Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 22.7.2016 Label: Hells Headbangers Records Tracklist: 01. Ordained in Bile 02. March to Golgotha 03. Magic & Muhr 04. Black Hymna 05. Host Over Cup 06. Rotten Scriptures 07. Yahweh Rejected 08. Bleed Heavenly Kingdom 09. Vile Blessing 10. Curling Flame Hrací doba: 36:20 Odkazy: facebook / bandcamp

Pokud se lidé baví o blacku metalu, jeho tradici a historii, tak se obvykle zastaví nejdéle u severských klasik druhé vlny a na severu pak mnohdy zůstanou, i když se třeba řeč stočí na ty nejranější počátky. No ale všichni víme, že ta první vlna se probouzela takřka všude možně po světě (udělejte mi radost a znalecky přikyvujte) a k volání Ďábla nebyli hluší ani v hlavní baště křesťanského pokrytectví. Debata o tom, co byla první blackmetalová nahrávka v USA, by asi neměla jednoznačného konce, takže uveďme, že mezi ty první patřili Von, Demoncy a Profanatica, kteří jsou evidentně předmětem tohoto článku.

O historii Profanatica bych se rád otřel co nejstručněji. Ono by rozhodně bylo o čem psát, dokonce i o věcech, ze kterých by znejistěl i ten největší samozvaný neznaboh a nemrava. Ale to ať si v případě zájmu každý dostuduje sám. Důležité je, že v prvotní fázi (1990-1992) Profanatica vyprodukovala jen několik krátkých nahrávek a po nahrání svého prvního alba se kapela rozpadla. Oficiální debut tehdy dokonce ani nevyšel, protože finální záznam byl zničen a kdo ví, co by se s odkazem kapely stalo, kdyby ty nejkultovnější skladby nebyly zvěčněny na desce Havohej – „Dethrone the Son of God“. Ale pro nás je tím nejdůležitějším skutkem obnovení Profanatica bubeníkem/vokalistou/lídrem Paulem Ledneym v roce 2001. Po několika letech zdánlivého přešlapování na místě byl do kapely povolán John Gelso, jenž v počátcích kapely také přispěl svým nezanedbatelným dílem. Reuniony starých fotrů, co si zasteskli po mladých letech v kapele, jsou obvykle mor, protože až na těch pár koncertů, jimiž vezme zavděk asi každý fanda, pak s největší pravděpodobností dojde i na vydání dosti slabé desky. Což ale není případ Profanatica. Nejenže v roce 2007 vydali hodně dobré album „Profanatitas de domonatia“, ale dokonce jej o tři roky později trumfli s „Disgusting Blasphemies Against God“. A letos tu máme již desku čtvrtou „The Curling Flame of Blasphemy“, jež odkazu Profanatica rozhodně ostudu nedělá (o třetí „Thy Kingdom Cum“ se ještě otřu).

Na black metal v podání Profanatica je třeba si vypěstovat chuť. Asi jako na prcání pořádně macatých bab, což někdo zmlsaný kultem vychrtlé peroxidky (nebo vypiplaným, přeblástěným „norse-core“ blackem) nemusí chápat, ale o to větší zábava pak tohle vlnivé šukáníčko je. Profanatica vždy byla všechno jen ne melodická nebo progresivní (v klasickém slova smyslu). Regrese každým coulem, rouhavé dřevní riffy smrdící sírou a raným satanským  metalem à la Necrovore, Bathory („The Return……“, „Under the Sign of the Black Mark“), Hellhammer, Incantation či Possessed a nad tím vším ten nejostřejší, ohavný vokál Paula Ledneyho.

Co ovšem považuji za úctyhodné, je fakt, že Profanatica nestojí na místě, vyvíjí se a navzdory výše uvedenému, přistupuje ke své hudbě chytře. „The Curling Flame of Blasphemy“ je toho příkladem. Kapela už z rukávu netahá a snad ani nechce tahat nakažlivé „hity“ jako „Weeping in Heaven“, „I Arose“ nebo „As Tears of Blood…“. Reziduum raných devadesátek nejvíce přetrvávalo na debutu „Profanatitas de domonatia“ v podobě opravdu chytlavých a svým způsobem až zvráceně „veselých“ riffů, ale věci se záhy počaly zvrhávat v horší směr. Chuť přinést co nejprimitivnější, nejhnusnější zloblack vykrystalizovala v „geniálně tupé“ „Thy Kingdom Cum“.

Zatímco některé kapely se snaží vykreslit mocnosti pekla jako cosi romanticky-vznešeného a posvátného, Profanatica zplodili retardovaného, groteskního čorta, co se sadisticky-zvířecím potěšením týrá, mučí a bije. „Thy Kingdom Cum“ přesně takové bylo; ve své zvrácené pitvornosti až fascinující deska, ale jinak není vůle si ji připomínat a už vůbec po mně nechtějte, abych si z ní vybavil jediný riff…

No, a „The Curling Flame of Blasphemy“ lze shrnout celkem jednoduše. Stále se jedná o 100% Profanaticu, o tom žádná. Ale zároveň novinku považuji za „nejvážnější“ album v historii kapely. Ano, regrese a cílené diletantství jsou přítomny, stejně jako pokroucené riffy a stále skvělý vokál, ale zároveň se myslí za roh; každý song nabízí jistou přidanou hodnotu nebo něco v rámci kapely „nového“, což vybízí k opakovaným poslechům a nikoliv jen k občasnému „obveselení“. A nejvíce ctím „rozhodnutí“ zachovat ponurou náladu po celou hrací dobu desky. Zdá se, že jsou pryč zpívánky o cákajícím ptáku Krista, blití po jezulátku a mrdání Panny Marie do ánusu. Zůstalo už jen pohrdání vůči abrahámskému moru a touha po jeho definitivním zániku.

Nevím, jestli stále platí vyřčená myšlenka, že by Profanatica mohla po této desce ukončit činnost. Zdá se, že kytarista a riff-mistr John Gelso ji vzal vážně a s kapelou již nehraje, zatímco Paul Ledney se rozhodl aktivněji koncertovat. Co bude dál, nevím. Faktem zůstává, že „The Curling Flame of Blasphemy“ je ukázkové album Profanatica, které bych bez váhání postavil vedl „Disgusting Blasphemies Against God“ či „Dethrone the Son of God“.

P. S. Pusť si „Magic & Muhr“ a neříkej mi, že zvuk té basy není geniální!