouze cituje letité žánrové kulty, ale činí tak natolik přesvědčivě, až se na ně svou kvalitou mnohdy dotahuje. A to se rozhodně nestává často! Kupříkladu „Ygg (En visa om julen)“ anebo „Som man sår får man skörda“ jsou jednoduše majstrštyky, při jejichž poslechu se obrovská síla Panphage projevuje naplno.

„Jord“ v sobě mísí severskou divokost, výpravnost i chladnost v natolik lákavé formě, až se veškeré případné formální nedostatky stávají zcela nepodstatnými. V neposlední řadě mi Panphage evokuje dobu, kdy jsem teprve pronikal do tajů severského black metalu, což byla magická doba objevování největších klasik, po jejichž naposlouchání už člověk nenarazil na nic, co by se jim přiblížilo zvukem i kvalitou zároveň. U Panphage se tak ovšem děje, čehož si ohromně cením. I bez nostalgického přičinění bych se však nebál „Jord“ označit jako povinnost pro vás všechny, kdo danému druhu black metalu holdujete.