Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 14.12.2018 Label: Militant Zone / La mesnie herlequin Tracklist: I. Traditional Part 01. Aux armes! 02. Interlude 03. Songe viking 04. Raid éclair 05. 666 millions d’esclaves et de déchets II. Degenerate Part 06. Noire peste 07. Des médecins malades et des saints séquestrés 08. Turbofascisme 09. Aristocrasse 10. Domine Hrací doba: 48:45 Odkazy: facebook

Mezi vydáním „La chaise-dyable“ a novinky „Peste noire – Split – Peste noire“ uběhly jen tři roky, což na první pohled nevypadá jako nějaká propastná časová prodleva, přesto se toho v táboře Peste noire událo relativně dost. Předně to vypadá, že se Famine snad definitivně odstěhoval na Ukrajinu. Už v době okolo „La chaise-dyable“ šlo vidět jisté návaznosti nebo přinejmenším podporu, když hrdě pózoval v triku nějaké ukrajinské milice ideologicky inklinující k (neo)nacismu.

Faminovy vazby na Ukrajinu byly v následujících letech čím dál tím těsnější a jeho náklonnost k jistým ideologiím, které se v dnešní slušné společnosti příliš nenosí, čím dál tím viditelnější. Ať už jde o zmiňovanou podporu Batalionu Azov nebo vystupování na festivalu Asgardsrei po boku kapel jako Absurd, Goatmoon, Der Stürmer, Sunwheel, Dark Fury či M8l8th. Už jen z tohohle výčtu je asi zřejmé, že kdo na takové akci vystoupí, rozhodně se tam neocitl náhodou či nějakým nedopatřením. Ani nemluvě o užší hudební spolupráci s posledními jmenovanými na EP „Удар милосердия / Coup de grâce“ a desce „Reconquista“ (obě z loňského roku). V tom všem se trochu ztratila zpráva, že Famine do Peste noire přibral nového člena – s klávesami jej doplnil Spellgoth (Horna, Trollheims Grott, ex-Turmion kätilöt).

Skutečnost, že „Peste noire – Split – Peste noire“ nevychází pouze v režii Faminových La mesnie herlequin jako několik posledních alb, nýbrž v kooperaci s Militant Zone, tedy značkou stojící za pořadatelstvím Asgardsrei, ale i třeba videoklipem Peste noire k songu „Le dernier putsch“, do toho celého přirozeně zapadá. Celá tahle viditelnější inklinace naznačeným směrem by ale neměla být překvapením, protože nacionalismus a podobné myšlenky se v tvorbě Peste noire objevovaly dlouhodobě. Navíc se může připomenout, že první demosnímek svého času nesl název „Aryan Supremacy“. Na druhou stranu, z počínání Peste noire jsem měl vždycky dojem lehkého trollingu (v tom dobrém slova smyslu), takže kdoví…

Lze čekat, že tohle explicitní vyjadřování něčeho, co bylo v Peste noire vždycky trochu schované, asi odradí určitou část stávajících fandů. Na druhou stranu přibudou noví, byť budou z trochu jiného posluchačského spektra než dříve – takového, kde ideologické pozadí vítězí nad hudebními kvalitami. Ale pro Famina to prodělečné jistě nebude; asi všichni víme, jak fanaticky jsou náglové schopni ty „své“ kapely podporovat. Osobně ale doufám, že se Peste noire nezvrhnou v tupou hajlovačku, protože to by u hudebně takhle unikátní formace dost zamrzelo. Ale to by byl ten nejčernější scénář, tak moc snad Faminovi ještě nejeblo, aby dokázal Peste noire hudebně dokurvit. Ačkoliv kdoví, jak bude další muzika Peste noire vypadat s vývojem, jejž zlehka naznačuje druhá půle „Peste noire – Split – Peste noire“…

Jak už totiž název napovídá, novinka je prezentována jako splitko mezi Peste noire a… Peste noire. Respektive tedy mezi dosavadním zvukem, jejž reprezentuje polovina „Traditional Part“, a novějším experimentálnějším směřováním v rámci takzvané „Degenerate Part“. „Nenápadné“ znázornění obou na obalu v podobě upraveného bílého Famina vedle Famina nalakovaného načerno s řetězem kolem krku bude jistě dalším přiléváním oleje do ohně pro ty, kteří chtějí současné směřování Peste noire nenávidět. Nová promo fotka je ale mega vtipná, to snad musí ocenit každý!

Budeme-li se ale bavit čistě po hudební stránce, nepřijde mi, že by se „Degenerate Part“ až tolik vzdalovalo od toho, o čem produkce Peste noire dlouhodobě je. Respektive dle prezentace a rétoriky jsem čekal mnohem radikálnější posun. Pokud se nebudeme zdržovat s formálním výrazivem a rozjedeme pohádku o pocitech, atmosféře a náladě, pak i ta druhá, takzvaně experimentálnější část do světa Peste noire zapadá. Je samozřejmé nepopiratelné, že od „La chaise-dyable“ došlo k určitému posunu, ale stejně tak si myslím, že není nutné dělat z komára velblouda. Jinými slovy, mluvit třeba o hip-hopu je podle mě trochu retardované a můžou to dělat leda tak posluchači metalu, kteří opravdový hip-hop snad ani neslyšeli. A to platí i v případě songů jako „Aristocrasse“ nebo „Domine“, které mají s přivřenýma očima k nějakému rapu asi nejblíže a něco jako beaty se tu objevuje.

Obecně bych nicméně řekl, že „Peste noire – Split – Peste noire“ patří k tomu slabšímu z tvorby kapely. Nějaké ideologické bojůvky mám těžce na párku, takže se na to koukám +/- objektivně – a z tohoto pohledu mi, jakožto člověku, jenž má muziku Peste noire obecně rád, nepřijde novinka tak dobrá jako dřívější věci.

Za korunní dílo novější éry Peste noire považuji opus „L’ordure à l’état pur“ z roku 2011. Na něj se následující dvě desky „Peste noire“ a „La chaise-dyable“ nedotáhly. Přesto byly obě stále skvělé a nabídly i bez přehánění excelentní skladby. Na „Peste noire – Split – Peste noire“ prakticky neslyším song, který by byl schopen mě odpálit takovým způsobem. Asi nejblíže k tomu ideálu má úvodní „Aux armes!“, jež se mi sice zpočátku (byla vypuštěna dopředu jako singl) zdála trochu nevýrazná, ale našel jsem si k ní cestu a teď můžu s klidným srdcem říct, že mě opravdu baví. Další písničky nejsou debilní, v tradiční i degenerativní půli se najdou slušné momenty (třeba jedna pasáž v „666 millions d’esclaves et de déchets“ je bez keců výborná), nicméně už žádný track není jako celek taková síla, jak bych si u Peste noire představoval.

Z toho by mohlo vyplývat, že „Peste noire – Split – Peste noire“ lze považovat za zklamání. Formálně vzato vlastně ano, dalo by se to nazvat i tahle. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že už nyní vím prakticky s jistotou, že z dlouhodobého hlediska se novinka zařadí na chvost oblíbenosti jednotlivých desek Peste noire. Na druhou stranu bych kecal, kdybych tvrdil, že mě to vůbec nebavilo poslouchat. Rozporuplnost by tedy možná bylo příhodnější pojmenování než zklamání.