Země: Itálie Žánr: industrial black metal Datum vydání: 25.12.2013 Label: Dusktone Tracklist: 01. Phobos 02. ex 03. Vuoto 04. Lo spettro di Deimos 05. Omega 06. Magnete 07. Deimos Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dusktone

“Ty vole, tak to je kurva nářez” – přesně tohle byla ta úplně první věc, která mě napadla při seznamovacím poslechu minialba “Orbita” od italského jednočlenného projektu Phobonoid. Nebudeme však předbíhat, nejprve nastíním situaci…

Představte si, že jsou dvě ráno, do oken mlátí prudký vítr, celý dům už spí. Vy ovšem stále sedíte u počítače, mordujete se s novinkami pro jednu nejmenovanou stránku a k tomu vám hraje nová deska Lady Gaga. Píšete, píšete a najednou album skončí, což se občas stane každému albu, jelikož jak známo, kapacita nosičů není nekonečná. Přestanete na chvíli psát a začnete zasvěceně dumat nad tím, co si pustit dál. Po příjemném popíku máte chuť na nějaké to black metalové zlo, k tomu vám na harddisku visí několik desítek alb na poslech na recenze a hodnocení, tak se podíváte do příslušné složky na nahrávky, které jste doposud neslyšeli. Tam uvidíte jakýsi Phobonoid, který vám před časem přišel, tak ve vás uzraje osudové rozhodnutí, že tam šoupnete zrovinka tuhle fošnu – stejně už je načase, abyste si to konečně poslechli. A tak se také stane. A v téhle ospalé atmosféře pozdních nočních hodin, kdy už se vám zavírají oči, že na ten monitor skoro nevidíte, se na vás vyvalí něco takhle zničujícího a úplně vás to smete…

Nyní se možná zeptáte, jakýže zázrak to tedy Phobonoid hrají… nebo spíš hraje, protože – jak už jednou zaznělo – se jedná o jednočlenný projekt. Promo materiál sliboval “cinematic black metal”, pod čímž si osobně představím spíš nějakou symfonickou blbinku; dále má prý pozadí skupiny ležet na scéně punk/HC/noise, což by zase mohlo budit očekávání nějaké drtící kombinace black metalu a hardcoru, jakou předvádějí dejme tomu třeba Celeste nebo The Secret. Ani jedno ovšem není pravda. Pokud bych měl muziku, jaká se na “Orbita” nachází, přirovnat k jedné jediné kapele, okamžitě se mi vybaví švýcarští cestovatelé do kosmických dálek Darkspace. Phobonoid sice zdaleka není hudba tak extrémní, monotónní a pro běžného smrtelníka takřka neposlouchatelná, jako jsou na neprostupné hlukové stěně postavené, předlouhé hypnotické opusy zmiňovaných Švýcarů, zde se jedná o záležitost trochu umírněnější (i když v porovnání s Darkspace je umírněnější skoro všechno), ale i na “Orbita” se vyskytuje pár značně extrémních momentů, i podobný tlak a intenzita, občasné industriální ruchy a dokonce tematické zaměření sedí. I tak to ale berte spíše jako berličku, jelikož ta podoba obou formací není úplně stejná.

Hypnotičnost a také uhrančivost jsou tím, čím “Orbita” vládne naprosto excelentně. Celé EP má sice pouhých 20 minut, ale oč je počin kratší, o to je celková atmosféra zahuštěnější a výsledek intenzivnější a působivější. Hned první skladba “Phobos”, která je možná do jisté míry zamýšlena i jako intro, posluchače doslova pohltí. Pomalu narůstá a graduje do čím dál tím odpornějšího závěru – a už v této chvíli mě Phobonoid měl skoro na své straně. Definitivně si mě pak EP získalo s druhou “ex”, což je právě jedna z těch kompozic, v níž se ozývá citelný vliv Darkspace. Drtivá stěna zvuku, absolutně uhrančivý feeling a všeobklopující atmosféra chladného a nekonečného kosmu.

V podobném duchu se nese i zbytek “Orbita”, jenže Phobonoid dokáže v průběhu skladeb nabízet doslova bravurní momenty. Třeba v hned následující “Vuoto” se objeví několik působivých pomalejších pasáží, drtivá kytarová práce, ambientní ruchy – a posluchač v neustálém pozoru, co bude následovat. Za syntetického bouchání se “Vuoto” přelije do pomalého uhrančivého žalmu “Lo spettro di Deimos” a opět vše funguje až neuvěřitelně skvěle. “Omega” je další intenzivnější kus, který ve své první polovině ničí, aby se následně zlomil do středního tempa a pomalu odezněl do dálky. “Magnete” je spíš takovým předělem mezi zbytkem EP a poslední kompozicí, ale i ten je patřičně plíživý a stejně jako zbylé songy se dokáže dostat pod kůži, přesto však směřuje k tomu, aby posluchače připravil na úplný vrchol “Orbita” v podobě závěrečného opusu “Deimos”, jenž disponuje naprosto fenomenálními melodiemi a končí perfektním táhlým sólem takřka přes polovinu písně.

Ohledně “Orbita” je před koncem článku nutné zdůraznit ještě jednu věc, kterou je koncept alba. Středobodem EP je totiž příběh o konci civilizace na Marsu, jehož svědkem je jakýsi Phobos, který má být chápan jako družice i jako Bůh strachu zároveň. Příběh pak končí ve chvíli, kdy se Phobos na zničeném povrchu Marsu setká se svým bratrem Deimosem. Víc nevím a také nevím, jestli by mi pomohly texty, jelikož většina EP takřka instrumentální, a když už se nějaký vokál ozve, je to jen neurčitý schizofrenický řev kdesi v pozadí, který zní spíše jako další nástroj.

Od Phobonoid jsem nečekal zhola nic, ale “Orbita” mě doslova posadila na prdel, protože to EP je excelentní – naprosto vážně a beze srandy. Jeho jedinou nevýhodu vidím v tom, že má pouhých 20 minut, protože na takhle výtečnou věc je to prostě setsakra málo – pokud by byla udržena nastavená laťka, s naprostým přehledem bych Phobonoid sežral klidně i třikrát delší hrací čas. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku s minimálně dvojnásobnou stopáží, vše by bylo naprosto stejně intenzivní a dostalo mě to stejně jako těchto 20 minut, zcela reálně bych uvažoval i o devíti bodech, nicméně vzhledem k tomu, že 20 minut takhle povedené záležitosti mi jednoduše nestačí a chtěl bych víc, dávám “jenom” 8,5. Ale jinak se není o čem bavit – obrovské doporučení!