Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 15.2.2019 Label: Season of Mist Tracklist: 01. In the Name of God 02. Ветры злые 03. Heaven and Hell and Fire 04. Hallowed Be Thy Name 05. Dies irae 06. Πιστεύω 07. Fire, God and Fear 08. The Voice of the Universe 09. The New Messiah 10. The Raven Hrací doba: 43:36 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

Řekl bych, že Rotting Christ jsou nyní svým způsobem v záviděníhodné i nezáviděníhodné pozici zároveň. Myslím si, že co do ohlasu aktuálně prožívají nejlepší období své kariéry. Samozřejmě, mezi jistou částí posluchačů měli respekt vždy, vždyť hráli zásadní roli ve vývoji řeckého black metalu a jejich debut „Thy Mighty Contract“ společně s „His Majesty at the Swamp“ od Varathron ve velké míře stanovil pravidla, podle nichž se tenhle žánr v jejich rodné zemi dodnes hraje.

Přijde mi ale, že až s posledními alby Rotting Christ prorazili do metalového středního proudu. Právě proto říkám, že jejich aktuální éra je co se ohlasu týče snad nejvýše. Formace vedená bratry Tolisovými pravidelně jezdí headline turné po Evropě, hraje na velkých festivalech, vydává desky u prestižní firmy… skoro se zdá, jako kdyby to ani nemohlo být o moc lepší. V čem tedy tkví háček?

Od té doby, co se Rotting Christ začalo dostávat větší pozornosti (což je samozřejmě odpozorováno čistě subjektivně), se Řekové tak trochu začali točit v bludném kruhu a s každou další dlouhohrající fošnou jde o čím dál tím větší kolovrátek. Letošní novinka „The Heretics“ tenhle stav věcí bohužel neobrací, nýbrž prohlubuje. Jako kdyby se Rotting Christ stali obětí vlastního úspěchu. Dávají mase lidu, oč si průměrný posluchač žádá, ale myslím, že kdo šlape po kvalitě, toho aktuální počínání Hnijícího Krista už přestalo bavit. Poslední skutečně dobré a v rámci tvorby nějakým způsobem invenční desky jsou totiž „Theogonia“ a „Aealo“, od jejichž vydání už uběhla téměř dekáda resp. ještě o tři roky víc v případě toho staršího počinu.

Letošní novinka „The Heretics“, která je celkově již třináctým dlouhohrajícím počinem řeckých veteránů, rozhodně není blbá v tom smyslu, že by si na ní Rotting Christ vyloženě řezali ostudu a nasměřovali si to někam do kopy hudebních sraček. Bráchové Tolisové jsou přece jenom zkušení mazáci, takže jistou laťku kvality si samozřejmě zachovávají.

Problém nicméně nespatřuji v tom, že by si snad nedokázali odehrát to svoje, co od nich posluchač očekává. Kámen úrazu tkví právě v tom, že dělají jenom tohle a nic navíc. Rotting Christ s přehledem lepí svoje typické prvky do další desítky skladeb, které se poslouchají docela v pohodě, ale nepřinášejí vůbec nic svěžího nebo neokoukaného. „The Heretics“ nenabízí nic jiného než řemeslně poskládaný a odehraný melodický black metal s helénskými atmo prvky v charakteristickém soundu Rotting Christ. Lze sice považovat za klad, že kapela má jasně rozpoznatelný zvuk, čímž se zdaleka nemohou pochlubit všichni, ale i v jeho rámci se dá někam vyvíjet a překvapovat. Žádná chuťovka jako třeba hostovačka Diamandy Galás na „Aealo“ se tentokrát nekoná. Vše je standardní, už slyšené, nepřekvapující, a tudíž ani neohromující.

Deska jako „The Heretics“ mě svým obsahem neuráží. Vlastně se mi poslouchala relativně příjemně. Nic konkrétního si z ní ovšem nepamatuji. Vím jenom, že zněla jako Rotting Christ, a to je asi tak všechno. Songy z „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, „Rituals“ a „The Heretics“ mi mezi sebou hrozně splývají. Zatímco poprvé to nevadilo a podruhé se to ještě dalo tolerovat, nyní už to dost nudí, když Řekové s velkou slávou servírují potřetí za sebou prakticky stejné žrádlo. „The Heretics“ v rámci diskografie postrádá jakoukoliv výlučnost a vlastní ksicht, takže se finále nejedná o nic víc než prostě jenom další placku v řadě. S takovou jsou Rotting Christ na nejlepší cestě, aby mě jejich nová alba přestala zajímat.