Země: Velká Británie Žánr: atmospheric folk / black metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Nordavind Records Tracklist: 01. Children of the Mist 02. Aura 03. The Awakening 04. Farewell 05. Pillars of the Earth Hodnocení: Atreides – 8,5/10 H. – 7,5/10 Skvrn – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Je dost možné, že se budu opakovat, ale v rámci folk/pagan metalového žánru je opravdu zatraceně málo kapel, které si zaslouží uznání a nesou onen pomyslný punc kvality. A těch, které jsou mladšího data než z počátku 90. let minulého století, je ještě méně. Pokud bych to měl vzít čistě statisticky, tak téměř žádná. Nicméně tu a tam se něco přece jen objeví a loni v létě vystrčil růžky one man projekt Ársaidh pocházející ze Skotska. Krátce po vydání vynikajícího debutu “Roots” změnil jméno na Saor a letos se vytasil s další nahrávkou “Aura”. Upřímně řečeno jsem byl na pochybách, jestli vydávat novou desku po pouhém roce nebude mít za následek úpadek kvality, nicméně k něčemu takovému v případě Saor nedošlo.

Zato došlo k několika poměrně zásadním změnám. Když se člověk přestane kochat nádherným přebalem (který kazí snad jen logo a název desky, kdyby zůstal jen samotný artwork, bylo by to nejlepší možné řešení) a nahlédne pod pokličku, zjistí, že na hudbu již jediný protagonista Andy Marschall není tak docela sám. Bicích a bodhránu se chopil Austin Lunn, soupisku nástrojů pak obohatila o violu Nevena Krasteva. Zejména obsazeních škopků je na první pohled slyšet, nedostatky bicího automatu jsou tytam a Austin desku opravdu obohacuje. Zvuk bicích je možná trochu plechovější, nejde ale o nic, čemu by nešlo přivyknout a postupně jsem došel k názoru, že do celkového výrazu alba vlastně docela zapadá. Vůbec kvalita produkce šla jednoznačně nahoru, zvuk je čistší, prokreslenější, hlubší, přitom ale stále přirozený.

Neméně příjemné zjištění skýtá i samotná hudba. Andy plynule navazuje na debut, a ačkoliv opravdu výrazných změn se posluchač nedočká, těch menších je celá řada a nevím o žádné, která by album posouvala k horšímu. Barvitou a propracovanou práci bicích jsem již zmínil – Austin čile střídá nejrůznější techniky hraní od “klasického” bubnování přes blast beaty, kulometné dvojšlapky až k četným tribal rytmům. Andy v kytarách nezapře svůj rukopis, a pokud vám právě šestistrunky byly na “Roots” blízké, rozmáchlé, atmosférické riffy vám budou blízké i na “Aura”. V zásadě nechybí nic, co bylo obsaženo na předchozí desce a naopak bylo přidáno ještě něco navrch. Vedle monumentálních riffů se našlo více místa pro procítěnější momenty, jako je například pasáž od čtvrté minuty “Children of the Mist”, závěr titulky “Aura” a především pak střed závěrečné “Pillars of Eternity”. Výraznější jsou i folkové melodie. Skladby mi celkově připadají promyšlenější a propracovanější, zejména po stránce gradace a vývoje, skutečně nemám, co bych vytkl.

Na pouhou atmosféru se Andy nespoléhal ani na debutu, ale myslím, že povedenou instrumentální stránku a silnou atmosféru se mu povedlo na červnové novince ještě více provázat do jednoho celku a posunout trochu dál. “Aura” mi oproti svému předchůdci připadá jistější a silnější, ostatně má kvalitní základy, na kterých může stavět. Pořád obsahuje vše, co jsem si na “Roots” zamiloval. Nabízí další porci krajin ze skotské vrchoviny, do kterých mě může unášet pomocí řady úchvatných momentů, jichž je tentokrát snad ještě o něco více. Atmosféře přispívá i častější výskyt čistého vokálu a mohutných sborů. Zapojení ženského zpěvu patřícího Beth Freiden též mohu pouze kvitovat. Pestrosti napomáhá i natažení alba o dobrých sedm minut, což dává dostatek prostoru pro další dvě skladby. Ty jsou o něco kratší, všechny se vejdou do čtvrt hodiny, pod osm minut však neklesá žádná z nich a každá je v něčem odlišná a výjimečná. Sám nevím, kterou bych vyzdvihl, neboť celá pětice je vyvážená a mnohem lépe působí jako jeden celek. Jednotlivé kusy sice můžete vytrhávat z kontextu a obstojí i samy o sobě, v kontextu zbylých písní však mají největší sílu.

Co říci závěrem? Snad jen, že “Aura” se skutečně povedla a pro mě jde o jedno z žánrových alb roku. Debut o ždibec překonává svojí propracovaností, bohatostí i atmosférou a dále rozvíjí už tak velmi osobitou tvář. Pokud Andy nastavenou laťku v budoucnu alespoň udrží, bude to moci považovat za úspěch on i jeho fanoušci. V rámci Saor se mu zkrátka podařilo naprosto přesně ztvárnit a vystihnout onu úctu a respekt k přírodě a tradicím, aniž by se musel uchýlit ke zbytečnému patosu a zároveň jej skloubit se zdravou mírou progrese. Zkrátka a dobře výborná deska, kterou silně doporučuji. Přesně takhle má folk metal vypadat.

Další názory:

“Aura” je bezesporu skvělá deska, o tom není pochyb, přesto mě to neposadilo na zadek tak mocně, abych mohl hodnotit podobně vysoko jako kolega v recenzi, a popravdě řečeno, i přes veškeré nepopiratelné kvality jsem nejspíš čekal ještě o něco víc. Pokud by byla celá placka na úrovni finálního opusu “Pillars of the Earth”, pak by se nebylo vůbec o čem bavit, protože by to opravdu snad i devítkové album bylo, ale zejména začátek nahrávky mi přijde o něco slabší – byť je nutné dodat, že trochu slabší v případě Saor znamená stále velice dobré a vysoko nad průměrem. Nicméně i přesto, co jsem řekl, je “Aura” stále výborným počinem, který je skoro radost poslouchat. Oproti “Roots” novince ohromně prospěly zejména živé bicí, jichž se neujal nikdo jiný než Austin Lunn z Panopticon, což byla výborná volba, jelikož jeho hra (především v rychlých momentech) mě na celém albu baví možná nejvíce. Každopádně, i tak je “Aura” povedená deska jako celek, o tom žádná.
H.

Àrsaidh (tedy dnes už vlastně Saor) loňským “Roots” ukázali, že i komercí prolezlý žánr, jako je folk metal, má pořád své světlé výjimky, kterých je třeba si hýčkat. Zvlášť když ani na “Aura” Andy Marshall nešlápl vedle. Jak už kolega v recenzi naznačil, novinka je po všech stránkách mírně vyspělejší, nicméně stále si uchovává svou charismatickou tvář započatou na “Roots”. A mám tím na mysli především zvuk. Na první pohled je docela nečitelný, na ten druhý neokoukaný, nesmírně organický a ve finále je i ta zdánlivá nečitelnost spíš pozitivum. To všechno zastřešuje zvuk bicích – žádná umělina, ale poctivý kbelíkový (nespojovat prosím s kýblovačkou) sound, který k muzice Saor perfektně sedne. Co se týče jednotlivých skladeb, spokojenější jsem s druhou polovinou desky. Když jsem prvně slyšel úvodní “Children of the Mist”, obával jsem se nevýraznosti materiálu, naštěstí druhá “Aura” tuhle domněnku okamžitě vyvrací a až dokonce je to hodně výborná přehlídka, leč ne tak dechberoucí, abych cítil potřebu vysázet jí víc než osm.
Skvrn