Země: USA Žánr: post-rock / metal Datum vydání: 5.8.2016 Label: Sargent House Tracklist: 01. Asa 02. Vorel 03. Mota 04. Afrika 05. Overboard 06. Calla 07. Lisboa Hrací doba: 41:11 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

O post-žánrech se u nás na blogísku webíčku poslední dobou píše často – ještě aby ne, když si v nich libuje dobře polovina redakce. Nu, tahle recenze, jak napovídá nadpis, nebude výjimkou, protože řeč nebude o nikom jiném než o Russian Cirlces a jejich poslední řadovce – což je, pokud mě paměť neklame, recenzní premiéra, neboť předchozí (a zároveň první) povídání se týkalo perfektního vystoupení v někdejším Podniku, budiž mu země lehká. Věřím, že to bude zajímavé počtení, protože oproti předchozí diskografii čítající dobře pět zářezů je novinka „Guidance“ v lecčems odlišná – třeba už jen tím, že jsme na ni čekali o rok víc než na předchozí počiny, přičemž se nabízí vcelku jednoduchá otázka: stálo to za to?

Než se však doberu odpovědi, stálo by možná trochu zmínit, co jsou „Ruská kola“ vlastně zač. Instrumentální trojice začala rytmicky precizní post-rock / metal drhnout někdy kolem roku 2004, přičemž původní dvojici Mike Sullivan – Dave Turncrantz doplnil basák Brian Cook před vydáním druhého alba „Station“. Právě dlouhodobě stabilní sestava dává možnost vývoje směrem vpřed, přičemž jednoduchý trojúhelník kytara-basa-bicí jasně vymezuje prostor, v němž se chicagská trojice pohybuje. Žádné vokály, žádná slova (dobře, s výjimkou „Memorial“, kde se v titulním songu blýskla Chelsea Wolfe), jen riffy, basové linky a rytmika vyznačující se železnou přesností, ale mimo jiné i civilnost, skromnost a odtažitost, s níž si hrají to svoje, na ostatní nehledě.

Kdo Russian Circles už nějakou dobu sleduje, ví, že každé album je v určitém aspektu sázka na jistotu. Osobitý zvuk i rozpoznatelný rukopis je s každou další deskou čím dál víc vybroušený a o nápady tahle kapela neměla nouzi snad nikdy. Každý další zářez v diskografii se posouvá dál od klišé stojících v počátku post-rockového žánru, na kterých dojíždí tolik současných kapel – opouští onu jednoduchou a dnes již trochu prvoplánovou dynamiku přechodů mezi tichými a hlasitými pasážemi; emotivních, extatických gradací užívá jen tam, kde je toho zapotřebí pro vývoj skladby, a stejně tak zachází i s dech beroucími zvukovými stěnami. „Guidance“ v tomto ohledu není výjimkou a už jen proto stojí za to tuhle desku slyšet – ovšem důvodů, proč tomuhle počinu věnovat pozornost, je pochopitelně mnohem víc než jen skutečnost, že to je „další deska od Russian Circles“.

Nejde tudíž jen o to, že se „Kolečka“ oproti předchozí „Memorial“ opět vydala dál. Ano, stále to jsou Russian Circles, a ano, stále je poznáte na první dobrou. Pečlivě budované identity se nezříkají, ani nelze říct, že by jejich rukopis zaznamenal nějaký zásadní obrat. „Guidance“ je ovšem nejucelenější album, jaké z hlav chicagské trojice doposud vzešlo, čímž navazují na trend předchozích počinů, a dotahují jej do úspěšného konce. Šestice skladeb (nepočítaje intro „Asa“) funguje tak soudržně jako na žádném předchozím počinu, jednotlivé části skládačky jsou vzájemně propojeny přechody, které přetékají jejich hranice, čímž na první poslech vzniká dojem, že album nerušeně plyne kupředu. Nicméně až když se člověk do alba zaposlouchá, dobere se hlubších souvislostí – rozvíjené motivy na sebe reagují i mezi skladbami, a i když může fungovat každá jedna o samotě, jejich souhra vytváří specifickou paletu nálad, která by jinak neměla šanci vzniknout. Kompozice skvěle využívají příčiny a následku, nic se neděje nahodile, vše má své místo a logiku. Předcházející skladba dává vyniknout náladě té předchozí, dokud se album nedobere závěru.

Když nad tím přemýšlím, sledovat provázanost „Guidance“ je jako sledovat alchymistu při práci (ostatně, komponování mnohdy nemá do tajů alchymie daleko); při poslechu jsem měl pocit, jako když hledíte na sbírku povídek, které postupně stávají celistvým románem jen díky tomu, že naleznete další způsob, jak na ně nahlížet. Což je na „Guidance“ vlastně to nejkrásnější: Vypráví příběhy, které se nikdy nestaly a které čekají, až je někdo hodí na papír nebo zachytí na filmové pásmo – přičemž s každým poslechem jsou jiné, hlubší, propojenější. „Vorel“ je masivní kolizí, jíž nescházejí dobře časované vrcholy, zvraty, za něž by se nemusel stydět nejeden autor scénáře, uchvacující robustnost, ani perfektní tempo. Zatímco „Mota“ naoko klidní zjitřené smysly, jen aby vás uvrhla do víru nejistot a napětí, když se na scéně zjeví tajuplný antagonista, „Afrika“ kreslí velkolepé výjevy panenské divočiny, na jejímž pozadí vrcholí krize hlavních rolí. Následující „Overboard“ působí jako bezbřehý oceán klidu varující před peripetií nastávající pod brutálním sonickým tlakem v „Calla“. Tíseň, klaustrofobii vyvolávající stěny kytar, před nimižnení úniku, úprk jasně vyznačenými koridory, v nichž Sullivan vrství smyčku za smyčkou do bezchybně vypointovaných gradací. Dozvuky mohutných riffů rozehrává v závěrečné katarzi „Lisboa“, očišťujíc se od všeho, co bylo doposud napácháno, usmiřuje v posledních vteřinách všechny přítomné.

Koho? A proč vlastně? Co je k tomu dovedlo? A kde? Odpovědi si doplňte sami, Russian Circles vám k nim dávají propracované schéma (říkal tu někdo Aristoteles?), do něhož jen stačí vypustit vaši představivost – které „Guidance“ ráda podá ruku a otevře jí dveře na výpravu do říše mechanického vlnění – ale dál neřekne vůbec nic, nenapoví ani enigmatické názvy skladeb (jak by taky mohly, když kupříkladu „Vorel“ je úlitbou českému tour managerovi kapely). Ale když říkám propracované, myslím tím propracované do detailů. Za povšimnutí stojí skutečnost, že kromě intra dostala každá kompozice zhruba stejnou stopáž (pět a půl, nebo šest a půl minuty), na níž se musí vejít vše potřebné, žádné písně mimo tyto rozměry jako by neexistovaly. I to přispívá dojmu kompaktnosti a vyrovnanosti celého materiálu, který i navzdory rozmanitosti drží úroveň, z níž se směrem nahoru ani dolů příliš nevybočuje. Kytarové masivy jsou dlouhé tak, aby si pro sebe neuzurpovaly příliš pozornosti, klidnější plochy zase končí před hranicí natahované kaše. Nelze též minout lehkost, s jakou se lze skladbám dostat pod kůži, očividné přímočarosti navzdory je ale díky kompozicím zamotaných do smyček stále co objevovat a k čemu se vracet.

Nebudu nijak zakrývat, že novinka je pro mě nejlepším albem, jaké Russian Circles doposud vypustili ze světa. Samozřejmě můžete oprávněně namítat, že kapela už má na triku lepší, emotivnější či našláplejší skladby, což nehodlám nijak rozporovat, a stejně tak úspěšně se můžete ohrazovat jistou předvídatelností v rámci vlastní diskografie, protože rozebráno do detailů „Guidance“ rozhodně není překvapením, nýbrž jistotou. Nicméně formát se desky začal před několika alby přesouvat od „sbírky písní“ ke kompaktnímu, funkčnímu celku a „Guidance“ tento přerod završuje, posouvá formu o příčku výš – a zároveň čím dál víc utíká zbytku scény někam mimo. Ačkoliv lze Russian Circles stále zaškatulkovat kamsi do post-žánrových vod, jejich projev zraje jako víno, je čím dál více propracovaný a jasně odlišitelný, unikátní. A budu jen rád, když jim to ještě chvíli vydrží – i kdybych si měl na další desku zase počkat o rok déle.