Země: USA Žánr: doom metal Datum vydání: 27.4.2012 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Let Them Fall 02. The Bleeding Ground 03. Vertigo 04. Blessed Night 05. The Waste of Time 06. Dependence 07. Withdrawal Hodnocení: Kaša – 9/10 H. – 8,5/10 Průměrné hodncoení: 8,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil její nejlepší časy, a totéž platí pro basáka Marka Adamse. Nováčkem v sestavě je tak pouze bubeník Henry Vasquez, což je vzhledem ke zdravotnímu stavu původního bubeníka Armanda Acosty zcela pochopitelné. Nicméně, ze 3/4 se tak vrací sestava zodpovědná za takové klasiky jako “Born Too Late” či “Mournful Cries”, což je samo o sobě příslibem kvalitní porce hudby.

Zajímavý a temný obal předznamenává, že tady se žádná změna konat nebude, což se potvrzuje hned s prvním tónem úvodní “Let Them Fall”. Jedná se o povedený otvírák s pohřební atmosférou, který už nemůže nechat nikoho na pochybách, že legenda je zpět v plné síle a že se během nadcházející půlhodinky bude dít něco mimořádného. Saint Vitus jsou jedna z mále kapel, u které s klidným srdcem můžu říct, že je dobře, že album zní přesně tak jak má, hezky podladěné kytary, zádumčivá basa a dynamické bicí, žádné experimenty. Prostě jsou si vědomi, co si jejich fandové žádají, a vytasili se tak s klasickým stoner/doomovým albem, které bych si (s výjimkou aktuálního zvuku) dokázal představit jako album z vrcholných 70. let, svou náladou a určitě i co do kvality tam bezpochyby patří. Wino se nikdy netajil tím, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou a vždy budou Black Sabbath. Dá se říci, že jedinou změnou oproti minulosti je Winův vokál, který se s přibývajícími lety změnil. Neříkám, že ztratil na síle, ale stal se o něco civilnějším, trošku bluesovějším a rozmanitějším. Album obsahuje celkem sedm skladeb, z toho dvě instrumentální, čítaje celkem 33 minut. Na první pohled jsem byl zklamaný, že po tolika letech se dočkáme pouhé půl hodiny hudby, nakonec musím říct, že 33 minut je tak akorát. Deska má neskutečnou sílu, která se neztrácí v přílišné rozplizlosti, takže paráda.

Co mě na novém albu upoutalo jako první, je skvělá kytarová práce Davea Chandlera (ne, že by to snad bylo nějaké překvapení, ale ten chlap je jedinečný). Takovou náladu, jakou dokáže se svým nástrojem vykouzlit on, umí opravdu jen málokdo. A je jedno, jestli se jedná o tvrdší skladbu jako “Blessed Night”, epičtější klasiku “The Bleeding Ground”, nebo předvádí své umění v semi-akustické instrumentálce “Vertigo”, ze které fakt běhá mráz po zádech. Dřevní, záhrobní riff v již zmíněné “The Bleeding Ground” vás doslova posadí na prdel. Právě v téhle skladbě slyším asi nejvíce vlivu Tonyho Iommiho a jeho party. Titulní riff v “Dependence” je ten nejšpinavější a nejpomalejší, jaký jsem za poslední dobu slyšel, tohle jsou typičtí Saint Vitus. Tato skladba je zároveň nejdelší na albu, s délkou něco přes sedm a půl minuty ji považuju za vrchol desky. Album uzavírá “Withdrawal”, která je zajímavá tím, že se v celé své délce jedná vlastně o zpětné noisové vazbení Davea Chandlera. Tohle řekněme outro bych za jistých okolností nebral jako regulérní píseň a v mnoha případech bych album hned po jeho začátku vypínal, ale věřte, že když vydržíte album na jeden zátah, budete mít hubu otevřenou dokořán a nebudete věřit, co se to tu půl hodinu vlastně dělo.

Návrat Saint Vitus má rozhodně smysl, přinejmenším je skvěle načasovaný. Ve chvíli, kdy se retro vrací do módy a kapely se s chutí vrací ke svým kořenům a dávným idolům, je logičtějším v tuto chvíli, než kdyby se Wino rozhodl kapelu oživit před nějakými 10 lety. “Lillie: F-65” je staromilské album, kterým se Saint Vitus víc než důstojně vrátili na scénu a dávají jasně najevo, že je s těmito bardy třeba počítat i do budoucna! Vzrušující jízda, která vám nedá spát!

Další názory:

Jak to asi může dopadnout, když nějaká kapela vydává novou desku po dlouhých 17 letech? Odpověď je jasná – kurevsky dobře, pokud se ta kapela jmenuje Saint Vitus! “Lillie: F-65” má úplně všechno, co od těchto doomových veteránů člověk jen může chtít. Těžký sound, šnečí tempo, charakteristické špinavé riffy Davea Chandlera a samozřejmě také nezaměnitelný vokál Scotta “Wino” Weinricha, který zpívá jakoby nezúčastněně, zjevně úplně mimo muziku, ale takhle to prostě u Saint Vitus funguje, stejně jako fungují štiplavá sóla, zničehonic skákající do bahenního umíráčku. Nepatřičné? Ani náhodou, Saint Vitus takovéhle věci prostě vychází a tam, kde by si jiní vylámali zuby, jde v podání téhle kapely o nadmíru skvělou věc. Sice má “Lillie: F-65” jen něco málo přes půl hodinky, ale je to půlhodina setsakra výživná. Klasika je prostě klasika a je úplně jedno, jestli vydává nové album po roce nebo po 17 letech. Nemám co vytknout a jako vrchol desky prohlašuji nezvykle rychlou “Blessed Night”.
H.