Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 24.8.2018 Label: Metropolis Tracklist: 01. Christsalis 02. Crown of the Worm 03. The Light of Armageddon 04. Beware the Wolves 05. Warm What’s Hollow 06. Behold an Icon 07. When the Last Stars Die 08. And with Fire 09. Give Up the Ghost 10. The Last Hrací doba: 47:37 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy.

Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný námrd a já osobně tu fošnu pravidelně poslouchám (dokonce bych řekl, že v roce 2018 patřila k mým nejhranějším, což je dost s podivem!). I pozdější věci, kdy se do tvorby Psyclon Nine přidaly kytary a začalo to směřovat k přísné kombinaci black metalu a aggrotechu, jsou ovšem povedené a platí to i předešlé nahrávce „Order of the Shadow: Act I“ z roku 2013.

Od jejího vydání si Psyclon Nine prošli dalším kolečkem rozpadů a comebacků a průběžného koncertování. Pauza mezi studiovými alby se nakonec natáhla na celých pět let, nicméně nyní je „Icon of the Adversary“ venku a očekávání byla sakra vysoko…

Hned zkraje mohu říct, že o nejlepší desku Psyclon Nine, jak směle tvrdí promo cancy, se rozhodně nejedná. Co do zvuku a nálady je nicméně „Icon of the Adversary“ typickou nahrávkou skupiny – ten rukopis Nero Belluma je prostě slyšet. Jeho uvřískaný vokál si člověk nesplete a nakonec – takhle nabušenou kombinaci extrémního metalu a extrémní elektroniky nedělá prakticky nikdo. Mnozí se o to pokoušejí, ale většinou to zní strašně lacině, osobně si nevzpomínám na jinou kapelu, která by to uměla najebat takhle přesvědčivě jako Psyclon Nine.

To jsou nicméně jen obecné znaky, v nichž bychom ostatně mohli ještě chvíli pokračovat. Kdo tam neslyší ten nihilismus, jako by snad ani pořádně neposlouchal. Přesto nelze nevidět, že v pojetí se „Icon of the Adversary“ posunulo trochu jinam. Ubylo agresivní rychty, a když už na ni dojde jako třeba v „The Light of Armageddon“, jedná se o ty méně zajímavé části alba.

„Icon of the Adversary“ je obecně vzato mnohem víc atmo než starší věci. Ale nakonec proč ne, obzvlášť když to pořád zní jako deska Psyclon Nine. A obzvlášť když je to pořád dobrá muzika. Ve skladbách jako „Beware the Wolves“, „Warm What‘s Hollow“, „When the Last Stars Die“ nebo „And with Fire“ jsou tyhle atmosférické prvky jasně slyšet, a dokonce funguje i jejich prolínání s tvrdšími momenty jako třeba ve dvou posledních zmiňovaných kusech.

Jestli albu někde dochází dech, je to až na jeho samém konci. „Give Up the Ghost“ se vyladila spíš do melancholie, což je poloha, která mi k Psyclon Nine nikdy moc neseděla (není to poprvé, co se v tvorbě kapely něco takového objevuje), ale jako outro bych ji byl ochoten skousnout. „The Last“ už mi ale přijde dost slabá. Nemusíte se ovšem bát, čtrnáct minut tenhle song naštěstí nemá… jsou to standardní čtyři minuty, po nichž následuje dlouhý tichý dojezd, který se až ke konci vzedme k troše toho zaskřípění. Za mě ale zbytečná věc – od téhle hudby tu máme mnohem zajímavější drony, dark ambienty a hluky, že jo…

Avšak celkově vzato jsem s „Icon of the Adversary“ spokojen. Dostal jsem něco trochu jiného, než jsem očekával, ale zvykl jsem si a taky se mi to líbí. Ta laťka tam pořád je, rukopis také ne, tak proč si stěžovat, že to není kopírka předešlých alb, vždyť to by vlastně mělo být plus. Trhák roku v tom nevidím, ale palec nahoru dávám.