Rorcal - Creon

Rorcal – Κρέων

Rorcal - Creon
Země: Švýcarsko
Žánr: atmospheric sludge / black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Bleak Recordings / GPS Prod / Grains of Sand Records / Halo of Flies Records / Lost Pilgrims Records / Wolves and Vibrancy Records / Division Records / Dullest Records / Longlegslongarms Records / Unquiet Records

Tracklist:
01. Πολυνείκης
02. Ἀντιγόνη
03. Αἵμων
04. Εὐρυδίκη

Hrací doba: 51:22

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
The Black Birch

První pohled (Skvrn):

Oslavit výročí kapely lze všelijak. Někteří vydávají jubilejní DVD, často nic neříkající kompilace a s povděkem přijímají každičký halíř od svých nejvěrnějších. Jede se výroční turné, setlisty vzpomínají na uplynulé časy a slzy tečou proudem. Jiní ale oslavují poctivěji a ve finále mají mnohem větší šanci zaujmout než skrze sfoukávání svíček. Jako zdárný příklad mohou posloužit švýcarští Rorcal, kteří scénu brázdí teď již jedenáctým rokem. Vzpomínky na loňskou oslavu kulatin ale zůstávají dodnes živé. Desátý rok ve službě totiž patřil minialbu „La femme sans tête“, jež bylo jako stylový dárek věnováno (digitálně za libovolnou cenu) příznivcům kapely. Fandové ovšem nezůstali v pouhé roli přihlížejících, vždyť podoba obalu závisela právě na jejich návrzích. A co především, dopadlo to skvěle – vizuál potěšil, hudba neméně. Materiál, napsaný i nahraný během dvou dní, se příjemně poslouchal a zároveň předestřel otázku, co bude dál. Kapela se na „La femme sans tête“ předvedla ve tvrdě dronovém kabátě, a ačkoliv mělo jít jen o jednorázovou zastávku, nebylo jisté, kam pětihlavé těleso s další deskou zamíří.

Odpověď je ale nečekaně jednoduchá. Letošní „Κρέων“ (co do vývoje) minulé EP opravdu ignoruje a plynule navazuje na poslední řadový počin „Világvége“. Některé změny samozřejmě proběhly, diametrálně odlišný je už jen zvolený koncept. Náznaky aktuálního tematického pojetí lze nalézt již na první dobrou, na obálce. Ta nenabízí pouze zamyšlený pohled muže, roj včel na bradě a odění do tmavě hnědé. Evidentní je zde touha evokovat statnost a upřenost, jež je typická pro antické sochy. V kombinaci s názvem se tedy ocitáme kdesi ve starověkém Řecku, k němuž neodmyslitelně patří i prastaré mýty. I ty o Kreonovi, kolem kterého se točí všechny čtyři kompozice na novém albu.

Novinku Švýcaři postavili stejně jako „Világvége“ na kombinaci atmosférických poloh black metalu a sludge. Z blacku Švýcaři přijali především vyznění kytarových linek, naopak po sludgi je cítit táhlé tempo a (místy až přehnaně) vytáhlé basy. Vše v doprovodu bestiálního řevu, který, ač nezná více než jednu polohu, nenudí a spolehlivě válcuje. Pakliže byste si vzhledem ke zvolenému konceptu snad pomýšleli na helénské etno prvky à la Rotting Christ, vězte, že zde opravdu nejste na správné adrese. „Κρέων“ se nese ve výlučně v tradičním sludge/blackovém duchu bez žánrových odboček. Spíš než na tematicky příbuzné Rotting Christ si tak zavzpomínáte na frankofonní spolky typu Regarde les hommes tomber či Celeste.

Změny ale oproti „Világvége“ rozhodně jsou, ne že ne. Zatímco předchůdce si počínal velmi neurvale, „Κρέων“ patří rozmáchlejšímu budování, na což ostatně upozorňuje i délka skladeb. Ani jedna z kompozic nepodlezla 10minutovou bariéru a na výsledku je to patřičně zdát. Rorcal nezasazují náhlé direkty, dostávají se k nim postupně. Tudíž pakliže jste na Švýcarech měli rádi čišící energii, ochuzeni nebudete, jen je k ní cesta trochu delší. Záměrně neužívám slova komplikovanější – „Κρέων“ se i přes svou rozmáchlost už od prvního poslechu docela obstojně poslouchá. S větší dávkou poslechů sice příliš neroste, ale rozhodně ani neztrácí na síle.

Album má spád a každá skladba nabízí několik strhujících okamžiků. Na druhou stranu, že by šlo o vyloženě výjimečnou práci, to se říct nedá. Ony vyčnívající momenty jsou sice vážně silné, ale cesta k nim často nedrtí tak, jak by se slušelo. Stejně jako parádní pasáže obsahuje každá skladba i znatelně méně zábavné party, bez nichž by bylo pravděpodobně lépe. Nejde o okamžiky, které by zásadním způsobem nudily, ale je třeba si říct, že Rorcal vysokou laťku po celé novince zkrátka nedrží.

„Κρέων“ je bezpochyby poctivou deskou se silnou atmosférou. Má tah na branku, ale zároveň si nepočíná zbrkle. Mnohem raději se oddává intenzivnímu budování a navzdory několika zaškobrtnutím se jí to zdařile daří. Fandům atmosférických blacků, sludgů a post-metalů tak nemám problém odeslat jednoznačné doporučení. Byť s tichou poznámkou a přiznáním, že jsem čekal o chlup víc.

Rorcal - Kreon


Druhý pohled (Onotius):

Mohutný sludgem načichlý blackmetalový zvuk, nádech vizionářské tajemnosti, země původu Švýcarsko. Klíčová slova, jimiž lze popsat kapelu Rorcal, která se po třech letech od vydání skvělého „Világvége“ vrací s novou deskou nabízející 50 minut poctivé černěkovové alternativy prostřednictvím čtveřice kompozic. Již při první inkarnaci je jasné, že jakékoliv servítky jdou stranou, stačí pozvat fanoušky například Celeste a sugestivní večírek může začít.

Pokud minulé album bylo syrové, zároveň ale formou různorodé, novinka je o špetku větší monolit. Dlouhé a mohutné kompozice plné atmosfericky drtící rytmiky a dravých kytarových postupů se povětšinou drží jednotného zvuku a v rámci něho předkládají správně špinavé, hypnoticky zemité, vznešeně rozervané kompozice. Na jednu stranu by špetka diverzity neuškodila, na druhou stranu jsou však skladby natolik pohlcující, že člověka udrží v pozoru po většinu času. Novinka oproti předchůdci více evokuje tradiční blackened death metal, ať už co se týče celkového feelingu, tak co se týče výstavby motivů a práce s nimi.

Rorcal

„Κρέων“ je založeno na neprostupném zvuku a postupném vývoji v rámci vždy přes deset minut dlouhých skladeb, jež sice po prvním poslechu mohou působit stereotypně, nicméně skrývají mnoho zajímavých nápadů. Úvodní „Πολυνείκης“ (pojmenována podle Polyneikése, tedy syna krále Oidipa a Iokasté) začíná pozvolna, ale dýchá z ní osudovost a po chvíli roztáhne svá křídla do specifického, postupně vyvíjejícího se celku. Je méně zběsilá, více heavy (nikoliv jako žánr, zkrátka těžká) a dusivá. Ponurými bicími začínající dvojka v sobě skrývá momenty jak drone/doomově ponuré, tak deathově drtící. Třetí a nejkratší (ačkoliv stále jedenáctiminutová, hehe) „Αἵμων“, která hned zpočátku používá celkem charakeristicky blackový postup, jenž mi něco strašně připomíná a nejsem s to si vybavit co. Jedná se asi o nejpřístupnější kompozici na albu. Po další hrdince z řecké mytologie pojmenovaná poslední „Εὐρυδίκη“ je skladbou, do níž se mi proniká naopak asi nejobtížněji, neboť zpočátku je ještě o špetku méně výpravná, než jak je tomu u ostatních drtiček.

Novinka jde mnohem víc na dřeň a trochu jí chybí špetka toho pečlivého rozmyslu, co se týče detailů, jenž byl na předchůdci přítomný. Jinak se však jedná o velmi intenzivní špinavý zážitek, a tedy povedenou desku. Místy se ovšem mihne trochu jalový postup, který těží spíš z celkového silného zvuku než z nápadů, ale v kontextu se většinou ztratí. Punc tajemnosti a jedinečnosti doplňuje neobvyklý obal, jenž ačkoliv mě nefascinuje jako ten u předchůdce, velmi umně zde ilustruje zemitost a upřímnost desky.


5 komentářů u „Rorcal – Κρέων“

  1. Zkusil jsem si pustit Világvége, a to jednoduše nemá chybu. On už ten název labelu mi byl takovej sympatickej…

      1. Jj, šel jsem na jejich stránky, pustil si pár ukázek, a musím říct, že mám celkem co objevovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.