Země: USA Žánr: punk rock / hardcore Datum vydání: 15.3.2011 Label: DGC Records / Interscope Records Tracklist: 01. Architects 02. Help Is on the Way 03. Make It Stop (September’s Children) 04. Disparity by Design 05. Satellite 06. Midnight Hands 07. Survivor Guilt 08. Broken Mirrors 09. Wait for Me 10. A Gentlemen’s Coup 11. This Is Letting Go 12. Endgame Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Po třech letech se fanoušci vegetariánské stravy a aktivisté v oboru ochrany týraných zvířat dočkali a splnil se jejich nejvíc nejmokřejší sen. Tedy za předpokladu, že tito lidé poslouchají hardcore punk. Veganská modla Rise Against se vrací na hudební přehlídková mola a my se společně podíváme, jak se má k světu. A opravdu nemusíme patřit striktně ani do jedné zmiňované skupiny, protože být zase tolik extrémní přeci nechceme, že ne?

Rise Against (mimochodem další Amerika – tentokráte z Chicaga) se už od svých prvních krůčků jeví jako zázrak z čistého nebe. Prakticky všechna jejich alba jsou kritikou i fanoušky přijímána přímo fantasticky, a tak nic nebrání tomu, abychom se co několik let mohli zakousnout do nového koláče v podobě další desky. Jak chutná aktuální “Endgame”? Inu, všelijak.

Zastánci staré našlapané a více hardcorové podoby Rise Against už podruhé zapláčou. Oproti předchozí facce do tváře zatvrzelým odpůrcům líbivé melodiky v podobě “Appeal to Reason” se po zvukové stránce nemění zhola nic. Více pomalejších písniček, kytarového vybrnkávání a baladicky pomalých úseků. Vše je uhlazenější, ne tak moc rychlé a do budoucna už asi můžeme zapomenout na nějaký obrat a náhlý návrat k tvrdším kořenům. Kapela se zkrátka neohlíží a vyvíjí se podle svého. Je na každém, jak se s tímto faktem vyrovná, ale za sebe mohu bezostyšně říci, že starší tvorba se mi líbila o fous v umaštěné polévce více.

Netvrdím, že “Endgame” je špatná fošna. Společně s výše uvedeným “Appeal to Reason” je prostě jiná. Ne úplně násilně jiná, ale přeci jen po několika posleších jsou rozdíly patrné. Z prvotní tvorby čiší ta správná naštvanost a zápal pro věc. Je vidět, že chlapíci si za svými názory stojí a nebojí se je vykřičet do světa. S posledními dvěma nahrávkami přichází více melodický projev, písničky jsou celkově “masovější” a zahrané tak, aby zaujaly širší spektrum posluchačů. Nemám námitek, sám vím dobře, že taková banda potřebuje hlavně pevnou fanouškovskou základnu, kterou je potřeba stále rozšiřovat o nové kusy. Ale nehází jen tak mimochodem svým přístupem klacky pod nohy starým příznivcům? Nezavání to i v původně křišťálově čistém úmyslu zkaženým odérem peněz a vyššího výdělku? Nebo se interpret chce prostě posunout někam jinam? Nebo jsem úplně mimo? Otázka do diskuze pod článkem.

Po textové stránce nemám absolutně co vytknout, ostatně jako obvykle. Kapela se po celou dobu existence zaměřuje převážně na sociální témata a společenská tabu. Ať už jde o protest proti zneužívání moci a válkám nebo vyjádření k přílišné konzumnosti současného vyspělého světa v kontrastu s chudými nebo zaostalými kouty Země, jste s Rise Against doma.

Z celé desky mne nejvíce zaujaly kousky “Satellite”, “Help Is on the Way” a hlavně “Make It Stop (September’s Children)”. Poslední zmiňovaná se poslouchá velice dobře, hlavně díky působivému refrénu s doprovodnými vokály. Zajímavá je i “Broken Mirrors”, která je opět velice silná v refrénu. Zpočátku pomalejší “Wait for Me” má také něco do sebe. Ostatní skladby se příliš nevymykají ze zaběhlého konceptu písní Rise Against, který jsme viděli už posledně, a přijde mi zbytečné je zde více rozpitvávat.

VIDEO Z YOUTUBE:

Vzato kolem a kolem je “Endgame” dobrá deska. Na rovinu se přiznám, že nevím, co víc bych k ní napsal. Obvykle své výplody musím krátit, abych nepřesahoval normu, ale v tomto případě se cítím bezradně. Album se mi líbí, to ano, ale co víc dodat? Není nijak zvlášť objevné nebo překombinované. Není ani fádní, ani maximálně našlapané. Má své slabší chvilky, ale ve výsledku nejsou příliš patrné. Jedná se prostě o dobrou desku, se kterou nikdo neudělá chybu, ale na druhou stranu se nejedná o dílo, ke kterému byste se roky vraceli znovu a znovu a objevovali další nové prvky, jichž jste si při prvních posleších nevšimli. Nebo vy možná ano, ale já pravděpodobně ne. Na to zkuste například “The Sufferer and the Witness”, které si tímto dovolím doporučit. Vše podstatné bylo řečeno a natahovat článek bezpředmětným hlenem mi nepřijde úplně košer. Milovníci dlouhých elaborátů prominou, ale tady zkrátka končím.