Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.9.2013 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Jaunt of the Obsessed 02. Jodau Aura 03. Ugly 04. Strange Pungent Odyssey 05. Walls of Ru 06. Salvation 07. Skeleton Sand 08. Icon Usurper 09. Rabid Hunger Hodnocení: H. – 7,5/10 Kaša – 8/10 Stick – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,7/10 Odkazy: facebook

Sarke vznikli původně jako dvoučlenný projekt, který stvořily dvě kultovní (a v jednom případě až legendární) postavy norské black metalové scény. Instrumentální i skladatelské stránky věci se ujal Sarke, po němž je kapela také pojmenována, známý především z působení v kapelách jako Tulus nebo Khold. Vokály pak neobstaral nikdo menší než sám Ted Arvid Skjellum alias Nocturno Culto ze slovutných Darkthrone osobně. Společně dali v roce 2009 vzniknout excelentnímu debutu “Vorunah”, jenž nabídl nádherně dřevní black metal, špinavé riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál a občasný lehký klávesový podmaz, který celou tu muziku mnohonásobně umocňoval. Recept zdánlivě dost jednoduchý, přesto však maximálně funkční, rozhodně bych se nebál mluvit i o majstrštyku, stále si tu desku pouštím a stále mě baví. Zároveň s tím ovšem Sarke sami sobě posadili laťku pekelně vysoko a zákonitě cokoliv dalšího, co se pod jejich hlavičkou objeví, musí být poměřeno právě s “Vorunah”…

Sarke začali hrát živě, což už ve dvou lidech příliš nejde, tudíž se oba hlavní protagonisté obklopili protřelými profíky, kteří stopu zanechali ve spoustě zajímavých uskupení (Borknagar, Satyricon, Dimmu Borgir, Susperia, sólové projekty Ihsahna nebo ICS Vortexe). Ti všichni byli následně povýšení na regulérní členy, z dvoučlenného projektu se stala normální kapela a výsledkem byla nahrávka “Oldarhian”. A přestože i ta víceméně opakovala know-how nastolené “Vorunah”, ve zmiňovaném porovnání se svým předchůdcem album neobstálo a i přes některé perfektní songy (“Pessimist” je prostě náser) se pro mě počin stal spíše mírným zklamáním.

Uběhly další dva roky, během nichž se z šestičlenné skupiny stala pětičlenná, a přichází třetí dlouhohrající fošna s názvem “Aruagint”, která hned na první pohled nevzbuzuje jediný důvod k tomu, aby měl posluchač očekávat jakoukoliv změnu ze zaběhnutého modelu Sarke. Obálka je opět světlá a dost jednoduchá, i když, pravda, bílou barvu vystřídala šedivá a i přes svou jednoduchost jde v případě “Aruagint” asi o nejpropracovanější přebal Sarke. Hudba ovšem zůstává stále na svém místě, tudíž budeme mít zase co do činění s black/thrash metalem, z něhož stará škola páchne na sto honů.

A světe div, opravdu tomu tak je. Pokud o tom někdo před poslechem mohl pochybovat, hned úvodní parádně dřevní riff “Jaunt of the Obsessed” dává jasně na srozuměnou, že Sarke budou dále drhnout to svoje. V tomto konkrétním případě ale nijak zvlášť nevadí, že se kapela posouvá vlastně minimálně. Prim opětovně hraje především šlapavé střední tempo, které prostupuje drtivou většinou “Aruagint”. Když dojde na výlety do pomalejších nebo rychlejších temp, jde vždy spíše o krátké pasáže v rámci jednoho songu, snad s výjimkou hned druhé “Jodau Aura”, jež se nese celá v dost pomalém duchu, díky hojnějšímu využití kláves bychom ji snad s velkou nadsázkou mohli nazvat i epičtější. Tak jako tak jde pro mě osobně o jeden z vrcholů “Aruagint”, především díky oněm klávesám, které skladbě dávají další přesah a obzvláště ve finální minutě jsou doslova excelentní a snad jako v jediné pasáži na albu se zde přesouvají z pouhého podkladu na popředí pozornosti.

Mezi mé další oblíbené kusy patří zcela jistě i “Walls of Ru”, snad shodou okolností i v ní mají klávesy několik hodně pěkných momentů. Skvělá je především druhá polovina “Aruagint”, kde vládne “Salvation” s hodně chytlavým riffem, “Skeleton Sand” protkaná zajímavými vybrnkávačkami nebo velice povedená “Icon Usurper” s dalším parádním riffem a jakýmsi kovovým bušením v některých pasážích.

Ačkoliv jsem tu doposud dost často mluvil o klávesách, asi by se slušelo zmínit, že ty v muzice Sarke přece jenom hrají spíše vedlejší roli, a jak již bylo jednou zmíněno, plní spíše úlohu jakéhosi koření, které celkový dojem ozvláštňuje. Jinak je “Aruagint” nahrávka postavená především na špinavých riffech, dunící baskytaře a samozřejmě charakteristickém vokálu Nocturna Culta. Skoro by se dalo říct, že hudba, jakou Sarke produkují, zní jako srážka Khold a Darkthrone, což vzhledem k hlavním protagonistům jistě není žádné překvapení. Na hudbě je znát, že ji skládal stejný člověk, který fungoval v Khold, od nichž si Sarke propůjčují především jakousi chytlavost, aniž by muzika jakkoliv ztrácela odér black metalu, a střední tempo; tvorbu Darkthrone pak evokuje o něco větší špinavost a samozřejmě také již několikrát skloňovaný Nocturno Culto, jehož zpěv se jednoduše nedá splést.

Na závěr zbývá už jen jedna věc. Někdy zkraje recenze jsem říkal, že cokoliv kdy pod hlavičkou Sarke vyjde, chtě nechtě to budu muset porovnávat s mocným debutem “Vorunah” a jen podle toho, jak to které album srovnání ustojí, se poznají jeho kvality. Jak to tedy dopadlo? Přestože se mi “Aruagint” dost líbí, “Vorunah” zůstává stále ve vedení a bez problému si stále udržuje pozici nejsilnější nahrávky Sarke, byť se jí novinka místy na dohled blíží. Na druhou stranu, docela slabou dvojku “Oldarhian” nová fošna překonává naprosto hravě a s přehledem – a už jen tím, že tentokrát již o zklamání nejde, mě “Aruagint” dost potěšilo.

Další názory:

Vlastně mi nezbývá nic jiného, než souhlasit s kolegou, který jako by mi mluvil z duše. “Vorunah” sice překonáno nebylo, nicméně to neznamená, že by “Aruagint” nebylo velmi dobré album. Všechna poznávací znamení zůstala zachována a pekelný black/thrash, jak jej hrají Sarke, má pod tíhou chrastivých kytar tu správnou dřevní atmosféru. Říkám si, jestli vůbec má smysl, abych se snažil vytáhnout do popředí některé ze skladeb, protože by tím automaticky trpěly ty ostatní, což je škoda, protože “Aruagint” je velmi vyrovnané album, které dává smysl jako celek úplně stejně, jako když jej rozdělíte do jednotlivých kousků skládačky. Nocturno Culto je pro mě opět hlavní hvězdou Sarke, protože ten jeho nezaměnitelný vokál tvoří podstatnou část výsledného vyznění celkového projevu kapely. Ačkoliv se mi v určitou dobu, kdy jsem album sjížděl i několikrát denně, zdála druhá polovina malinko slabší, tak se to časem spravilo a nyní nevidím na “Aruagint” jediný slabý moment, takže můžu být spokojený, protože to, co jsem od třetího alba Sarke očekával, jsem nakonec dostal. Pekelnou jízdu, která i přes svou jednoduchost dokáže na delší dobu zabavit.
Kaša

Co se týče Sarke, je nabíledni, že se s kolegy shodnu i já. “Aruagint” je výborný materiál, byť nepřekonává kvality debutu. Kapela si drží svůj standard a zálibu v špinavém oldschoolu, kterému vévodí dřevní riffy, výrazná atmosféra a svojský vokál Nocturna Culta. Skladby jsou rovnoměrně rozložené, tudíž tu máme rychlejší kousky, provázené pomalejšími až doomovými skladbami, doplněnými o výrazné melodie. Takovou skladbou je třeba epická “Jodau Aura”, která mě hned při prvním poslechu udeřila svou silou a uhrančivostí. Vlastně celé album drží celkem pohromadě, byť někdy se může stát, že vás ubije určitá monotónnost, což se ale záhy podaří zachránit dalším výrazným riffem či motivem. Právě kvůli občasné neschopnosti udržet posluchačovu pozornost, musím nějaké body ubrat, byť jde skutečně o kvalitní materiál, jehož poslech si v posledních dnech dost užívám.
Stick