Země: Velká Británie Žánr: death / industrial metal Datum vydání: 15.9.2016 Label: Arachnophobia Records Původní vydání: 11.10.2015, selfrelease Tracklist: 01. Industrial Espionage 02. A Moral Nuance of Coding Stealth 03. Millennium Way 04. Discarded Specimens 05. Payback Ritual 06. Humanity+ 07. Ergoregion 08. Teller-Ulam Configuration 09. This Place Is a Tomb Hrací doba: 59:09 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Arachnophobia Records

Popravdě řečeno, nemám moc rád situaci, jaká se mi přihodila s qip. Něco se na první pohled tváří strašně zajímavě, což člověka donutí k poslechu. Jakmile ale dojde k pokusu o podrobnější vstřebání nahrávky, přijde nepříjemné prozření, že to vlastně nic zvláštního není. V posluchači zbude jen hořká pachuť zklamání, že něco, co přece mělo být dobré a co slibovalo skvělý zážitek, je ve skutečnosti nepříliš záživné.

Jednočlenný projekt qip ze Severního Irska zdálky skutečně vypadá, že by mohl nabízet tuze zajímavé poslouchání. Onen jediný člen Maciej Pasiński (pokud by vám jméno moc nesedělo, pak ano, původem to je Polák) se pustil na pole industriálního death metalu. Nikoliv na styl rádoby „industriální“ à la Fear Factory, nýbrž do kombinace death metalu a elektronických žánrů. Ukázka zněla vysoce slibně, tudíž jsem neváhal a vrhnul se na věc. Jak se ovšem záhy ukázalo, s onou ukázkou jsem se zrovna trefil do jedné z těch dobrých pasáží. Takové na desce „On Ephemeral Substrates“ bezesporu jsou, nicméně se ani zdaleka neobjevují po celou hrací dobu – a co hůř, dojde i na regulérní vatu.

Než se dostaneme k nějakým těm podrobnostem, je nutno věnovat ještě krátkou formální poznámku k okolnostem. „On Ephemeral Substrates“ je debutovým albem qip, jež původně vyšlo před rokem, v říjnu 2015. Digitálně a ve vlastní režii. Letos se však materiálu ujala polská firma Arachnophobia Records a poskytla nahrávce regulérní vydání na fyzickém nosiči (konkrétně digipak CD).

Jestli je v něčem „On Ephemeral Substrates“ dobré, pak jsou to zcela jistě ony elektronické momenty. V nich se docela obstojně daří tvořit kosmickou atmosféru a držet posluchače v pozoru. Třeba hned první vteřiny desky, přesněji tedy úvodní pasáž skladby „Industrial Espionage“, mohou být dostatečným důkazem toho, že cit pro tvorbu podobně laděné muziky zde podřimuje. Po jedné space-ambientní minutce nastoupí vcelku příjemný beat, který je posléze vygradován přidáním kytary (zatím ještě nemetalové) a vokálu. Začíná to velmi dobře.

Bohužel, „On Ephemeral Substrates“ je ve finále albem, na němž má stále navrch death metal nad industrialem. Někdy se obě tváře prolínají, jindy se střídají, ale ve všech případech platí jedna nepříjemná věc – zatímco v elektronických pasážích je muzika qip poměrně přesvědčivá a nebojím se říct, že mě baví, death metal je převelice nudný. Sice i v něm je pořád kladen důraz na jakousi mechaničnost a industriální nádech, aby to odpovídalo ladění celého projektu, ale ani tato sci-fi patina nedokáže zakrýt, že v jádru je ten metal prázdný. S trochou nadsázky bych mohl říct, že to vlastně zní, jako by na celém albu hrál jeden tupý riff v jednom ubíjejícím tempu a do toho furt blil jeden jednotvárný průměrný growling. Zatímco u těch riffů je to přeci jen jakási nadsázka (ačkoliv ne úplně velká), v případě vokálu to lze brát doslovně.

Pokud tedy někde Maciej Pasiński projevuje nějakou invenci, jsou to právě industriální ruchy. Nicméně ani s nimi nedokáže zakrýt jalovost deathmetalového základu, byť se o to snaží, seč mu síly stačí. Při kombinaci obou tváří je pak metal natolik nezáživný, že zabíjí i jakýkoliv potenciál industriálna. Výsledek tedy alespoň v mém případě vypadal tak, že jsem po většinu hracího času horko těžko vnímal, poněvadž jsem se pod náporem nudy vždy rychle dostal do posluchačské letargie. Z té mě dokázala probrat jen sem tam nějaká elektronická pasáž, kdy se vypne death metal a začne vykukovat vesmírná nálada. Nicméně ty skutečně přesvědčivé industriální momenty jsou na „On Ephemeral Substrates“ jednoznačně v menšině.

Aby toho náhodou nebylo málo, tak albu škodí i neskromná hodinová stopáž a písně, jejichž hrací doby běžně překračují šest minut (a ve dvou případech trvají dokonce +/- osm minut). Jak již padlo, ty nejlepší momenty na „On Ephemeral Substrates“ jsou dobré a je na nich znát potenciál, nicméně jich zdaleka není tolik, abych byl ochoten desku vstřebávat celou. Byl jsem zvědavý, avšak nakonec se z mého pohledu jedná o nudný počin, jemuž svůj čas nadále věnovat nehodlám. A to nejspíš neplatí jen na „On Ephemeral Substrates“, ale i na qip obecně.