Země: Nizozemsko Žánr: progressive death metal Datum vydání: 11.11.2013 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Obsideo 02. Soulrot 03. Transition 04. Necro Morph 05. Laniatus 06. Distress 07. Super Conscious 08. Aura Negative 09. Saturation 10. Displaced Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook

Nizozemští Pestilence na konci osmdesátých let nejenže vzešli, ale hlavně pomáhali formovat žánrovou škatulku technického death metalu, v rámci kterého se rychle stali jedněmi z hlavních představitelů a udávali směr na tomto dosud neprobádaném území. Samozřejmě, že na to nebyli úplně sami, ale v pomyslné skupině, která všem ostatním ujela z dohledu, byli vždy v popředí spolu s dvojicí Cynic a Atheist. Trojicí nesmrtelných opusů – “Malleus Maleficarum” počínaje a “Testimony of the Ancients” konče, se zapsali do hudebních dějin tak hluboko, že už by nemuseli nikdy nic vydat a jejich status by byl navždy neotřesitelný. Každá mince má však i svou druhou stranu, takže pod tíhou vlastní výjimečnosti nakonec Pestilence rozklížily personální spory, což vedlo v roce 1994 k rozpadu.

Toliko krátké historie, kterou jsem chtěl uvést recenzi “Obsideo”, protože se úplně nehodí mluvit o třetím návratovém albu žánrové legendy, aniž bychom si osvěžili trošku hudebního dějepisu, aneb co tomuto návratu předcházelo. V případě Pestilence, kteří se v roce 2008 vrátili na scénu po dlouhých čtrnácti letech, se stejně jako v případě dalších reunionů nabízí otázka, jestli to vůbec k něčemu bylo. Prvním novodobým albem “Ressurection Macabre” sice nepřekvapili, ale protože přineslo relativně vyrovnaný materiál jedoucí v klasických žánrových stopách, tak to nebylo špatné. Sice všichni věděli, že s původní albovou čtveřicí se to rovnat nemůže, ale žádný průser se nekonal. Ten si kapela schovala až na následující “Doctrine”, jenž byl krokem vedle. Jako posun někam jinam dává smysl, ale přesto se nelze zbavit pachutě divného syrového zvuku, tuctových riffů a hlavně podivného řevu Patricka Mameliho, který se z nebezpečné bestie najednou změnil v bezzubého řvouna bez výrazu. Obrazně řečeno je tady “Obsideo” právě proto, aby napravilo špatnou reputaci, kdy si nejeden fanoušek po “Doctrine” ťukal na čelo, jestli ten návrat opravdu měl smysl.

Měl. Pokud velkoryse přehlédnu zmíněný propadák, tak se Pestilence drží svého kopyta a i přes personální problémy, které tuto partu vždy doprovázely, drtí se stejnou bravurou jako kdysi. Kolem stabilní kytarové dvojice Mameli–Uterwijk se letos poskládalo rytmické duo George Maier a Dave Haley, pro něž představuje sedmá řadovka technických bardů albovou premiéru. Zvuk na “Obsideo” konečně ztěžkl do těch správných rovin a Mameliho vokál má opět tu mrtvolnou sílu, na kterou jsou všichni zvyklí, takže formálně všechno v pořádku. Konkrétně k albu samotnému lze říct, že desítka nových skladeb je rozhodně nejvyrovnanějším po-návratovým materiálem, jemuž by se úspěšně dala vytknout snad jen zdánlivá jednotvárnost, ale i po mnoha posleších nemůžu říct, že by “Obsideo” vystřílelo všechny ostré náboje a stala se z něj záležitost několika záživných poslechů, jež později vystřídá rutina.

Kdo má po minulém přešlapu stále ještě pochyby, toho odkážu na zahajovací titulku. Tu uvádí krátké intro v podobě zvuku kardiogramu a která se za zvuků srdeční zástavy mění v pořádně živou a hlavně agresivní bestii, jíž však nechybí inteligence, takže neničí bezhlavě a bez nápadu, ale chytrými riffy udržuje v pozoru. Přesně frázujícímu Mamelimu se nedá nic vyčítat, protože i po letech ukazuje, že bez ztráty kytičky je schopný obstát jak v souboji s drtivými sypačkami, tak se sekanými technickými riffy. Nemá smysl připomínat, že Pestilence se i na svém novinkovém albu dost často obrací na svou první érou působnosti, ovšem nejpatrnější je to v trojici “Soulrot”, “Laniatus” a závěrečné “Displaced”, v nichž riffy, občas dokonce se vzdáleným jazzovým nádechem, jako by vypadly z některého z původních alb kapely. Zejména “Displaced” svou podobnost s “Testimony of the Ancients” nezapře. Ač se to k hudbě Pestilence tak úplně nehodí, tak se sluší říct, že co skladba, to hit jako prase. Nerad bych jednotlivé písně dělil do nějakých skupin, ale je fakt, že i když přijde na řadu nářezovka typu “Necro Morph”, skočná “Distress” nebo techničtější a místy pěkně zatěžkaná “Super Conscious”, tak ve všech případech mám dojem, že poslouchám jednu a tutéž partu, která moc dobře ví, jak má výsledek znít, aniž by trpěl přemírou sebekázně a nedostatkem energie. Kdybych mohl, tak jako výstavní kousek celého “Obsideo” vyberu “Laniatus”, která splňuje mé představy, jak by moderní Pestilence měli znít. Přestože je to klasická technicky-deathová nářezovka ve středním tempu, kterých už kapela složila pěknou řadu, tak to neznamá, že i tohle klasické provedení nemůže díky moderně pojatému sekanému riffu vyznít svěže a aktuálně. Skvělá práce.

Pořekadlo “do třetice všeho dobrého” v tomto případě platí víc než cokoli jiného. Novinka není stylotvorná, jako klasické legendární počiny, ale to neznamená, že je špatná. Na můj vkus by mohla obsahovat víc zajímavých momentů ve stylu jazzového “Spheres”, ale takovým oldschool nářezem, jímž si kapela buduje pevnou půdu pod nohama, mě v žádném případě neurazí. Technicky i skladatelsky je vše na svém jasně stanoveném místě, takže pokud si k tomu připočtete nezaměnitelný sound, na nějž mají Pestilence patent, tak je na půl úspěchu už předem zaděláno. Nabízí se srovnání s (částečně) žánrově a (hlavně) personálně spjatými Hail of Bullets, kteří zhruba ve stejné době vydali svou třetí řadovku “III: The Rommel Chronicles”, a přiznávám, že je na tom parta kolem Martina van Drunena o třídu líp a tam, kde Pestilence chybí moment překvapení nebo naopak přímočará pasáž, jež by je postrčila vpřed, tam jich Hail of Bullets mají na rozdávání. Tak jako tak, s “Obsideo” nemůžete šlápnout vedle, takže chutí do něj. A není nutno jej brát pouze jako slabší náhradu legendárních počinů, protože tahle deska může klidně oslovit i posluchače nového, který dosud s tvorbou této čtveřice neměl tu čest.