Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 23.4.2013 Label: Deadline Music Tracklist: 01. Cold 02. Dare 03. Give It to You 04. Slave 05. In the Hands of God 06. Running Backwards 07. Life Without You 08. Everything 09. Fallen 10. The Weight of the World 11. Silent Lucidity 12. Empire 13. Jet City Woman 14. I Don’t Believe in Love Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook

Queensrÿche – Frequency Unknown

Když se loni v létě Queensrÿche rozdělili na dvě stejnojmenná tělesa, bylo okolo toho velké haló. Zpěvák Geoff Tate zjevně neunesl fakt, že jeho bývalí spoluhráči nejsou jen nájemní muzikanti, kteří skáčou tak, jak on píská; pánové Wilton, Rockenfield, Jackson a Lundgren zase těžce snášeli, jak se Queensrÿche pod Tateovým vedením po hudební stránce mění v něco, co má s takřka legendární progresivní kapelou společného už jen málo, a tak uvnitř skupiny stoupal tlak, až tenhle hrnec bouchnul a výsledek všichni známe – dvě verze Queensrÿche a soudní tahanice o to, kdo může zavedené jméno dál používat. Nechci tu ale rozebírat detaily téhle smutné historie, protože do toho stejně nikdo pořádně nevidí, a raději se pokusím trochu nastínit, jak si na tom obě verze Queenrÿche stojí po tvůrčí stránce. Jak Geoff Tate, tak jeho bývalí spoluhráči totiž v letošním roce vydali řadovou desku, takže máme ideální příležitost porovnat, která z formací může podložit své právní stanovisko také hodnotným hudebním materiálem. A abychom zůstali fér, první na paškál přijde album, které vyšlo chronologicky dříve – “Frequency Unknown” z dílny party okolo Geoffa Tatea.

Když se člověk podívá na sestavu, kterou si pan zpěvák přizval, aby s ním desku nahrála, uvidí samá přinejmenším zajímavá jména. Vedle Kellyho Graye a Randyho Ganea, kteří se mihli u starých Queensrÿche a také se podíleli na Tateově sólovce, jsou tu bratři Sarzovi, z nichž zejména starší Rudy zanechal své stopy u nejedné legendární formace, a také Simon Wright známý díky svému angažmá u AC/DC, Dio, UFO nebo dalších. Jestli dobře počítám, tak tu máme samé spolehlivé matadory a lidi, kteří se v minulosti u Queensrÿche pohybovali dostatečně dlouho na to, aby zvládli pochopit, o čem kapela a její hudba jsou, takže to vypadá na ideální podmínky pro napsání desky, která všem vytře zrak. Anebo ne? Kdepak vážení, “Frequency Unknown” bohužel nedopadla ani zdaleka tak dobře, jak by se při pohledu na sestavu mohlo zdát…

Abych pravdu řekl, první poslech alba mě nechal stát v němém úžasu nad tím, že měl vůbec někdo odvahu podepsat se pod takovou sračku, a říct mi někdo před pár lety, že tohle jsou Queensrÿche, asi bych se mu nejdřív vysmál a pak ho uctivě odkázal na nejbližší psychiatrickou léčebnu. Neurčitě zahuhlaný zvuk bych ještě zkousnul. Nevýrazné hardrockové riffy, podivně tenký vokál a především zoufalá tvůrčí impotence maskovaná za křečovitou a většinou tragicky neúspěšnou snahu znít jako Queensrÿche, na to už ale žaludek prostě nemám. Progrese pryč, charisma v nenávratnu, obstojných nápadů poskrovnu, a pak hledejte důvody, proč to poslouchat dál… Já našel tři – skladby “Cold”, “In the Hands of God” a “Fall”, protože ty jediné skýtaly jistou naději, že to nakonec nemusí být tak zlé, jak to vypadalo na první poslech. Všechny tři totiž jasně ční nad zbytek alba a dokonce disponují dostatkem toho, co mám na hudbě Queensrÿche opravdu rád – dobré melodie, vnitřní napětí a hlavně atmosféru, kterou neumí nikdo jiný. Tyhle tři kousky se zkrátka povedly, a ačkoli se vrcholnou tvorbou Queensrÿche srovnávat moc nedají, určitě bych je nezatracoval ani v tomhle kontextu. Jenže ačkoli nakonec musím rétoriku na adresu zbytku desky přeci jen trochu zmírnit, pořád je to přinejlepším průměr, místy ani to ne. Její většina je zkrátka dost nezáživný hardrock místy přecházející v něco jako groove metal, který jako by někdo vytáhnul z osmdesátých let, kde ho zapomněl někdo úplně jiný, a to jen proto, že mu tehdy nepřišel dostatečně dobrý. Většina se sice jakž takž poslouchat dá a čas od času se i nějaký ten obstojný moment objeví, nenapadá mě ale jediný důvod, proč bych si “Frequency Unknown” měl dobrovolně pustit. No a pak jsou tu skladby, jejichž poslech je doslova utrpením – ať už kvůli vyloženě mizernému instrumentálu nebo kvůli vokálním hrátkám, na kterých je krásně vidět, že zlato, které Geoff Tate nosíval v hrdle, dost pozbylo lesku. Když se drží ve své pohodlné poloze, je to ještě v pohodě a z jeho hlasu stále vychází typické charisma, ale jakmile začne experimentovat a pouštět se do méně exaktních poloh, tam už to povážlivě skřípe. Celkovou mizérii tohoto počinu pak dokonale ilustruje čtvero klasických skladeb v aktuálním podání Tateových Queensrÿche – perfektně na nich vyniká jak stupidní zvuk alba, tak skutečnost, že plešatý pán v klobouku už opravdu nezpívá tak jako dřív. Fanouškům Queensrÿche doporučuju tyhle předělávky úplně vypustit, nestojí to za to zklamání.

Zaťatá pěst a mnohoznačná dvojice písmen FU na přebalu “Frequency Unknown” jsou jasným signálem, co celý svět Geoffovi Tateovi může. Byl jsem ochoten tuhle donebevolající aroganci přehlédnout, kdyby mi kapela, jejíž deska se takovým přebalem honosí, poskytla materiál, jež by onu aroganci ospravedlnil, jenže to se nestalo, ba naopak – až na tři světlé výjimky je “Frequency Unknown” deskou zcela zbytečnou a kapela jejím prostřednictvím jen dál prohloubila výhrady, které na ní a zejména na jejím frontmanovi po všech těch trapných tahanicích ulpěly. Upřímně doufám, že Geoff Tate dostane rozum, odloží slepou pýchu a přestane dehonestovat jak sám sebe, tak značku Queensrÿche podobnými alby o ničem. Minimálně jméno Queensrÿche totiž podle všeho čeká podstatně světlejší budoucnost v jiných rukou – jsou to ruce bývalých Tateových spoluhráčů, kteří mezi sebe vzali zpěváka Todda la Torrea, a sympatické chování, s jakým se prezentovali od začátku sporu o jméno kapely, dokázali v červnu korunovat eponymní deskou, která rozhodně stojí za nejedno protočení…

Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.6.2013 Label: Century Media Records Tracklist: 01. X2 02. Where Dreams Go to Die 03. Spore 04. In This Light 05. Redemption 06. Vindication 07. Midnight Lullaby 08. A World Without 09. Don’t Look Back 10. Fallout 11. Open Road Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Queensrÿche – Queensrÿche

Non-Tate verze Queensrÿche (dále už jen Queensrÿche, kdo to má pořád opisovat) slibovala návrat ke “skutečnému” zvuku kapely, tedy něco, po čem řada fanoušků volala už pěkných pár let. Mně osobně se poslední deska “Dedicated to Chaos”, která mnohým leží v žaludku, líbila i přes to, že s kultovními alby “Rage for Order”, “Operation: Mindcrime”, “Empire” nebo “Promised Land” toho měla společného spíš nic než moc, ale i tak jsem byl dost zvědavý, jak se s tímto předsevzetím Queensrÿche popasují. A pánové se s ním popasovali vcelku důstojně, ačkoli určitě nelze tvrdit, že by eponymní album “Queensrÿche” (jen tak pro zajímavost – jde už o druhý eponymní počin kapely, protože stejně se jmenovalo i debutové EP) bylo návratem na přelom 80. a 90. let se vším všudy. Začněme ale tím, kde se tento návrat skutečně projevuje. V první řadě je to vokál, a to jak co se týče barvy hlasu, tak stavby melodií. Když Todd la Torre do kapely přišel, řada lidí brblala, že je vokální kopírkou svého předchůdce, ale ačkoli oba zpívají podobně, Toddův hlas je rozhodně svůj. Co mu na Geoffa chybí v barvě a sní spojenými možnostmi přednesu (což je disciplína, ve které je Geoff Tate opravdový mistr), to dohání silou, rozsahem a brilantní intonací, kde se pro změnu pan Tate v současné době nechytá. Zpěv na “Queensrÿche” je skutečně mnohem klasičtějšího a chtělo by se říct metalovějšího pojetí a s klidem bych si jej dovedl představit na prvních dvou deskách.

A “metalovější” je nejen vokál. Návrat ke kořenům je znát i na celkové orientaci na kytary a jejich přímočařejší projev, i když tady už docela záleží na úhlu pohledu. Rozdíl proti “Dedicated to Chaos” je ale pořád markantní. Riffuje se, sóluje se, zvukově je to takové špinavé… Před zraky se úplně zhmotňuje představa odvrácené části osmdesátkového neonového velkoměsta se všemi náladami, které k tomu patří. S podobnými náladami Queensrÿche dříve určitě operovali a potud je to další návrat. Přesto jsou oba tyto aspekty – retro feeling i celý instrumentál – v repertoáru kapely vlastně docela nové, protože jejich konkrétní pojetí je opravdu hodně svojské a v žádném případě nelze hovořit o tom, že by Queensrÿche natočili další “Rage for Order” nebo “Operation: Mindcrime”, ačkoli slavná historie na desce vykukuje zpoza každého druhého rohu.

Takže Queensrÿche bez Geoffa Tatea se částečně obrátili zpět ke kořenům, jak slibovali, a zároveň si našli sound, který oldschool výraz Queensrÿche z velké části redefinuje a představuje v moderním a svěžím provedení. Tolik asi k tomu, jak nahrávka jako celek zní, a pro bližší zjištění vás odkážu na vlastní poslech, protože způsob, jakým je instrumentální stránka budovaná, se popisuje jakkoli, jen ne snadno a já tu nechci plácat nesmysly. Bude tedy lepší, když se dále zaměřím na to, jak “Queensrÿche” dopadla kvalitativně. Jelikož jste se stejně nejdřív koukli na hodnocení, nebude pro vás žádné překvapení, když řeknu, že je to vážně slušný materiál. Přesto mi ale docela trvalo, než jsem větší část desky docenil, a to se považuji za člověka, který má starší desky Queensrÿche zmáklé dost důkladně. V řadě případů to zpočátku vypadá, jako by se jednotlivé části skladby navzájem tloukly a melodie vokálu a Toddovo podání tomu také zdánlivě moc nepřidávají. Nejvíc to platí asi v případě songu “Redemption”, který byl možná trochu nešťastně vypuštěn jako první singl. Je sice pravda, že si musím na tyto podivně působící momenty znovu zvykat pokaždé, když si “Queensrÿche” pustím po delší časové prodlevě, ale nakonec i díky tomu jsem se už několikrát přesvědčil, že plné docenění desky leží opravdu ve zvyku respektive v naladění na frekvenci, na které Queensrÿche vysílají. V okamžiku, kdy se tak stane, přestává být sporu o tom, že jde o vážně solidní materiál. Jistě, není to úplný skvost po celých 35 minut, které poslech alba zabere (což je mimochodem naprosto skvěle zvolená stopáž), ale množství parádní práce obou kytaristů, baskytaristy i bubeníka těch pár slabších míst bohatě vyvažuje. A že je současná sestava Queensrÿche schopná napsat nejen dobré, ale i vážně skvělé songy, to dokazuje famózní vál “A World Without”, který je alespoň pro mě jasným vrcholem desky, a kusy jako “In This Light”, “Don’t Look Back” nebo třeba “Open Road” za ním nijak výrazně nezaostávají a dovedou velmi potěšit.

Deska “Queensrÿche” je napoprvé možná trochu nenápadný počin, ale její schopnost růstu ji pasuje do pozice zcela důstojného restartu kapely. Vznikala sice v podmínkách, které muzikantům vážně moc nezávidím, ale i tak se jim podařilo dosáhnout velice uspokojivého výsledku. “Queensrÿche” je důkazem, že její tvůrci mají rozhodně co říct a do budoucna od nich není vůbec naivní očekávat nic menšího než opravdovou kvalitu. Příslib je to sice zatím trochu opatrný, ale pořád velmi lákavý, a já se nemůžu dočkat, co Queensrÿche předvedou příště. O vítězi duelu Queensrÿche vs. Queensrÿche, vedeném na poli hudebních kvalit, tedy opravdu není sporu.