Pure - J'aurais dû

Pure – J’aurais dû

Pure - J'aurais dû

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.5.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Anonyme et sans visage
02. Je tuerais le monde pour ta lumière
03. Le silence mortel
04. Le jour où je suis mort
05. J’aurais dû
06. Solitude

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Pure je název, jenž sám o sobě křičí do světa, jaký druh hudby byste od něj měli očekávat. Samozřejmě, že se jedná o tuze syrový mrazivý black metal… do určité míry. Vichr však v tomto případě nevane ze severu, nýbrž ze středoevropského Švýcarska. Dokonce se ani nejedná o nějakou náhodnou začínající smečku, ale o jeden z mnoha projektů jistého neúnavného muzikanta, jenž z téhle alpské země pochází.

Za Pure totiž stojí Sergio Moplat známý spíše pod pseudonymy jako Ormenos či Bornyhake. Tenhle borec mám na triku výbornou kapelu Borgne, jejíž muziku mám osobně dost rád, ale také formaci Enoid, která mi přijde o stupínek níž oproti Borgne, ale pořád má na kontě i povedená alba, především první dvě jsou velmi dobrá. Rovněž se podílí na novém mezinárodním projektu Oculus, jemuž letos v září vyšel debut „The Apostate of Light“ – zde se potkává s Azlumem (Manetheren) a Kozeljnikem (The Stone, May Result, sólo tvorba, Ophidian Coil). Kromě toho dále dříve hrával v řecké kultovce Kawir a jako host či člen koncertní sestavy se podíval i do skupin jako Cryfemal, Deathrow, Darvaza nebo Manii.

Což je dle mého dost slušné portfolio, za nějž se Ormenos nemusí vůbec stydět. A to jsem vyjmenoval jen to nejznámější, tímhle výčet zdaleka nekončí, protože tenhle švýcarský nezmar zanechal stopu na množství dalších kapel převážně z blackmetalového, ale v jistých případech i grindcorového žánru. Pokud by někomu tahle nálož nestačila a rád by z jeho tvorby zakusil i něco méně viditelného, doporučil bych jediný demosnímek „Pat nost“ (2009) projektu Haine – rovněž povedená syrovost.

Nicméně zpátky k Pure. Pod touhle hlavičkou letos vyšlo již čtvrté album s názvem „J’aurais dû“, které navazuje na dva roky starý počin „Art of Loosing One’s Own Life“. Dle názvu projektu by se mohlo zdát, že Pure je místem, kde Ormenos ukájí své choutky po ortodoxní podobě black metalu, ale takové tvrzení by bylo trochu zavádějící. BorgneEnoid jsou totiž také black metal docela podzemního ražení, byť je pravda, že třeba první jmenovaná kapela nasává i ambientní vlivy a soustředí se více na atmosféru (nicméně kdo pamatuje začátky Borgne, tak ví, že i pod tímhle jménem vyšly slušné pekelnosti).

Myslet si, že Pure se od ostatních odlišuje alespoň zimním feelingem, jak by mohla napovídat obálka „J’aurais dû“, je také mylné, protože i takové pocity se již daly zažít u Borgne. A navíc – stačí se podívat na přebaly starších alb Pure, aby bylo zřejmé, že tohle není hlavním poznávacím znamením projektu, byť lze na novince chlad cítit. Nicméně bych netvrdil, že se jedná o ortodoxní zběsilou vichřici. Viz třeba skvělá atmosférická vsuvka v „Je tuerais le monde pour ta lumière“, rozvážnější tempo „Le jour où je suis mort“ s procítěným kytarovým sólem nebo „groovy“ pasáže v titulním songu.

Pure

Může to teď znít trochu paradoxně, ale i navzdory řečenému jednotlivé projektu mezi sebou nesplývají a každý si nese punc své vlastní atmosféry, ačkoliv si vlastně všechny vystačí se syrovým black metalem. Radši se nebudu pokoušet to nějak vysvětlovat, protože bych to nejspíš vysvětloval jak kokot a pak se do toho beztak zamotal, ale věřte tomu, že nějaký rozdíl v náladě v tom cítit je.

Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, nakonec je stejně hlavní jiná věc – jestli „J’aurais dû“ dokáže zaujmout a zprostředkovat člověku nějaký zážitek. Zde bych si dovolil říct opatrné ano. Ten zážitek sice není kdovíjak hluboký a do nezemského vtažení mezi hudební víry má daleko, ale pořád se jedná o vcelku zábavnou a poctivou desku. Stále platí, že Ormenos svá doposud nejlepší díla stvořil pod hlavičkou Borgne, ale srovnám-li „J’aurais dû“ třeba s loňským „Exilé aux confins des tourments“ od Enoid, asi bych jako vítěze zvolil letošní počin. Slušná věc, což platí i pro ty z vás, kdo tvorbě tohohle švýcarského maniaka nefandíte věrně jako pes.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.