Sage Francis - Copper Gone

Sage Francis – Copper Gone

Sage Francis - Copper Gone
Země: USA
Žánr: hip-hop / rap / alternative
Datum vydání: 3.6.2014
Label: Strange Famous Records

Tracklist:
01. Pressure Cooker
02. Grace
03. ID Thieves
04. Cheat Code
05. Dead Man’s Float
06. Over Under
07. Make ‘Em Purr
08. Vonnegut Busy
09. Thank You
10. The Set Up
11. The Place She Feared Most
12. Once Upon a Blood Moon
13. Say Uncle
14. MAINT REQD

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sage Francis je bezesporu zajímavá postava. Dalo by se říci, že tenhle mírně zavalitý švihák je mužem mnoha činností, a pokud bych měl vypíchnout jednu postavu nezávislé hip-hopové scény, byl by to právě on. Jeho přístup k hudbě, životu, hodnotám i scéně samotné je jedinečný, a i když to takhle napsané vypadá jako přehnané adorování, vážně mě nenapadá nikdo další, kdo by to na poli alternativy a nezávislých rapperů táhnul takovým stylem. A navrch k tomu dělal parádní muziku. Já sám se k Sageově tvorbě krátce po vydání jeho předešlé desky “Li(f)e”, což bylo zhruba v době, kdy jsem taje rapu a přísné dikce začínal teprve objevovat. Asi vám nemusím dlouho vyprávět, že to je jedna z těch věcí, která mi přirostla k srdci na první poslech, protože spojení hip-hopu, rockových prvků a country mi prostě uhranula. O její kvalitě může svědčit to, že ji poctivě protáčím dodnes – nikoliv pro nostalgické vzpomínky, ale prostě proto, že mi má pořád co říct.

“Copper Gone” tak byla v tomto světle deska tuze očekávaná. Popravdě jsem ale vůbec netušil, co očekávat, snad kromě kvality, která je v případě Sage těžko zpochybnitelná. Nicméně s čím se skutečně vytasí, to bylo ve hvězdách, protože tenhle člověk se změn ve své hudbě nebojí. Hlavně když to jde od srdce a je to upřímné tak, že vás občas až mrazí – to je společné snad všem jeho deskám bez ohledu na to, kdy vznikly. Je blbost o nějakém jeho albu tvrdit, že je jeho nejosobnější nebo nejupřímnější, protože všechny jdou opravdu hodně do morku kostí, Sage se zkrátka nebojí jít se svojí kůží (nebo duševní nahotou, chcete-li) na trh. Musím ale uznat, že celá novinka na mě působí ještě silněji jako dialog mezi ním a jednotlivými osobami z jeho okolí, popřípadě mezi jím a samotným posluchačem. To je do jisté míry charakteristické i pro předešlá alba, ale třeba právě “Li(f)e” mi přijde víc pojaté jako monolog a rozhodně během jeho poslechu nemám potřebu vzít Sage kolem ramen a jít s ním krafat na bar. Ale jak jsem napsal výše, v upřímnosti si mohou obě alba podat ruce.

Stačí vzít kterýkoliv text a jen sledovat proudy narážek na události z osobního života, brutální změny v něm, na kritiku své osoby, odkazy na spoustu literárních nebo vědeckých děl. Hrátky s gramatikou, slovní hříčky hraničícími místy až s dadaismem a nonsensem lze nalézt prakticky v každé písni. A stejně tak z každého druhého verše čiší, že pokud “Copper Gone” pojednává hlavně o posledních čtyřech letech Francisova života, byl to ponor na nejhlubší dno. Stačí pročíst “Make ‘Em Purr”, “Vonnegut Busy”, “The Place She Feared Most” nebo asi tak každou další z celkem čtrnácti písní. Nadhled, nadsázka a sebeironie ale nechybí ani v těch nejhutnějších textech, což je jedině dobře.

Že tentokrát to bude hlavně o depresích ale nejspíš zjistíte ještě dřív, než se pustíte do čtení textů, protože z desky samotné to doslova čiší. Pokud mají všechny skladby něco společného, je to právě melancholie, zármutek. Občas zádumčivější, občas mírnější a odlehčenější, ale i ty nejveselejší tracky prostě veselé nejsou. Vždycky se najde prvek, který udržuje atmosféru. Jednou zabarvení syntetizátorů, jindy jejich melodie. Stejně tak melodie folkových nástrojů, kterých se Sage nevzdal, jen jich na “Copper Gone” není zdaleka tolik co posledně. V případě “Vonnegut Busy” to je skvělé zakomponování saxofonu, v “Make ‘Em Purr” zase decentní klavírní linka v kombinaci s naprosto jednoduchým beatem. A takhle bych mohl pokračovat celý tracklist. Mimochodem, tyhle dva jmenované kusy jsou asi nejkoncentrovanější depresí, kterou jsem v tomhle žánru kdy slyšel.

Nijak mě nepřekvapilo, že Sage Francis dokáže měnit atmosféru skladeb a vytvořit dojem čehokoliv od drsné ulice, chlastání na baru, toulky krajinou, návštěvu psychiatrické léčebny, zpovědi v kostele až po poctivou klaustrofobii v cimře bez oken prakticky lusknutím prstu. Nicméně se mu podařilo mě opět doslova usadit na prdel a já mu to žeru i s navijákem. Ve skladbách defilují housle i tvrdé syntetizátory, kytary i saxofony. Brutální flow, ostrý rap i mnohem jemnější vyznění. Pochopitelně tohle všechno není nacpané do jednoho tracku, nýbrž pečlivě rozděleno po více než 50minutové stopáži tak, aby se ničeho nepřejedlo a všeho bylo tak akorát. Skladby tak jsou dost různorodé, rozhodně mnohem víc než na “Li(f)e”, které bylo především o folku.

Jednotliviny pojí právě nálada celku, kterou postupně vytváří. Není tak těžké tenhle společný znak najít, v každé písni je to ale něco konkrétního, co může způsobit, že k ní jen těžko proniknete. Tisíckrát zmíněná “Vonnegut Busy” nebo “ID Thieves” si mě získaly na první poslech, ale skladby jako “MAINT REQD” nebo “Cheat Code” mi nějakou dobu nesedly. Líbit se mi ale nezačaly, protože “stokrát poslouchané se ti začne časem líbit, i kdyby to byla sebevětší sračka”, ale až v momentě, kdy do sebe zapadla hudba a detailně prostudované texty, na kterých Francisova tvorba stojí stejně jako na instru samotném. Instrumentální stránku ale Sage nikdy neflákal a baví mě sama o sobě, stejně jako minule. O to víc mě mrzí, že se na evropské turné nevydal s živou kapelou, protože z charakteru “Copper Gone” i starších alb možnosti živého zpracování doslova křičí.

Francisovu poslednímu albu se těžko něco vytýká. Tenhle člověk prostě špatný materiál nahrát neumí, stejně jako zamrznout na jednom místě. Přiznávám, že jsem k jeho osobě trochu nekritický (dobře trochu dost, tenhle člověk ale můj respekt a obdiv jen tak neztratí), na druhou stranu mi skutečně chvíli trvalo, než jsem si k “Copper Gone” našel cestu a vybudoval si k němu vztah jako celku. Rozhodně to nebylo tak bezproblémové přijetí jako v případě “Li(f)e” nebo starších alb. Můžu ale bez výčitek prohlásit, že tohle album za tu časovou investici rozhodně stálo. Pochopení i opakovaná radost z poslechu se dostavila – a o to tu jde především.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.