Země: Kanada Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 22.5.2020 Label: Season of Mist Underground Activists Tracklist: 01. Reaper Abyss (Real Rain) 02. Reign Power (Above All Born) 03. Oath Violator 04. Salvation Smothered (Genocide of Flock) 05. Human Animal 06. Excommunication 07. Lightning Mythos 08. Self Segregation (System Torched) 09. Death Hand (Strike Dehumanization) 10. Apostasy Imposed (Takeover Mode) Hrací doba: 36:50 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem.

Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují. Přeci jen přebrali z raného blackmetalové extrému to nejhorší: přímočarou hostilitu Sarcófago, nelidskou bestialitu „The Return……“ a „Under the Sign of Black Mark“, střednětempé ataky Blasphemy, hypnotické násilí Von a samozřejmě v popisku nesmí chybět jasná, i když zdánlivě nepřiznaná inspirace starými Napalm Death nebo Carcass.

I když lze říct, že jsou všechny desky Revenge „stejné“, novinka přeci v něčem vyniká. Kapela opustila koncept hlukové stěny už s „Infiltration.Downfall.Death“, ale úsilí o vybudování zcela vlastního Revenge-soundu se jasně projevilo až s následujícím „Scum.Collapse.Eradication“, které jim také přitáhlo nejvíce fanoušků. Největší důraz samozřejmě vždy patřil a stále patří chaotickému bubnování Jamese Reada, ale perfektně čitelné kytary mají nyní také velice zajímavou, „return-ovskou“ barvu a nejsou tu, jen aby vyplnily „plac“. Dlouholetého posluchače jistě dále potěší, že se Vermin kytarově konečně trochu odvázal a neváhá skvostného zvuku využít, aby struny a vaše uši trochu pomučil. Třeba pick-slidů tu je celkem přes 70. Počítal jsem to, haha.

Ovšem zásadní aspektem jest, kolik silných skladeb se na novince sešlo. Skutečně „all-killer-no-filler“ jsou pro mě pouze první dvě desky Revenge s debutem Conqueror, ale „Strike.Smother.Dehumanize“ je na tom lépe než třeba minulé „Behold.Total.Rejection“. Celkem se tu nachází jen dvě skladby, které mě neberou vůbec, a to „Lightning Mythos“ s „Excommunication“, v dalších dvou ze slabšího „soudku“ nacházím aspoň nějaké zajímavé pasáže, no a ten zbytek je prostě jebany nakurw w chuj, do piče AAAAAAAAAARRRGGH.

Rovněž si cením, jak ze silně omezeného konceptu dokáže James Read stále vytvářet „nové“ kombinace a tím násilí dostatečně osvěžit. „Strike.Smother.Dehumanize“ je důkazem, že i primitivní bordel se dá tvořit „inteligentně“ a na úrovni.

Noví Revenge mi už pár týdnů zpříjemňují život a moc se těším, až si nabiju nos při nějakém koncertu. Těžko si představit, že by ostřílený fanda Revenge / Conqueror novinkou pohrdl, a samozřejmě stále platí, že jsou tyto kapely určeny jen úzké skupině metalistů. „Strike.Smother.Dehumanize“ představuje v mnoha formálních ohledech kapelní vrchol, no a jsou tu jinak moc dobré písničky, což je základ.

Druhý pohled (Dantez):

„Strike.Smother.Dehumanize“ se vyznačuje největším citem pro rovnováhu mezi chaosem a řádem. Je strukturovanější, přechody na sebe ladně navazují, v určitých momentech se dají chytit vyloženě „písničkové“ motivy a s trochou snahy i nějaké to slovo (fakt). Čitelnosti napomáhá i čistý zvuk, který by snad jen hlasitostí a tlakem mohl navázat na „Scum.Collapse.Eradication“.

Revenge ale i navzdory sofistikovanějšímu songwritingu neobětují prapůvodní surovost, agresi a primitivitu. S bordelem na hraně kontrolovatelnosti a usměrněnějšími momenty jen pracují s pevnější rukou. Fúze protipólů krystalizuje na třetí „Oath Violator“, která si na rozehřátí střihá vyhrocenou řež, v druhé půli poté trestá asi nejprimitivnější pomalou částí alba s obligátními OWGH-OWGH, guitarslidy a barbarským mlácením do kotlů. Kontrastní bordel přitom uceluje rozpoznatelný refrén.

Střídáním mezi polohami chaos/order je proseto celé album a v drtivé většině případů fungují na srovnatelné úrovni – ať už jde například o tancovací vyhrávku v půli „Reign Power (Above All Born)“ nebo do absolutního hrotu vytočené sólo na „Death Hand (Strike Dehumanization)“. Pokud mi na „Strike.Smother.Dehumanize“ něco chybí, je to přímočařejší skladba s jasně danou strukturou refrén /sloka – tak, jak tomu bylo na „Behold.Total.Rejection“ v tracku „Nihilist Militant (Total Rejection)“. Věcí, do kterých se dá jebat, je ale i tak pomálu a s tvrzením, že jde o dosavadní kapelní vrchol, lze souhlasit.