Prophets of Rage - Prophets of Rage

Prophets of Rage – Prophets of Rage

Prophets of Rage - Prophets of Rage

Země: USA
Žánr: rap rock
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Fantasy Records

Tracklist:
01. Radical Eyes
02. Unfuck the World
03. Legalize Me
04. Living on the 110
05. The Counteroffensive
06. Hail to the Chief
07. Take Me Higher
08. Strength in Numbers
09. Fired a Shot
10. Who Owns Who
11. Hands Up
12. Smashit

Hrací doba: 39:32

Odkazy:
web / facebook

Začnu svou recenzi doufám samozřejmým tvrzením, že bychom se ke své (dosud jediné) planetě měli chovat pokud možná co nejšetrněji. Použiji-li řeč politických ekologů, naše planeta by pro další generaci měla být přinejhorším ve stejné kondici, v jaké byla, když jsme ji od svých předků přebírali. Jedním z dílčích a jednoduchých způsobů, jakým k tomu lze přispět, je recyklace. Tom Morello je zřejmě velký ekolog a tak se nesmířil s tím, že vedle plastů, papíru a nápojových kartonů má u svého domu i popelnici na plechovky. Rozhodl se, že recyklovat bude i hudbu. Jinak si totiž existenci Prophets of Rage nedovedu vysvětlit.

Rage Against the Machine, poslední luddité dvacátého století, byli bezpochyby přelomovou kapelou, jejíž debut z roku 1992 patří mezi mé nejoblíbenější nahrávky. I s odstupem mnoha let o něm mohu prohlásit, že jde o desku skladatelsky vytříbenou, ohromě chytlavou, nevídaně agresivní a po zvukové stránce precizní. Další alba americké čtveřice na její úroveň sice nedosáhla, ovšem o špatných nahrávkách se mluvit v žádném případě nedá. Není tedy až takové překvapení, že se trojice Tom Morello, Brad Wilk a Tim Commerford rozhodla recept na úspěch zopakovat. Překvapivé je, jak strašně špatně to provedla.

Prophets of Rage nerecyklují jen hudbu, nové interpretace se dočkalo tak nějak všechno, od grafiky (sevřená pěst je pro Toma Morella typická a zdobila třeba už „The Battle of Los Angeles“ od Rage Against the Machine či třeba jediné album projektu Axis of Justice) po antisystémovou rétoriku. A právě zde je největší problém. Tam, kde první alba Rage Against the Machine působila svěže a uvěřitelně, zanechává debut Prophets of Rage jen hořkou pachuť vyčpělosti a nedůvěryhodnosti.

Rage Against the Machine jsou od roku 2007 opět funkční kapelou, alespoň tedy na papíře, na nový materiál se však nikdy nedostalo a tak trojice muzikantů ponechala zpěváka Zacka de la Rochu svému osudu a spojila se dvěma dobře známými jmény hip-hopové scény. B-RealCypress Hill je poměrně nepřekvapivou volbou, neboť spolupráce mezi členy obou kapel trvá dlouhodobě. Rage Against the Machine si pro své album „Renegades“ vypůjčili od Cypress Hill skladbu „How Could I Just Kill a Man“, na oplátku si Cypress Hill vypůjčili bubeníka Brada Wilka pro rockovou část svého alba „Skulls & Bones“ a Tom Morello se mihnul i na jejich dosud poslední desce „Rise Up“. Jak přesně se ke kapele připojil legendární Chuck DPublic Enemy, netuším, jeho role v „Prophets of Rage“ je ovšem zřejmá. Jeho hluboký hlas tvoří zřejmý protiklad k vysoko položenému hlasu B-Reala a dohromady by tak teoreticky mohli pokrýt široký rozsah Zacka de la Rochy, což se však moc nepodařilo.

„Prophets of Rage“ totiž není album ani rockové, ani hip-hopové a není ani na půl cesty. Chybí mu rocková razance a hudba většinu času působí jako nevýrazný odvar z tvorby již mnohokrát zmíněných Rage Against the Machine. Bohužel ani jeho hip-hopová stránka není dobrá, B-Real a Chuck D působí z větší části zcela odtrženě od hudby i od sebe navzájem. Výsledek je sterilní a momentů, kdy se dobře bavím, je vlastně jen několik. Solidně našlápnuto má třeba energická „Unfuck the World“ s obstojnou slokou i instrumentální sekcí v závěru, mezi silnější kousky pak patří i „Living on the 110“ s chytlavým refrénem podpořeným jednoduchým klávesovým podkladem. Dobře působí prvních pár vteřin „Fired a Shot“ a napjatá Morellova kytara pod refrénem „Strenght in Numbers“. Tím však seznam pochval víceméně končí.

Naopak je tu několik naprosto špatných nápadů. „Legalize Me“ je ve vší úctě k jejím tvůrcům naprostý odpad jak hudebně, tak textově. Krátké intermezzo „The Counteroffensive“ připomíná devadesátá léta tím nejhorším možným způsobem. Robotický refrén „Take Me Higher“ působí jako nechtěné retro a Morellova hra na pozadí slok ve „Strenght in Numbers“ připomíná spíše kvokající slepici než cokoli alespoň náznakem muzikálního. Ze všeho nejhorší jsou však ty skladby, které jsem nevyjmenoval ani jednou. Jsou totiž naprosto nevýrazné a všechny znějí tak nějak stejně nudně. Na albu, které má nadchnout masy a burcovat k rebelii, jde o dosti nechtěnou vlastnost.

Nerad bych svaloval veškerou vinu na Morella, nicméně jako centrální bod celé kapely je to právě on, kdo za mrzkou úrovní „Prophets of Rage“ stojí. Skladatelská impotence je zjevná i z nezajímavých riffů a neoriginálních sól, nemluvě o zoufalé kytaře na pozadí téměř všech slok.

„Prophets of Rage“ není recyklací starých Rage Against the Machine v doslovném smyslu, nekopíruje ho notu po notě. Snaží se však dosáhnout identického účinku a vypůjčuje si některé stavební kameny pro Rage Against the Machine typické, jenže to nefunguje. Nejsou devadesátá léta, B-Real a Chuck D postrádají charisma Zacka de la Rochy a to, co bylo před dvaceti lety odvážné, je dnes usedlé. Make America Rage Again? Nejsem vůbec proti, ale takhle tedy rozhodně ne.


1 komentář u „Prophets of Rage – Prophets of Rage“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.